Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola-Grimmauldovo náměstí dvanáct

25. 1. 2010

A/N Za beta-read děkuju elesse.

Ocitli se ve vstupní hale, ve které byla úplná tma. Jediné, co Harry viděl, jakmile se za nimi zavřely dveře, byly obrysy jeho společníků, a to za pomoci jediné svíčky, která hořela ve svícnu vypadajícím jen jako výrůstek ze stěny. Prošli tmavou vstupní halou až do další místnosti, která jak Harry po vstupu zjistil, byla sklepní kuchyně.
„Zavazadla ti donesu do pokoje,“ nabídl se Sirius, a aniž by čekal na odpověď, vzal všechny Harryho věci a upaloval s nimi po schodech nahoru.
„Jelikož vše proběhlo bez problémů, tak asi už půjdu,“ ozvalo se od Brumbála zatímco si Harry a Ashley prohlíželi kuchyň. Bylo tam vše potřebné pro přípravu jídla (mluvíme-li o kouzelnících, mudlům by tu zřejmě chyběla lednička a mikrovlnná trouba, ty tu ovšem ani nemohli být, jelikož tu nebyla zavedena elektřina, naopak by se nejspíš značně divili krbu, jenž byl umístěn naproti kuchyňskému stolu. Bylo prostě na první pohled patrné, že zde žijí kouzelníci).
Sirius, který zrovna vešel do kuchyně, přikývl.
Brumbál tedy vyšel vstupní halou ven do lijáku, který tam vládl.
Jakmile se ocitli sami, Sirius vytáhl hůlku a namířil ji na stále promočeného Harryho. Ten okamžik jen vyjeveně zíral, stejně jako Ashley, ale pak  rychle se ale vzpamatoval. Vytáhl hůlku a bleskově jí namířil na svého kmotra, i když teď si nebyl tak úplně jistý, jestli je to on. Ashley si z něj vzápětí vzala příklad.
„Jen klid, chtěl jsem vás jen osušit,“ uklidňoval je hned Sirius a svá slova podtrhl sklopením hůlky a jejím schováním zpět do hábitu. Jeho hlas zněl tak upřímně, že Harry ani Ashley neměli žádné pochyby o jejich pravdivosti.
„Klidně se osušte sami,“ pokračoval Sirius po tom, co sklopili své hůlky i oni. „Tady můžete kouzlit, tenhle dům je magicky kompletně odstíněný,“ řekl Sirius a posadil se ke stolu.
„Takže tady můžeme kouzlit bez obav, že nás vyloučí?" zeptal se Harry udiveně, zatímco se s Ashley také posazovali a poté ještě dodal: „Tedy mě, Ashley nemají odkud vyloučit.“
 „Ale mají," opravila ho Ashley. „Profesor Brumbál mi nabídl, jestli bych nechtěla studovat v Bradavicích, a já samozřejmě přijala.“
„Ano, můžete zde bez obav kouzlit, " odpověděl Sirius na jeho předchozí otázku.
„Říkali jste, že je to tu hlavní štáb, co to znamená?"
„Tenhle dům, tedy sídlo rodu Blacků, složí jako hlavní štáb Fénixova řádu, což je společenství kouzelníků, kteří se zabývají bojem proti mocnostem zla. V podstatě to znamená, že tenhle dům slouží k poradám a také když je potřeba někoho skrýt, jako ve vašem případě. Jinak tu jsem v podstatě stále sám, což se po dnešku díky bohu změní," vysvětlil Sirius.
„Sídlo rodu Blacků? Tohle je tvůj dům?“ divil se Harry.
„Ano, spolu se mým bratrem Regulusem nás tady vychovávala naše matka,“ odpověděl Sirius mírně vyhýbavě, až Harrymu připadalo, že je mu tohle téma nepříjemné a tak jej raději změnil, konec konců mu do jeho rodiny nic moc nebylo i když na ni byl docela zvědavý.
 „Co přesně řád dělá?“ položil Harry další otázku.
„Snaží se Voldemortovi znemožnit uskutečnění jeho plánu, nic konkrétnějšího ti říct nemůžu, to bys musel být členem řádu," vysvětlil Sirius.
„Já chci být členem řádu," zvýšil hlas Harry.
