Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Kapitola-Do Cardiffu

2. 3. 2010

A/N Za beta-read děkuju elesse.

 

Kolem páté začali přicházet členové řádu, jako první se objevil Harryho bývalý učitel Alastor Moody a to pěkně potichu….
„Zdravím,“ ozvalo se najednou ode dveří, zatímco se Harry, Sirius a Ashley skláněli při večeři nad jednou z kouzelnických křížovek.
Všichni v místnosti sebou trhli a Sirius dokonce málem spadl ze židle.
„Alastore,“ vydechl Sirius. „Takhle nás neděs, já jsem z tebe málem měl infarkt, jak se k čertu dokážeš přiblížit tak potichu?“
„Býval jsem bystrozor, přiblížit se potichu až k nepříteli bývalo mojí prací,“ odpověděl a přišel blíž, aby zjistil, nad čím se to skláněli.
„My nejsme nepřátelé,“ namítl Sirius a sklonil hlavu zpět ke křížovce. 
Harry a Ashley se do rozhovoru raději nepletli a sedli si zpět k jejich večeřím.
„Nikdy nevíš, kdo je nepřítel, je třeba být ustavičně na pozoru!“ štěkl na Siriuse Moody a zasedl na židli vedle Siriuse.
„Polokůň na sedm je kentaur,“ napověděl Siriusovi Moody a ukázal na jednu kolonku ve spodní části křížovky.
„Postupuju odshora dolů,“ ignoroval jeho radu Sirius.
„Aha, tak v tom případě druh karkulinky na sedm je modřena.“
„Modřina?“ nadzvedl Sirius obočí.
„Ne modřina, ale modřena,“ opravil jej Moody. „Překvapivě je totiž modrá. Víš, občasně mě napadne, že právě proto se tak jmenuje,“ dodal ironicky.
„Ha ha ha,“ reagoval Sirius, zatímco vyplňoval příslušnou kolonku.

Sirius a Moody strávili luštěním křížovky několik následujících desítek minut. Harry s Ashley se pomalu chystali nechat ty dva tady luštit a sami se chtěli jít nudit nahoru, ale pak přišel další člen - Remus a Harry začal doufat, že by se jim mohlo podařit něco zaslechnout.
„Nazdar Remusi,“ vítal ho Sirius.
„Nazdar,“ odpověděl. „Nějaké nové zprávy od Snapea?“
„Zatím nic,“ odvětil Sirius.
„Snape?“ zbystřil Harry při zaslechnutí toho jména. „Copak on je taky členem řádu?
„Ano,“ zabručel Sirius trochu mrzutě.
„Siriusi,“ napomínal ho Remus. „To bys byl raději, kdyby byl na druhé straně?“
„Aspoň bych toho slizouna mohl zabít, to by bylo na tom dobrý.“ 
„Jo, ale to špatný by bylo, že Bradavicím by scházel učitel lektvarů…“
„Ten se dá sehnat,“ mávl rukou Sirius.
„Tím si nebuď moc jistý, lektvarový mistr Snapeova kalibru se jen tak nesežene. Vzpomínám si, jak velký jsem měl problém najít někoho, kdo by mi připravoval vlkodlačí lektvar, abych nebyl při úplňcích tak nebezpečný. A Snape nejen že dokáže namíchat tenhle velice komplikovaný lektvar, on dokáže i mnohem těžší a představ si jaké by to bylo mít ho proti sobě, plus si k tomu ještě připočti jak moc cenný je jako špeh a dojde ti, že ho na naší straně potřebujeme,“ dokončil Remus svůj výklad.
„Důležitý - nedůležitý, to je vedlejší, býval to Smrtijed a za to by měl pykat,“ přidal se Moody na Siriusovu stranu.
„Snape byl Smrtijed?“ divil se Harry, Ashley vše opět jen pozorovala.
Všichni dospělí se na něj otočili, jakoby si poprvé uvědomili, že je v místnosti.
„Ano,“ odpověděl po chvilce ticha zdráhavě Remus. „Ale teď už je na naší straně.“
„A to víte jak?“ dorážel na něj Harry.
„Dobrá otázka,“ reagoval Sirius dřív, než vůbec stačil Remus otevřít ústa. „on řekl, že je na naší straně a to stačilo, aby mu většina lidí uvěřila, že to tak opravdu je. To, že je zmijozel a lež se lstivostí jsou tedy jeho druhým jménem, už zřejmě nikoho nezajímá. Někdy mám pocit, že je všechny omámil nějakým lektvarem a vůbec by mě to nepřekvapilo.“
„Ne, to tedy neomámil, protože nejdůležitějším faktorem při rozhodování, bylo Brumbálovo prohlášení, že Snapeovi stoprocentně důvěřuje a když mu důvěřuje on, můžu i já,“ předběhl v odpovědi, tentokrát Remus Harryho, který se už chystal proti Snapeovi a důvěře k němu protestovat.
„Tak možná omámil jenom Brumbála,“ vylepšil Siriusovu domněnku Harry.
„Je to přece Brumbál,“ namítl Lupin. „Toho jen tak někdo neoklame, navíc Snape už mnohokrát dřív v minulé válce prokázal svou loajalitu přinesením velice cenných informací, které zachránili život spoustě lidem.“
„Ale mnohokrát zase nepřinesl a je velice zajímavé, že zrovna ve chvíli, kdy mohl zachránit mé rodiče,“ nedal se Harry.
„Neměl přístup ke všem informacím a zrovna o tomhle bohužel nevěděl,“ reagoval Lupin.
„Chceš říct, že říká, že o tom nevěděl.“
Na to si Remus už jen povzdechl.

Chvíli na to začali členové přicházet ve větších skupinách a do kuchyně už by se brzy nevešli a tak zamířili do Konferenčního sálu uskutečnit poradu a tam už měli Harry i Ashley zakázaný přístup. 
Zamířili tedy do svých pokojů a doufali, že Brumbál Hermioninu návštěvu povolí. Nuda, jež většinu času panovala na Grimmauldově náměstí, by se díky tomu mohla trochu zmírnit. Harry vůbec nechápal, jak tu může Sirius vydržet celou tu dobu, navíc úplně sám, on by se z toho brzy zbláznil. 

Tuhle noc Harryho nepronásledoval Cedrik, neviděl znovu jeho smrt, ani neslyšel jeho obvinění. Tuto noc ho pronásledoval sen jiného rázu. 
Byl opět v té podzemní místnosti se zeleně svítícími pochodněmi, opět tu byl Voldemortův trůn a opět tu byl i Voldemort, tentokrát ovšem bez svých Smrtijedů. Ovšem několik osob i přibylo, byl tu Ron, byla tu Hermiona, byla tu Ashley a dokonce tu byl i Harry. Všichni čtyři byli připoutáni řetězy, čelem k Voldemortovu trůnu.
Voldemort přistoupil k Ronovi a napřáhl hůlku, Harry moc dobře věděl, co přijde a upřímně doufal, že Ron tím úderem upadl do bezvědomí. Jeho přání se ovšem nesplnilo a Harry musel poslouchat Ronův křik, který nastal po Voldemortově vyřknutí jedné z nejbolestivějších kleteb, jaké kouzelnický svět zná. Slyše,l jak Hermiona naříká za svého kamaráda, jak křičí na Voldemorta a prosí ho, aby přestal, zatímco Ashley se na Voldemorta dívala se slzami v očích a s nenávistí ve svém pohledu, zjevně se nechtěla snížit k prosení Voldemorta, nebo stejně jako Harry tušila, že je to k ničemu. Voldemort se jí občas podíval do očí, zatímco mučil Rona a jeho úšklebek vždy v Ashley ještě více umocnil její vztek a její touhu vzít toho parchanta a roztrhat ho na tak malé kousíčky, že by ho ani jeho služebníci nedokázali složit.  
Najednou Voldemort přerušil kletbu a otočil se na Hermionu. Zjevně ho přimělo ukončit Ronovo utrpení něco z toho, co na ně křičela. 
„Vážně uděláte cokoliv? Vážně?“ promluvil k ní posměšně a předstíral zamyšlení. Po chvilce dodal: „Bohužel není to vaše pomoc, kterou budu potřebovat, je to Potterova pomoc,“ a s tím na ni namířil hůlku…

Harry utíkal temnou chodbou chabě osvětlenou loučemi a ve svém náručí držel polomrtvou Ashley, věděl, že pokud se nedostane rychle k nějakému léčiteli, zemře. Náhle se chodba rozdvojovala, Harry se musel rozhodnout.
„Pravá je ta pravá,“ utrousil si pro sebe s údivem, tohle už přece někde slyšel a snad i viděl. Neměl ovšem čas se s tím příliš zaobírat a tak raději zamířil napravo. Jak se vzápětí přesvědčil, udělal dobře, před ním se totiž objevila masivní dřevěná vrata a Harry k nim s nadějí zamířil…

… myslel si, že už ho dnes nic nemůže překvapit, to ovšem bylo ještě předtím, než se rozhodl navštívit Ashley na ošetřovně.
Jakmile vešel do dveří, uviděl Rona, jak líbá jeho sestru, zůstal v údivu stát a zíral na ně…

„Vstávej“ ozval se vedle Harryho Ashleyin hlas.
„Hěště chvilku,“ zahuhlal Harry do polštáře.
„Vstávej ty lenochu, jde se běhat,“ zopakovala s nadšením a pokusila se mu ukrást peřinu.
„Už zase?“ zeptal se otráveně, zatímco si křečovitě držel svou peřinu, aby o ni nepřišel. 
„Jak už zase? Už je to skoro týden, co jsi byl naposledy, já mezitím byla pětkrát,“ argumentovala a pořádně zabrala.
Harry se chystal odpovědět, když mu peřina vyletěla z ruky. „No tak jo,“ kapituloval nakonec.
„Prima, tak ať jsi do pěti minut v kuchyni,“ přikázala Ashley a vyšla z Harryho pokoje.
„To už je jak na vojně,“ zabědoval si Harry, když za sebou zavřela dveře. „Vstávat v sedm, pak rozcvička a vlastně tu máme i válku.“