„Členy řádu smějí být jen dospělí kouzelníci, s ukončeným vzděláním," krotil ho Sirius.
„Zvládl jsem toho víc než ty, a spousta dalších kouzelníků!" řekl důrazně Harry.
„To nehraje roli Harry!“ zvýšil hlas i Sirius. Ashley na Harryho překvapeně hleděla, protože jí dosud nepřipadal jako někdo, kdo by se nechal snadno vytočit.
„HRAJE TO ROLI A TO VELKOU!" zařval teď už Harry na Siriuse, jelikož se neudržel.
„NE NEHRAJE!" oplatil mu Sirius stejně nahlas.
Jak může tvrdit, že to nehraje roli? -Jednoduše, ve všech těch nebezpečích, ve kterých jsi byl, jsi měl neuvěřitelné štěstí, nebo ti někdo pomáhal. Vezmi si hned svůj první ročník, jak tě chránil Snape před pádem z koštěte, při tvém prvním famfrpálovém zápase a ještě tentýž rok, když ses vydal pro kámen mudrců, jak tě Brumbál v poslední chvíli odtrhl od Quirrella. Ve druhém bys neměl šanci proti Raddleovi bez meče Godrica Nebelvíra a Fawkese. Ve třetím ses musel vrátit v čase, abys ve zdraví přežil mozkomory a o čtvrtém, kdy ti pomáhal smrtijed splnit všechny úkoly v poháru Tří kouzelníků a kdy jsi utekl Voldemortovy přímo z lopaty jen díky nehoráznému štěstí ani nemluvě -Ano, je to pravda, měl jsem štěstí, ale stejně na svůj věk umím hodně- A o tom se právě dohadujeme, na svůj věk ano, ale pro přijetí do Fénixova řádu tvé schopnosti nejsou dostatečné!
„NEPOPÍRÁM, ŽE JSI NA SVŮJ VĚK UŽ HODNĚ DOKÁZAL, OVŠEM TVÉ SCHOPNOSTI ZATÍM NEJSOU DOSTATEČNÉ K PŘIJETÍ!" ječel na něj Sirius, zřejmě aby mu ukázal, že to je on, kdo má mít v jejich vztahu navrch.
Po tom, co Sirius zopakoval téměř to samé, co mu říkal ten hlásek v jeho hlavě, začal Harry zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Věděl totiž, že Sirius i ten hlásek měli pravdu, jeho schopnosti opravdu zatím nedosahovaly schopnostem dospělého kouzelníka, i když třeba patronovo zaklínadlo patří k pokročilejší magii.
„Dobře,“ řekla po chvilce tíživého ticha Ashley. „Možná bychom už mohly jít spát, bude skoro půlnoc a já jsem dost unavená."
„Jistě,“ přitakal Sirius, zřejmě rád, že ukončila to tíživé ticho. Vstal a vyšel ze sklepní kuchyně dveřmi, které vedly zpět na chodbu a zamířil po schodech do prvního patra, následován Harrym a Ashley.
„Tohle jsou pokoje pro členy řádu, kteří se rozhodnou tu přespat, vám dáme ale trvalé pokoje, o patro výš," vysvětlil Sirius a pokračoval po schodech nahoru. Harry a Ashley mu byli v patách.
„Stává se často, že tu někdo z řádu chce přespat?" zeptala se Ashley.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Sirius. „Na rozdíl od minula."
„Myslíš, když byl Voldemort u moci posledně?“ vyzvídal Harry.
„Jo, tehdy bylo normální, že na štábu přespávalo i čtyřicet lidí, sice byli trochu namačkaní, ale alespoň byli v bezpečí. Někteří z nich sem vzali dokonce své rodiny, to tam bylo teprve lidí. Pamatuju si, že jednou nás na štábu spalo víc jak šedesát," a při té vzpomínce se mírně uchechtl. „Tehdy byli ti, na které nezbyly postele, nuceni spát až na chodbě a ti kteří měli více štěstí, byli v postelích ve dvou, například Lily a James… no a jednu dobu jsme dokonce kvůli tomu měli dva hlavní štáby," dokončil Sirius s úsměvem, když zastavili před nějakými dveřmi. Sirius je otevřel a Harrymu s Ashley se naskytl pohled na jakousi místnost s postelí, skříní a psacím stolem, osvětlenou několika svícemi.
Tady budeš spát Harry," oznámil mu Sirius. I když místnost nevypadala zrovna luxusně (nábytek působil hodně starým dojmem) a nebyla příliš velká, byl se svým ubytováním celkem spokojený, pokoj totiž působil celkem útulně, což ještě zlepšoval obraz ženy, který vysel přes celou stěnu vedle postele.
„Teď půjdu ukázat Ashley její pokoj, " oznámil mu Sirius a poté, co oba popřáli Harrymu dobrou noc odešli.
Po jejich odchodu si Harry pečlivě prohlédl obraz asi čtyřicetileté ženy v nějakých staromódních šatech. Měla velice nabubřelou tvář a celkově působila hodně aristokraticky. Harrymu se na první pohled nelíbila.
„Připadá ti na mě snad něco zajímavé?“ zeptala se ho a probodávala ho při tom přísným pohledem.
„Ani ne,“ odvětil Harry, ale stále z ní nespustil oči, něco se mu na ní prostě nelíbilo.
„Tak na mě nezírej!“
Harry z ní tedy spustil oči. Ne že by se bál, že mu něco provede, jako obraz opravdu příliš možností k jeho potrestání neměla, ale prostě ji nechtěl bezdůvodně dráždit a tak sebou plácl na postel. Chvíli jen tak ležel a v hlavě si přehrával, co se událo za poslední dva dny. Bylo toho opravdu hodně. Pak pohlédl z okna, plného kapiček vody od deště, který venku momentálně vládl. Měl okno směrem od náměstí, viděl z něj na nedaleký lesík a travnatý kopeček. Náhle zívl a pochopil, že by už měl jít spát. Převlékl se a už se chystal přecházet ode zdi ke zdi, aby mohl všechny svícny sfouknout, když si vzpomněl, že vlastně může kouzlit. Sáhl na noční stolek, kam položil svou hůlku a jediným prostým nox zhasl všechna světla v místnosti. Pak už jen položil hlavu na polštář, přikryl své tělo přikrývkou a vydal se do říše snů.
 
Když se Harry ráno vzbudil, slunce ozařovalo celý jeho pokoj. Teď, když Harry měl náladu prosluněnou tímto skvělým ránem, to vypadalo jako by byl celý svět bez problémů. Zdálo se, že je vše nádherné, a zdálo se, že mu nic nemůže pokazit náladu. V tomto rozpoložení vstal a přešel k oknu, aby si lépe prohlédl tento nádherný a prosluněný den. Slunce touhle dobou už poměrně vysoko ozařovalo les, kopeček i všechno ostatní v okolí, včetně Harryho. Otevřel okno, aby vyvětral a s tím ho ovál příjemný po dešti vonící vzduch. Harry ho radostně nasál do plic a pak zase vypustil zpět. Chvilku se zabýval jen touto příjemnou aktivitou, ale poté se vydal dolů na snídani. V kuchyni seděly dvě osoby, jeho kmotr a Remus Lupin, další z pobertů.
Vypadá nějak unaveně -Jistě že vypadá unaveně, přece byl před třemi dny úplněk, asi se z toho ještě nevzpamatoval.
„Dobré ráno, Harry,“ ozval se Sirius.
„Dobré,“ odvětil radostně.
„Snídani?“ ptal se Sirius.
„Jistě,“ přitakal okamžitě Harry. „Rád vás opět vidím, pane profesore," oslovil Harry Lupina, zatímco si sedal.
„Já tebe také Harry a nech si toho profesora, už jím dost dlouho nejsem. Říkej mi Remusi," odpověděl Lupin, který byl očividně rád, že ho vidí.
„Něco se stalo?“ zeptal se Harry a jeho radostný tón byl nahrazen ustaraným.
„Ani v podstatě ne, jen Denní věštec zase otiskl na nátlak ministerstva nějaké nesmysly,“ vysvětlil Remus.
„Jaké?“ zeptal se znovu Harry, který si tak trochu oddechl, že se nikomu nic nestalo.
Ani jeden z nich neodpověděl, jen se po sobě podívali a Sirius s povzdechnutím přisunul k Harrymu Denního věštce.