Tentokrát Harrymu došli síly už na vrcholu kopce a rozhodl se ho raději sejít, než aby vysílen o něco zakopl a zranil se. Dole pod kopcem se na ulici opět rozběhl, ale byl tak vyčerpaný, že kdyby zvolil jen rychlou chůzi, nebyl by o moc pomalejší. Na zahradě před číslem 12 na něj čekala Ashley opřena o domovní zeď už zcela vydýchaná.
„Konečně,“ neodpustila si úšklebek, když doběhl.
„T-Tobě se to směje, když jsi zvyklá běhat,“ nemohl popadnout dech Harry.
„Tak si musíš taky zvyknout.“
„To bych rád, jenže to by se mi nesmělo následujících několik dnů nic stát a při frekvenci s jakou se mi takové příhody stávají, by to byl můj rekord,“ postěžoval si Harry.
Na to se jen opět zašklebila. „Tak pojď, Sirius nám řekne, jestli nám sem Brumbál dovolí vzít Hermionu,“ řekla a zamířila do domu.
„No jo vlastně,“ vzpomněl si Harry a spěšně ji následoval.  
Jakmile vešel do kuchyně, okamžitě vybafl na Siriuse: „Tak co?“
„Myslíš to o Hermioně?“ 
„Co jiného?“ odsekl trochu nabručeně.
„Klid Harry, já nemůžu za to, že ti běhání nejde,“ podíval se na něj Sirius se sladkým úsměvem.
To Harryho nafouklo, Ashley vedle něj bublala smíchy. „ Tak odpovíš mi už?“ procedil skrze zaťaté zuby.
„Brumbál říkal, že pokud jí to rodiče dovolí, tak v tom není problém. Zřejmě tak nějak počítal s tím, že sem Hermiona přijede a tak měl už připravený i plán jak jí sem dostat“
„Jak?“
„Zcela primitivně, prostě ji sem přivede.“
„On sám?,“ vypadlo z mírně překvapeného Harryho, protože nečekal, že by se v této záležitosti angažoval sám Brumbál.
„Jo, taky mě to trochu překvapilo, ale říkal, že až se vrátí z Itálie, tak že za ní půjde.“
„Jak ví, že je v Itálii?“
„Je to Brumbál,“ odpověděl Sirius, jakoby to mluvilo za vše.
„Dobře, tak já jí to půjdu napsat,“ řekl Harry a už se otáčel směrem ke schodišti, ale Sirius ho zarazil.
„Když to napíšeš a někdo sovu odchytí, dozví se náš plán.“
„Tak jak jí to teda dáme vědět?“
„Nijak, Brumbál si s ní promluví, hned po jejím návratu.“
„Já myslel, že po jejím návratu už ji sem vezme“
„Taky že jo, hned po tom co jí to oznámí“
„Ta bude mít teda hodně času na rozhodování,“ poznamenal ironicky Harry, i když si byl jistý, co Hermiona odpoví.
„Máš pravdu, bude to sice trochu uspěchané, ale nic se s tím nedá dělat.“
„Tak co jí mám teda napsat?“ zeptal se bezradně Harry.
„Nevím, zapoj fantazii.“
Harry na to jen zabručel něco ve smyslu, „Tobě se to lehko řekne,“ a vydal se ven z kuchyně, po schodech do svého pokoje. Tam si sedl za pracovní stůl, popadl jeden brk, namočil ho do kalamáře a chtěl začít psát, kdy si uvědomil, že ho po cestě nahoru nic nenapadlo a tak jen koukal do pergamenu a přemýšlel co napsat.
Tak jí prostě napiš pravdu - To nesmím - Proč? - Je to nebezpečné! - To nevíš - Říkají to všichni - To sice ano, ale zažil jsi někdy situaci, ve které by se to opravdu stalo? Že by nějakou sovu opravdu odchytli? - Já ne, ale oni zřejmě jo, proto mi to taky nechtějí dovolit.
Chvilku se ještě hádal sám se sebou, ale nakonec začal psát.
Po dokončení se chvilku díval na jím popsaný kus pergamenu. Byl asi o polovinu kratší než ty Hemioniny, ale on neměl o čem dále psát. Vzal tedy pergamen a vložil ho do obálky, tu zalepil a přivázal Hedvice, která po té, co si uvědomila, že má práci, přilétla až ke stolu. Vzápětí se vydala vstříc nekonečnému nebi. Chvilku se za ní Harry jen tak díval. Nakonec však odvrátil oči od modré oblohy a přešel ke stolu. Znovu si přečetl Hermionin dopis a pak si uvědomil, že vůbec neviděl fotku, kterou mu poslala.
Musí byt ještě v té obálce, pomyslel si Harry a podíval se dovnitř. Byla tam fotografie tří lidí. Hermiona, která stála uprostřed, už své rodiče přerostla a byla tak nejvyšší. Po její levé straně stál nějaký černovlasý muž, který musel být Hermionin otec, po její pravici stála její matka, která byla nápadně podobná. Harry musel uznat, že na té fotce vypadají jako spořádaná mudlovská rodina a nikoho by ani nemohlo napadnout, že dívka uprostřed je čarodějka.
Dny ubíhaly a Harry začínal být téměř v depresi z nudného života zde, vůbec si nedokázal představit, jak hrozné to tu bude pro Siriuse, až s Ashley odjedou do Bradavic a on tu zůstane zcela sám, jen s občasnou návštěvou někoho z Řádu. Za tu dobu co tu Harry byl, se tu ale členů objevilo jen pár. 
Po nějaké době byli s odmořováním hotovi a nebylo tedy vůbec co dělat. Harry tedy stejně jako v Zobí ulici trávil teď hodně času mimo dům, občas sám, občas s Ashley. Tady se ovšem cítil lépe, lesík na kopečku za domem byl mnohem lepší než ten park, do kterého chodil, když byl v Zobí ulici. Trávil tam hodně času, celé hodiny jen tak chodil po lese, nebo se tam povaloval. Do lesa kromě nich prakticky nikdo jiný nechodil, jen občas zahlédl partu jeho vrstevníků, jak prochází lesem, ale jinak tam byl takoví klid a ticho (nedoléhal sem ani zvuk města, Grimmauldovo náměstí bylo přece jen v klidnější části Londýna). Dokonce se mu stalo, že v něm usnul a na štáb se vrátil až pozdě v noci. V takovém případě neutekl přísnému kázání Siriuse ani Ashley, která se projevovala v tomhle směru, tedy v bezpečnosti, stejně jako Hermiona. Celé ty dny probíhaly úplně stejně. Ráno šli s Ashley běhat, přičemž se k nim sem tam připojil i Sirius v podobě psa, pak následovala snídaně, dopolední pokec, oběd, odpolední procházka či ležérko v lese, a nakonec večeře. Tento nudný denní režim se trošku pozměnil jednoho slunečného dne, kdy dům na Grimmauldově náměstí navštívil Brumbál. Bylo teprve půl osmé, a Harry s Ashley se zrovna vrátili ze svého ranního běhu, když se ozval domovní zvonek.
„Půjdu tam, vy dva se najezte,“ řekl Sirius k Harrymu a Ashley a sám vydal se ke dveřím.
„Nechápu, proč by měla být naše snídaně důležitější, než ta jeho,“ ozvalo se podrážděně od Ashley, zatímco Harry se stejnými myšlenkovými pochody, nabubřele hleděl na Siriusovu nedojedenou slaninu.
Po chvilce se ve dveřích do kuchyně objevil Sirius s Brumbálem v závěsu.
„Dobré ráno,“ pozdravil je zvesela Brumbál.
„Dobré,“ odpověděli Harry a Ashley stále ještě trochu podrážděně.
Brumbál si tónů jejich hlasů buď nevšiml, nebo je ignoroval, protože když pokračoval, mluvil stále tím veselím hlasem.
„Včera se vrátila slečna Grangerová z Itálie a tak jsem si řekl, že je ten pravý čas, zaskočit za ní a nabídnout jí pobyt zde. Také mě napadlo, že by možná někdo chtěl na chvilku odejít z tohoto domu na nějakou tu procházku. Je tu někdo takový?“ pronesl se šibalským úsměvem vrhaným směrem k Harrymu a Ashley.
Ti okamžitě zapomněli, pří vyhlídce na možnost vypadnout z domu dál než na pár metrů, že by měli být podráždění, oba rychle vstali a jednohlasně vykřikli: „Já půjdu!“
„Myslel jsem si to“ ozvalo se pobaveně od Brumbála.
„Nejdřív byste se ale měli nasnídat,“ namítl Sirius.
„To je v pořádku, počkám,“ řekl Brumbál, když už se Harry a Ashley chystali protestovat.
„Nechcete také, pane řediteli?“ optal se Brumbála slušně Sirius.
„Ne, děkuji, už jsem snídal“
„Nabídl bych vám, abyste šel s námi, ale někdo by tu měl dnes zůstat, čekáme určité komplikace, jak ostatně víš.“
„Ano, vím,“ přitakal okamžitě Sirius.
Harry se chtěl původně zeptat jaké komplikace, ale bylo mu jasné, že Sirius je říct nesmí, a tak se raději, zatímco se vracel ke své slanině, zeptal: „Poletíme tam zase na košťatech?“
„Bože, jen to ne,“ otřásl se s předstíraným úlekem Brumbál. „Ještě teď mě bolí zadek od minula a tohle je mnohem dál, bydlí až v Cardiffu.“
Harry potlačil touhu zeptat se Ashley na její zadek vzhledem k vzdálenosti, jakou na koštěti urazila ona a místo se zeptal Brumbála: „Jak tedy?“
„Autem“
„Obyčejným mudlovským autem?“ podivil se Harry.
„Ne úplně obyčejným, ale mírně upraveným, všechny kouzelnické prostředky cestování, snad kromě přenášedla, které by ovšem trvalo moc dlouho, než bychom ho připravily, odpadly, takže nám nezbývá nic jiného než to udělat pěkně po mudlovsku,“ vysvětlil Brumbál.

Chvíli na to už nastupovali Harry, Ashley a Brumbál do auta stojícího před domem.
„Vy umíte řídit, pane profesore?“ zeptal se udiveně Harry, když dosedal na sedačku.
„Ano, umím, jako mladý jsem byl blázen do mudlovských aut, dokonce jsem se účastnil i několika závodů, ale ministerstvo mi to potom zakázalo, jelikož jsem si dopomáhal k vítězství kouzly. Dnes ale řídit nebudu, dnes bude řídit, mudlovsky řečeno, autopilot,“ odpověděl Harrymu dlouze Brumbál.
Harry se už chtěl zeptat, jak to myslel, ovšem nedostal se k tomu, jelikož to vzápětí vyšlo najevo. Brumbál vzal totiž hůlku, poklepal s ní na přístrojovou desku a zřetelně pronesl:
„ Wealthy Way 15, Cardiff.“
Auto se v ten okamžik dalo do pohybu a ujíždělo pryč z Grimmauldova náměstí. Projížděli
nejprve kolem cihlových domů, ty vzápětí vystřídaly pole, které byly zase po chvilce vystřídány lesy.
„Pane profesore?“ ozvala se po nějaké době cesty Ashley.
„Ano Ashley?“
„Jaké komplikace čekáte?“
Harry se divil, že vůbec zkouší z Brumbála vytáhnout nějaké informace, když dobře věděla, že je může prozradit jen vůdce řádu.
Ty jsi asi úplně pitomej, to Brumbál je přece vůdce řádu! - No jo vlastně!
Brumbál si povzdechl, a pak zkroušeně vysvětlil: „Mozkomoři se přidali k Voldemortovi“
To mluvilo samo za sebe.
„Myslíte si, že se mozkomoři pokusí zaútočit?“ zeptala se opět Ashley, zatímco projížděli kolem jakési vesničky.
„Ani ne tak mozkomoři, jako síly zla všeobecně. To, že se mozkomoři přidali k Voldemortovi, totiž znamená, že všichni vězni jsou teď buď v jeho službách, nebo mrtví. A protože většinu Askabanu naplňovali Voldemortovi bývalí služebníci dá se očekávat, že většina zvolí spíše tuhle variantu, než tu druhou.“
„Takže tu máme spousty Voldemortových služebníků, připravených na jeho rozkaz loupit, mučit i vraždit,“ zrekapitulovala situaci Ashley.
„Přesně tak,“ potvrdil její slova Brumbál. 
„Asi začínám chápat, čemu říkáte komplikace,“ pronesl sarkasticky Harry.
Na to nikdo nic neřekl. Harryho napadlo ještě přivést řeč na jeho možnou účast v Řádu (Ashley do toho nechtěl zatahovat), ale nemělo by to moc velký smysl, věděl, jakou odpověď by na to od Brumbála dostal. „Chápu, že chceš bojovat proti Voldemortovi, že se mu chceš pomstít, ale ještě jsi na to moc mladý, i když jsi už hodně dokázal, stále ti chybí zkušenosti a znalost některých druhů kouzel, nejprve dokonči školu.“
Když bylo slunce nejvýš, dojeli konečně po téhle dlouhé a úmorné cestě až do Cardiffu.
Nyní teď se již pomalou jízdou mezi domy, jejich samořídící auto doplazilo až do Wealthy Way. Všichni tři vystoupili a stanuli před žlutě omítnutým domem, s poměrně rozlehlou zahradou.
Harry si pomyslel že Grangerovi budou zřejmě v lecčem podobný Dursleyovým. Celý jejich pozemek vyhlížel velice upraveným a pečlivým dojmem. Na zahradě byl malý altánek, upravené trávníky, záhony s bohatě zbarvenými květinami a také kruhový bazén. Dům také nevypadal zrovna chudinsky. Harry a Hermiona by zřejmě prožili podobné životy, kdyby se k Harrymu chovali Dursleyovi tak, jak by se rodiče k synovi, i když nevlastnímu, chovat měli. 
Harryho náhle zaplavila beznaděj, Hermiona tu má nádherný velký dům s překrásnou zahradou., proč by s ním měla odjet? Musí se tu mít nádherně, ve velkém vedru se zchladí v bazénku, když je chladněji může se vydat na procházku po této krásné, čisté čtvrti, ve které bude určitě i překrásný park, nejspíše ještě hezčí než ten v Zobí, protože se tato ulice jeví bohatší než Zobí. Proč by s ním měla odjet do toho zaprášeného tmavého domu v ulici, která by se oproti téhle dala označit za chudinskou? Proč, by s ním měla jet na místo, kde není žádný překrásný park, kde je jen hnusný neupravený les s křovinami a popadanými stromy od vichřic? Žaludek se mu stáhl úzkostí, musela by být hloupá, aby s nimi chtěla odjet.
„Harry, jsi v pořádku? Nějak si pobledl,“ zeptala se ho Ashley starostlivě.
„Jsem v pořádku,“ odpověděl Harry mdlým hlasem.         
Brumbál si jejich rozhovoru nevšímal, místo toho stiskl zvonek na sloupku plotu, chvíli jen tak stáli a čekali, jestli se někdo přijde podívat, kdo je za dveřmi. Když už si Harry myslel, že nikdo není doma, dveře se konečně otevřely a objevila se v nich jakási žena, v níž poznal z fotografie, kterou mu poslala Hermiona, paní Grangerovou.
„Dobrý den,“ pozdravil zvesela Brumbál. „Jmenuji se Albus Brumbál, jsem ředitelem ve škole, kterou navštěvuje vaše dcera, rád bych si s vámi promluvil.“
„A-ano, j-jistě,“ zakoktala se mírně vyvedená z míry paní Grangerová, která zřejmě neočekávala takovouto návštěvu (hlavně s tak dlouhými vousy), pak ulpěla pohledem na Harrym a na Ashley.
„Harry a Ashley Potterovi,“ představil Brumbál i je. „Harry a Hermiona se znají ze školy, tak mě napadlo, že bych je mohl vzít sebou, aby se viděli, pokud vám to samozřejmě nevadí,“ dodal ještě zdvořile Brumbál.
„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ ujistila Brumbála paní Grangerová. „Naopak jsem ráda že 
se Hermiona s nimi uvidí, poslední dobou je taková smutná“ dořekla a vpustila je dovnitř.
Brumbál tedy vešel, a hned za ním Ashley a Harry. Objevili se v předsíni zaplavené světlem z prosklené stěny, ze které bylo krásně vidět na celou východní část zahrady.