Z titulní strany se na něj dívala jeho vlastní fotografie, hned vedle Brumbálovi. 
 
 
 
Albus Brumbál a Harry Potter-hrdinové nebo vrazi?
 
Dnes v noci okolo třetí hodiny byla vyvražděna rodina Stepforterových. Všichni čtyři členové této rodiny, která žila ve svém domě v Sunderlandu, byli chladnokrevně zavražděni kletbou AVADA KEDAVRA. Motiv vraždy je nejasný. Jediné, co přichází zatím v úvahu, je legenda podle níž Stepforterovi znají místo, kde se nachází Svatý grál, nebo o něm při nejmenším mají nějaké informace, které nejsou veřejně známy. Svatý grál je podle legendy schopen dát svému majiteli ohromnou moc. Pokud bychom tedy vycházely z této teorie, tak jako podezřelí přicházejí v úvahu pouze mocnější kouzelníci, protože pouze ti mají dostatek znalostí k jejich získání a dostatek kouzelnických schopností k jeho využití. Podle výpovědi několika mudlů, kterým byla posléze vymazána paměť, se předchozího dne večer okolo potloukal muž, který by se podle popisu dal označit jako Albus Brumbál. Ministerstvo proti Brumbálovi zatím nemá žádné důkazy. Albus Brumbál se společně s Harry Potterem jen před několika měsíci pokusili přesvědčit, že Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit se vrátil. Tato lež byla jen pár dnů na to odhalena. To, co však doposud zůstává utajeno, je jméno člověka, který zabil druhého Bradavického šampiona, Cedrika Diggoryho. Vyšetřování této vraždy stále probíhá, mezi největší podezřelé patří právě Brumbál a Potter. Ani v tomto případě není vyloučena teorie, že vyvraždění Stepforterovích provedli společně, stejně jako je to možné v případě Cedrika Diggoryho. Pokud by opravdu měli vyvraždění této rodiny na svědomí oni, vysvětlilo by se, proč oba hlásali návrat Toho-jehož-jméno se-nesmí-vyslovit. Oba zřejmě touží po moci, a proto si vymysleli JEHO návrat, aby mohli vraždy, o kterých jisto jistě věděli, že je budou muset dělat, mohli na někoho svést. To se jim ovšem nepovedlo. I přes to, že se jedná jen o teorii, je celkem pravděpodobné, že je správná…
 
 
Dál už Harry nečetl, jen zmateně zíral na dvě fotky přes celou titulní stranu. To přeci nemohou myslet vážně, že by on a Brumbál toužili po moci? Nebo že by zabili Cedrika Diggoryho, či vyvraždili celý kouzelnický rod? To je přeci vysloveně k smíchu. Harry začal přetékat nenávistí k ministrovi, jež o nich vypouští do světa takovéto lži, neboť to musel být on, kdo dal příkaz k vydání takového článku. Už na konci minulého školního roku to vypadalo, že se Brumbálovi nepodařilo Popletala přesvědčit.
„Hlavně klid Harry, tím že se budeš rozčilovat, ničeho nedosáhneš,“ snažil se ho uklidnit Sirius.
Teď Harry litoval, že nezůstal ve svém pokoji. Všechna ta radost z krásného dne, ze života, kterou ještě před několika minutami nahoře ve svém novém pokoji cítil, byla pryč, jako když udeříš pohrabáčem a Harry tohle skutečně jako ránu vnímal, když si někdo může myslet, že on zabil Cedrika.
 „To přece nemohou myslet vážně,“ řekl trochu roztřeseně Harry to, co mu probíhalo hlavou.
„Ale mohou, a také myslí, i když ne všichni, někteří Popletalovu lest prohlédli a stále se staví na naši stranu, protože prostě nemohou uvěřit, že byste s Brumbálem něco takového udělali,“ podotkl Remus.
„Taky že neudělali!" řekl Harry důrazně.
„My víme, že ne, Harry nám to vysvětlovat nemusíš,“ řekl opět Remus. Harry se začínal zase uklidňovat.
„Stále tu jsou lidé, kteří mi věří,“ řekl si pevně pro sebe, čímž se uklidnil zcela.
„Přesně tak," potvrdil jeho slova Sirius.