„Hermiona je nahoře, v posledním pokoji, klidně za ní běžte rovnou, řekla bych, že vás ráda uvidí,“ ukázala směrem ke schodům vzhůru, a sama se s Brumbálem, který mrknutím popohnal Harryho a Ashley do schodů, vydala do pokoje s krásnou koženou sedací soupravou, drahým dřevěným nábytkem a velkou plazmovou televizí. Harry se teď když stoupal po schodech nahoru a vyděl veškerý ten drahý nábytek, překrásné obrazy a vlastně celkově nádherný dům, cítil ještě hůř než před tím. Sice mu trochu zvedlo náladu, že je Hermiona možná rozesmutnělá z toho že se dlouho neviděli (sice trochu sobecké, ale prostě si nemohl pomoct), ale když spatřil tenhle dům zevnitř, hned ho to zase přešlo. Vystoupali po schodech do patra, ve kterém byly troje dveře. Ty hned nalevo zřejmě patřily manželům, ty na druhé straně, byla patrně koupelna (soudil tak podle nápisu na dveřích), a poslední dveře…
Harry a Ashley se k nim okamžitě vydali, Harry už zvedal ruku, aby zaklepal, ale na poslední chvíli se zarazil. Co jí vlastně řekne, až tam vejde?
Co třeba něco jako „Ahoj Hermiono, nechtěla bys se mnou odjet na Grimmauldovo náměstí? - Ne! - Proč? - Za prvé: Nakope mě… - Ale nenakope!  -Za druhé: Ani neví co je Grimmauldovo náměstí, i kdyby přijala, nakonec bude zklamaná, vždyť jak to vypadá tam, a jak to vypadá tady? Bude zklamaná - NEBUDE!!! - PROČ BY NEMĚLA?!!! - PROTOŽ TAM BUDEŠ TY, IDIOTE!!! - No a? Co jsem já? Já nejsem nic, jen ubožák co po něm jde Voldemort - Víš co? - Co? - Prostě tam vejdi, ono se to vyvrbí samo, a ty uvidíš, že sis dělal starosti zbytečně - O tom pochybuju - Prostě jdi! - Ale…
Ale to mu někdo zamával rukou před očima, a Harryho to jakoby probralo z transu. Podíval se směrem, odkud ruka přiletěla a spatřil Ashley s nesmírně pobaveným výrazem, která měla evidentně co dělat, aby nevyprskla smíchy. Harry si uvědomil, že už tu s rukou připravenou k zaklepání, stojí pěkných pár sekund a že tak asi vypadá poněkud směšně.
 „ŤUK, ŤUK, ŤUK,“ ozývaly se nesmělé zvuky, jak kloub Harryho ukazováčku třikrát narazil do dřeva Hermioniných dveří.
„Dále,“ ozval se částečně otrávený Hermionin hlas.
Harry už chtěl vzít za kliku, když mu Ashley pošeptala do ucha: „Já počkám tady, než mě představíš, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.“ Harry sice moc nechápal, k jakému nedorozumění by mohlo dojít, ale přikývl, hned na to se nadechl, konečně vzal za kliku a strčil do dveří. Ty se bez jediného zvuku otevřely, a Harry tak mohl spatřit Hermionin pokoj. Byl to příjemně působící pokoj, s křesly, menší televizí, a malým obyčejným konferenčním stolkem. U jedné zdi stála velká (jak jinak) knihovna, u druhé pracovní stůl, nad kterým dominovalo krásné plastové okno, a u třetí stála dřevěná postel. V první chvíli si vůbec nevšiml, kde Hermiona je ale, hned jakmile znovu promluvil, zjistil, že sedí v jednom z křesel, otočeným proti televizi, a tedy na druhou stranu než byly dveře. Nad opěradlem vyčuhovala hnědovlasá hlava.
„Už jdu dolů, ale moc mi toho jídla nedávej, nemám hlad,“ ozvalo se od hnědovlasé hlavy, která se ovšem ani nepohnula.
„Já ti nedám vůbec žádný Hermiono,“ pronesl Harry, jenž náhle, jakousi záhadou zapomněl na svou nervozitu, s pobavením.
„HARRY!!!“ ozvalo se náhle od hnědovlasé hlavy, ze které se ovšem náhle stala dívka (aspoň tak to Harry vnímal, protože vyletěla z křesla tak rychle, že to vůbec nepostřehl), se kterou celá ta léta přátelil, a která mu teď už radostně skočila kolem krku a on se ocitl v záplavě hnědých dlouhých vlasů.
„Hermoino, hlavně mě neumačkej,“ požádal ji Harry s úšklebkem na tváři.
„Promiň, ale co tady vlastně děláš?“ zeptala se ho udiveně, když ho pustila.
„Přijel jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla zůstat do konce prázdnin u nás?“
„To ti to Dursleyovi dovolí?“ zeptala se udiveně.
„Jistě že ne, myslím v domě mého kmotra, teď tam bydlím i se svojí sestrou,“ oznámil a čekal, co přijde. 
Hermiona se na něj jen udiveně podívala a pak se zeptala: „S kým?“ v domnění že špatně slyšela.  
„Se mnou,“ ozvalo se ode dveří, a náhle se v nich objevila pro Hermionu neznámá dívka.
„Cože?“ nemohla stále pochopit Hermiona.
„Všechno ti vysvětlíme,“ ubezpečil Hermionu Harry.
Posadili se, a všechno Hermioně řekli. Když skončili, těkala Hermiona pohledem z jednoho na druhého.
„Jste si trochu podobní,“ vypadlo z ní nakonec.
Harry s Ashley si vyměnili pohledy. Černé vlasy, smaragdové oči. To bylo to, v čem si byli podobní, což se ovšem dalo celkem snadno přehlédnout, byť nebyly zelené oči zrovna obvyklé.
Nastalo ticho, při kterém si zřejmě Hermiona srovnávala myšlenky v hlavě.
„To je skvělí“ vykřikla po chvilce.
„Co?“ nadskočili Harry a Ashley.
„No že už nejsi sám,“ vysvětlila a znovu těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Jo, to je,“ přitakal Harry.
„Takže tohle bylo to co, se změnilo,“ došlo náhle Hermioně.
„Jo,“ potvrdil její slova znovu Harry.
„Ještě jsi neodpověděla,“ ozval se po chvilce ticha Harry.
„Na co?“ zeptala se ho Hermiona zmateně.
„No jestli s námi pojedeš do Siriusova domu.“
„Pojedu, jen musím…,“ nedopověděla.
„Jen co?“
„Musím přesvědčit rodiče.“
„Tak s tím bych si nedělala starosti,“ vložila se do rozhovoru Ashley. „Brumbál je právě dole zpracovává.“
„On je tu i Brumbál?“ podivila se Hermiona.
„Jo, přece by mě sem nenechal jít samotného,“ odpověděl kysele Harry a dodal. 
„Myslím, že bychom měli jít dolů, už se tu dohadujeme přes hodinu.“
„Jdeme,“ zavelela Hermiona.
Sešli dolů do obývacího pokoje, kde momentálně seděli v křeslech Brumbál, pan Granger 
a paní Grangerová.

O chvíli později se už vezli Harry, Hermiona, Ashley i Brumbál směrem na Grimmauldovo náměstí Po cestě Hermioně vykládali podrobnosti o životě tam. Hermiona působila šťastným dojmem a po smutku který avizovala paní Grangerová nebylo ani stopy. Nakonec jim došlo téma Grimmauldova náměstí, a začalo se probírat úplně cokoliv. Hermiona s Ashley přišli na to, že mají hodně společného, hlavně tedy touhu po vědění. Když se bavili o učení, Harry byl najednou trochu mimo, nejenže mu toto téma nepřipadalo příliš zajímavé, ale kolikrát i ztrácel přehled a některým věcem vůbec nerozuměl (ne tak kvůli tomu, že by neznal látku, kterou se učili, ale spíše protože se nikdy nesnažil naučit nic navíc a podrobnosti o některých věcech jaké oni probírali, Harrymu opravdu příliš neříkaly). V takových chvílích trávil čas zahloubán do svých myšlenek. Tolik otázek se mu opět honilo hlavou, proč byl tak nervózní z toho, že měl vejít do jejího pokoje? Proč si myslel, že s ním nebude chtít odjet? Vždyť byli přece nejlepší přátelé, měli se rádi, jak si mohl myslet, že by Hermiona, taková chytrá a laskavá holka dala přednost krásnému domu, zahradě a ulici, před svými přáteli? Teď si vůbec neuvědomoval, proč tak přemýšlel, znal se s ní hodně dlouho, a moc dobře věděl, že by s ním odjela, i na druhý konec světa, kdyby to bylo zapotřebí, s ním i s Ronem. To oni byly to známé Bradavické trio, mezi některými nazývány také Švédskou trojkou, byť k tomu samozřejmě nebyl jediný důvod. Oni tři vždy drželi spolu, dokonce i tenkrát, kdy si většina školy myslela, že Harry je Zmijozelův dědic, a že napadá studenty, dokonce i tenkrát Harrymu důvěřovali a přátelili se s ním. Harry si nedovedl představit, že by Rona, nebo Hermionu ztratil. Ti tři mu byli rodinou, kterou nikdy neměl, a i teď, když zjistil, že má žijícího blízkého příbuzného, mu stále byli rodinou. 
Pokud se odněkud vracíte, zpravidla vám uteče jako voda, ale když jste ještě navíc hluboce zahloubáni ve svých myšlenkách, čas vám doslova ulítne a to se právě stalo Harrymu. Než se nadál, nebo vůbec dopěl k nějaké finální myšlence, už vystupovali z auta na Grimmauldově náměstí. Brumbál dal Hermioně přečíst lísteček s adresou domu, už v autě, a tak na ni již Fideliovo zaklínadlo nepůsobilo.
Všichni čtyři vešli do domu. Hermiona si vše se zájmem prohlížela, i když nebylo nic moc co si prohlížet.
„Rád tě znovu vidím, Hermiono,“ ozval se od stolu Siriusův hlas, po té co vešli do kuchyně.
„Já vás také pane Blacku,“ odpověděla zdvořile Hermiona.
„Na toho pána se vykašli, nikdy jsem si na to moc nepotrpěl a nehodlám to teď nějak měnit, říkej mi Siriusi.“
„Dobrá…Siriusi,“ řekla trochu rozpačitě.
„Nu, jak vidím, je tu vše v naprostém pořádku, takže se můžu vrátit ke své práci,“ ozval se Brumbál.
„Nezůstanete na večeři?“ nezapomněl na zdvořilostní otázku Sirius, i když bylo jasné co Brumbál odpoví (Brumbálovi odpovědi se vůbec dali krásně předpovídat.)