„Proč to vůbec Popletal dělá, vždyť přece dřív vycházel se mnou i s Brumbálem dobře, prý mu dokonce i psal o rady?“ zeptal se Harry poněkud zmateně.
„To už je hodně dlouho,“ podotkl Remus.
„No dobře, ale to přece neznamená, že ho může neprávem obviňovat z vraždy, tak proč to dělá?“ byl stále zmatený Harry.
„Ze strachu,“ odpověděl, Sirius.
„Z čeho?“ zeptal se opět zmateně Harry.
„Jednak ze strachu o svůj život, což znamená, že si to sám nechce připustit a jednak ze strachu o své místo, kdyby vyšlo najevo, že se Voldemort vrátil, svět by si žádal opatření, a Popletal by zřejmě nevěděl, co dělat," vysvětlil Sirius zachmuřeně.
„A to radši bude předstírat, že se nic neděje, i když tím vlastně ohrožuje celou Británii, ne-li dokonce celí svět?“ zeptal se Harry udiveně.
„Popletal je idiot,“ řekl Sirius větu, která mluvila za vše. Nastalo ticho, které přerušil až Ashleyin příchod.
„Dobré ráno,“ pozdravila je Ashley radostně, zřejmě ze stejného důvodu jako Harry jen o pár minut dřív.
„Dobré," ozvalo se od stolu rozmrzele.
„Ashley, tohle je Remus Lupin, můj nejlepší přítel a člen řádu, Remusi, tohle je Ashley Potterová, Harryho sestra," představil je Sirius a s napětím očekával Lupinovu reakci.
Ten se na něj překvapeně podíval, ale pak se vrátil pohledem k Ashley.
„Takže ses konečně objevila,“ pronesl tiše.
„Ty jsi o ní věděl?“ zeptal se šokovaně Harry.
„Ano, Lily a James o ní mě a Siriusovi řekli, a zavázali nás, abychom to nikomu neprozradili.
Nevěděl jsem, co se s tebou pak stalo," vysvětlil Lupin a stále si Ashley prohlížel zkoumavým pohledem.
Takže to řekli pobertům… Počkat! Jestli to řekli pobertům, tak to znamená, že o tom ví i Pettigrew.
„Komu to všechno řekli?“ zeptal se s obavou v očích Harry.
„Jen pobertům,“ odpověděl Sirius.
„Takže Pettigrew to ví taky?“ zeptal se Harry roztřeseně.
„Jo, ví, že máš sestru, to je ale všechno, neví, kde byla, kde je teď, ani jestli ještě žije, stejně jako jsme to nevěděly do dneška ani my, “ vysvětlil Sirius.
Harry si značně oddechl.
Zatímco Harry s Ashley snídali, Remus se Siriusem vzpomínali na staré časy. Harry i Ashley toho dost zaslechly, třeba jak se Sirius vsadil s jednou holkou, se kterou v té době studovaly v Bradavicích, že nedokáže zatáhnout do postele alespoň jednoho kluka z každé koleje za jeden týden (ta holka ne Sirius), sám jí pak poskytl poslední dílek do její sbírky a musel proto oběhnout téměř nahý Velkou síň, zabalený jen do bradavické vlajky a prozpěvovat při tom bradavickou hymnu. Nebo třeba jak se převlékli za strašidla a podařilo se jim vylekat Protivu tak, že jakmile zjistil, kdo to byl, soustředil se na ně následujících šest měsíců. Sirius prý nikdy dříve nenacházel ve svých botách tak často tak velké množství zmrzliny, jako právě v oněch šesti měsících.     
„Stalo se něco, že se tváříš tak zachmuřeně?" zeptala se po chvíli ticha Ashley, protože ani tak zábavné historky Siriuse a Remuse nedokázaly na Harryho tváři vykouzlit úsměv.
Harry jí chtěl odpovědět, ale měl zrovna plnou pusu a tak k ní beze slova přisunul noviny. Pak jí chvilku pozoroval, jak její oči kmitají ze slova na slovo, z řádku na řádek.
„To je špína!“ řekla značně znechuceně, když dočetla.
„To je,“ přitakal Harry.
„Proč si sakra myslí, že bys ty, nebo Brumbál tohle udělali?“ zeptala se nevěřícně a tak jí Remus a Sirius vše vysvětlili, tak jako před tím Harrymu.
„A kde vzali ty svědky?“ zeptala se Ashley poté, co domluvili.
„Není problém přimět mudlu říct co chceš slyšet,“ upozornil ji Sirius.
„To se Harryho ani profesora Brumbála nezeptali na alibi?“ ptala se nevěřícně Ashley.
„Ministr nechce, aby měli alibi, proto se jich neptá, pokud by je jeden z nich měl, vyloučilo by ho to jako podezřelého a on nechce, aby vám kdokoliv věřil. Potřebuje, aby okolo vás byla nejistota, a to se mu daří. I když pravděpodobně tuší jaká je pravda, prostě ji nechce uznat.
„A co to s tím Svatým grálem?“ položila Ashley další otázku. Harry zpočátku nechápal, o čem mluví, ale pak si vzpomněl, že se o něm psalo v novinách jako o jediném možném motivu, který zatím přichází v úvahu. Pamatoval si z mudlovských pohádek, že tento kalich má dát svému majiteli obrovskou moc. Jako by Voldemortovi ta jeho moc nestačila, pomyslel si naštvaně. Voldemortovo získání Svatého grálu by ještě snížilo jejich šance na vítězství v téhle válce, a tak Harry rychle natáhl uši, aby mu náhodou něco neuniklo.
Sirius se kousl do jazyka.
„Tady má zřejmě Věštec pravdu, útočníkovi zřejmě šlo právě o Svatý grál, ale nic konkrétního vám k tomu říct nesmím,“ vysvětlil po chvilkovém zaváhání Sirius.
„Proč ne?“ zeptal se dotčeně Harry, že je už zase vynecháván. „Určitě si nás problémy zase najdou, a když nám to řeknete, ušetříte nám spoustu starostí.“
„Nemůžeme vám to říct, ani kdybychom chtěly, protože přísaha, kterou jsme složily před přijetím do řádu, nám brání informovat kohokoliv mimo Fénixův řád bez svolení vůdce," vysvětlil Remus.
„Brumbál to nedovolí,“ povzdechl si nešťastně Harry. Když dojedli, otočila se Ashley na Siriuse:
„Co tady vlastně celé ty dny děláš?"
„Nic moc zábavného, snažím se to tady uvést do obyvatelného stavu. Ty pokoje, ve kterých spíte, se mi podařilo odmořit od všelijakých potvor teprve před týdnem a nutno dodat, že nebýt Molly, neměl bych to ještě do teď, jelikož jsem na podobná kouzla nikdy neměl moc talent,“ vysvětlil Sirius.
„Molly Weasleyová?“ zeptal se Harry, s nadějí v očích.
„Jo, ale pokud myslíš na setkání s Ronem, budu tě muset asi zklamat. Molly sem nikoho ze svých nedospělých potomků nepustí, jak už jsem říkal u Dursleyových,“ odhadl přesně tok jeho myšlenek Sirius.
„Tak bych mohl jít já tam,“ upozornil ho Harry.
„Bohužel, Harry, Brumbál to zakázal a já s ním souhlasím. Kdyby zpráva o tom kde jsi pronikla ven, dostal by ses ty i Weasleyovy do velkého nebezpečí, protože jejich dům není ani zdaleka tak dobře chráněn, jako tenhle dům,“ řekl Sirius.
„Takže se s nimi uvidím až v Bradavicích?“ zeptal se nešťastně Harry.
„Naplánujeme si návštěvu Příčné tak, abychom se tam potkaly, takže se s ním uvidíš o takový týden dřív,“ vysvětlil Sirius.
„No paráda," poznamenal ironicky Harry. „O celý týden dřív, díky Siriusi."
„Neděkuj mě, ale Voldemortovi, to kvůli němu se s Ronem nemůžeš vidět."
Harry jen cosi zabručel a zvedl se se slovy, že se ještě půjde na chvilku natáhnout a pak že jim pomůže s tím odmořováním. Vydal se tedy po schodech nahoru do své ložnice, kde za sebou přibouchl dveře a smutně si lehl zády na postel. Slunce teď bylo výš než před tím a tak už mu neosvětlovalo celý pokoj ale jen jeho část.