„Ne, děkuji, ale opravdu už musím jít.“
S tím se všichni s Brumbálem rozloučili a Harry nezapomněl poděkovat, že Hermioně umožnil strávit tu prázdniny, a Brumbál odešel.
„Do večeře nám ještě pár hodin zbývá, takže co byste řekli takovému malému šachovému turnaji,“ přišel s návrhem Sirius.
Šachy jim vydržely až hodně dlouho do noci, ukázalo se, že zdaleka nejlepší je Sirius, po něm Ashley, a Harry s Hermionou byli… no, řekněme nic moc. Nejprve hráli každý s každým, a po tom následovalo finále mezi Siriusem baskervilským Blackem a Ashley kuchačkou Potterovou a zápas o třetí místo mezi Harrym přeživším Potterem a  Hermionou všudyšprtkou Grangerovou (ta jména si dali navzájem). Skončilo to tím, že Sirius, vyndal flašku, která byla později identifikována Hermionou jako kouzelnické víno, a s Ashley z ní pili tak dlouho, až se rozesmátí odebrali nahoru za další flaškou, kterou měl dobře schovanou, aby mu jí Harry podle jeho vlastních slov nevyfouk, a svou šachovou partii nechali rozehranou, jelikož byli už hezkou chvíli schopni jen se figurkami mlátit po hlavě. Harry s Hermionou, na které příliš vína nezbylo (Hermiona by stejně příliš nepila) tedy dohrávali svou partii sami. Zvítězil těsně Harry.
„Měl jsi štěstí, mizero,“ zahučela s úšklebkem po té, co dohráli.
„Šachy nejsou o štěstí, jsou o umění,“ poučil ji, také s úšklebkem Harry.
„Stejně jsi měl štěstí,“ nenechala se Hermiona.
„Někdy se chováš opravdu divně,“ řekl po chvilce ticha Harry.
„Jen po alkoholu,“ odpověděla s úsměvem.
„Vždyť jsi měla jen trochu,“ namítl.
„Taky nejsem opilá, jsem jenom veselá.“
„To už jsi někdy byla opilá, že víš, jak se to u tebe projevuje?“
„Jasně že ne, ale projevuje se to u všech lidí podobně,“ odpálkovala jeho dotaz, jako by sama představa něčeho takového byla směšná. A upřímně, Harrymu představa opilé Hermiony směšná opravdu připadala, nedokázal si něco takového představit.
„Změnil ses,“ řekla náhle, přičemž se mu zadívala někam na hrudník.
„Každé ráno chodíme s Ashley běhat,“ vysvětlil.
„Máš nové tričko?“
„Jo, vyměnil jsem pár galeonů za libry, a koupil nějaké mudlovské oblečení, abych nemusel chodit v tom po Dudleyem.“
„Tohle ti sluší.“
„Ehm… díky,“ zamumlal trochu rozpačitě, Hermiona se stále dívala někam na jeho hruď a Harry si pomyslel, že alkohol dělá divy, něco takového by za střízliva určitě nedělala (alespoň ne tak okatě), a i když vysloveně opilá nebyla, rozhodně jí to pomohlo zbourat určité zábrany. Pak se podíval na hodinky, bylo už skoro dvanáct hodin a on se podle toho cítil. Zvedl se.
„Asi už půjdu spát, jsem nějaký unavený.“
„To není tak špatný nápad,“ pronesla Hermiona a konečně od něj odtrhla oči.
Oba tedy vstali a vyšli po schodech nahoru. Cestou jim nemohlo uniknout, že v Siriusově pokoji se stále svítí a ozývají se z něj rozjařené hlasy, občas střídané smíchem. 
„Tak dobrou,“ popřál Harry Hermioně.
„Dobrou.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Holy