Takže tu budu trčet do konce prázdnin, pomyslel si, zatímco zíral do stropu.
Jediné světélko ve tmě po tom, co se dozvěděl, že s Ronem se uvidí, až za tři týdny byl Hermionin návrat z Itálie za dva týdny, avšak ani u ní nevěděl, jestli se k němu připojí na Grimmauldově náměstí. Bylo možné, že si bude chtít svých rodičů dosyta užít, než odjede do Bradavic. Až se vrátí Hedvika s dopisem od ní, zase jí napíše a zeptá se jí, jestli tu s ním zůstane, nebo ho alespoň navštíví, pokud se jí opravdu stýskalo tak, jak psala, a Harry doufal, že ano (ne že by mu nějak vadilo, že je jeho kamarádce spokojená a nic jí nechybí, ale pocit že někomu chybíte právě vy je nedocenitelný) tak ho určitě alespoň navštíví. I on psal pravdu, Hermiona i Ron jsou pro něj opravdu jako rodina, a teď když padla šance na to být u Weasleyových byla Hermiona, kromě jeho sestry, poslední zbývající rodinou. I když ho Ashley dokázala za tu dobu, co se s ní zná, přivést na jiné myšlenky, tak se mu pořád po Ronovi a Hermioně stýskalo, byli to přece jenom jeho první přátelé, jaké si kdy našel, a hodně mu přirostli k srdci.
Ležel a přemýšlel o svých přátelích, o tom co by jim řekl, kdyby tu teď s ním byli, o tom co by spolu mohli zase provádět za bláznivosti, o tom, jak by se spolu učili, o tom jak by se spolu smáli a o tom jak by jim bylo spolu skvěle. Jenže oni nebyli spolu, byli každý jinde a bez možnosti se nějak setkat následující dva, tři týdny. Upřímně doufal, že se k němu Hermiona připojí už za ty dva týdny, protože jinak se tu asi zblázní. Neuměl si vůbec představit, jaké by to bylo, kdyby se nespřátelili, bylo to jedním slovem nepředstavitelné.
 
Vešel do místnosti, kde právě Sirius, Remus a Ashley rozstřikovali nějaká sprej a chtěl na sebe upozornit, ale už to nestihl. Tedy respektive stihl, ovšem jinak než chtěl. Hned jak vešel do pokoje, ho totiž rozkašlal jakýsi kyselý zápach, který ho pálil v krku. Ihned k němu přiskočil Sirius a podal mu bílou roušku, která zakrývala ústa a nos všem Harryho společníkům. Harry si jí v mžiku nasadil také a vzápětí se jeho dýchání uklidnilo.
„Dobrý Harry?“ zeptal se s obavami v očích Remus.
„Už jo,“ odpověděl trochu chraplavě Harry. „Co to je za sajrajt?" zeptal se zhnuseně s prstem ukazujícím na sprej v Siriusově ruce.
„To je antiběhník," vysvětlil Sirius. Jediný prostředek, který pořádně zabírá na běhnice, jsou sice drobné, ale hrozně odolné," dodal, když spatřil Harryho nechápavý pohled a ukázal směrem k pytlíku, ve kterém byli jacísi mrtvý malý tvorečkové, ne větší než obyčejné mouchy.
„Jak můžu pomoct?“ zeptal se, když se znechucením odvrátil pohled od těch potvor.
„Vezmi si sprej,“ odpověděl Sirius, přičemž mu jeden podal. “A pojď nám pomoct dostat ty zbývající mrchy ze záclony.“
Harry si od Siriuse převzal sprej, a začal jím stříkat na záclony, stejně jako jeho tři spoluhubiči. Byla to práce velice nudná. Když dodělaly záclony v téhle místnosti, ihned se přesunuli do další, a tak to prošli všechny čtyři místnosti v tomhle patře (včetně koberců a různých pohovek či křesel, byť tu toho nábytku moc nebylo). Jediný rozruch způsobila Ashley, když ji jedna běhnice kousla do paže. Až v tu chvíli se Harry dověděl že běhnice jsou jedovaté. Jejich jed naštěstí nedokáže člověka v takto malé míře zabít, ale i tak mu způsobí minimálně únavu. To však Ashley nečekalo, jelikož Sirius počítal s tím, že by se mohlo něco takového stát a měl po ruce protijed. A tak jediným následkem tohoto incidentu, byla drobná ranka na Ashleyině kůži.