(pavlas2, 17. 3. 2010 14:28)

Jo, do konce března by tu měla bejt další kapitolka.

:-)

(Holy, 17. 3. 2010 11:28)

CAU, chtel bych se zeptat jestli zase koncem mesice budeš vydávat dalši díl?

:-)

(Katren, 8. 3. 2010 21:16)

pěkná kapitolka :) jsem ráda, že už se objevila Hermiona a naprosto s tím koncem souhlasím, i když jsem si říkala "a teď to přijde" a ono nakonec nic :D jinak si teda počkám, jak se to vyvine, ale jako ach jo :D jak ráda napínám ostatní, ale přímo mě ničí, když někdo napíná mě :D těším se na další ;)

Holy

(pavlas2, 6. 3. 2010 11:16)

O tom konci jsem dost uvažoval, ale nakonec jsem si řek, že bude lepší nic neuspěchávat, stále přemýšlím o tom jak to mezi nimi dál vyvíjet a tak zdůrazňuji že není vůbec jisté, že si spolu něco začnou, ale uvidíme, nebo respektive, vy uvidíte,já už tuším :D

super

(Holy, 5. 3. 2010 22:27)

super díl začíná se to pomalu rozlíždět na tom konci sem sice čekal vyvrcholení mezi harry a hermionou, ale i byl tnto díl hodně povedenej a už se těším na další