Když si udělali přestávku na oběd, který byl o dost chudší, než večeře kterou měli u Dursleyovích, jelikož jak Sirius podotkl, on není Brumbál a tak mu příprava, takovéhoto obyčejného jídla trvala déle než Brumbálovi celá ta hostina, vzpomněl si Harry, že se chtěl na něco zeptat.
„Siriusi, co se vlastně stalo se všemi Blacky, co tu žili?“ zeptal se, zatímco si všichni sedali ke stolu.
„Asi před patnácti lety, krátce po Voldemortově pádu už nezbyl nikdo, kdo by v tomhle domě bydlel, někteří Blackové zemřeli, jako můj bratr Regulus a má matka. Jiné pozavírali do Azkabanu, jako mě a mou sestřenku Belatrix, která tam ovšem na rozdíl ode mne byla oprávněně, a další se provdali do jiných rodin, jako třeba Narcissa se provdala za Malfoye," vysvětlil Sirius.
„Za Luciuse Malfoye?“ zeptal se Harry mírně vyvedený z míry tím, že jeho kmotr je příbuzný, s jeho největším školním rivalem Dracem Malfoyem.
„Jo, další příbuzný, na kterého bych měl být podle mé matky hrdý," odpověděl se značně kyselým tónem Sirius.
„Tak ti řeknu, že se mi Blackovi pomalu přestávají líbit," řekl Harry. „Tedy samozřejmě až na tebe," dodal, když si všiml, jak se Sirius zatvářil uraženě.
„Není se co divit, prakticky všichni moji příbuzní sympatizovali s Voldemortem," podotkl Sirius. „Ani mě má stará rodina není sympatická.“
Když dojedli, dali se opět do práce na odstraňování běhnic. Takže ho znovu zaplavila stejná nuda a znechucení jako před tím. Hotovi byli až těsně před sedmou hodinou a Harry byl z toho věčného pobíhání sem a tam, aniž by si na chvilku odpočinul, poněkud vysílen. Řekl si tedy, že až se navečeří, půjde rovnou spát.
 
Harry, Sirius, Ashley a Remus seděli v kuchyni a jedli svou večeři, když dojedli, tak se Remus zvedl.
„Už půjdu, zítra mě čeká dlouhá cesta, tak se raději pořádně vyspím."
„Dlouhá cesta?“ divil se Harry.
„Do Irska, musím tam udělat nějakou práci pro řád a bude to chvíli trvat, takže se možná nějakou dobu neuvidíme,“ řekl a omluvně se zadíval na Siriuse, jelikož to platilo hlavně jemu. To on tu totiž bude sám až Harry a Ashley odjedou do Bradavic.
„S tím se nedá nic dělat, práce pro řád je hodně důležitá,“ podotkl Sirius a pak už se s Remusem jeden po druhém rozloučili.
„Vypadáš unaveně, Harry. Nechceš jít spát?“ zeptal se Harryho Sirius poté, co Remus odešel.
„Hm… máš pravdu, asi už půjdu,“ odvětil Harry i přes to, že venku bylo ještě hodně světlo.
„Jen jdi, zítra ráno v sedm si totiž jdeme zaběhat,“ ozvala s úšklebkem Ashley.
„Cože?"
„Slyšel si, potřebuješ to jako sůl, já sem dřív chodívala běhat pravidelně, mimo to že si při tom krásně vyčistíš hlavu, ti to ještě pomůže fyzicky. A když tě tohle čištění domu unaví, jsi na tom fyzicky opravdu špatně."
„Nejsem!“ odporoval Harry a otočil se na Siriuse u kterého hledal podporu.
„Ale jsi!"
„Nejsem!"
„Jsi!"
„Siriusi!“ oslovil teď už svého kmotra Harry. „Řekni něco!"
„Ashley má pravdu Harry. Jsi na tom fyzicky opravdu bídně a není se co divit. Celé dny si vysedával u Dursleyovích a neměl jsi žádný větší pohyb a kdybys začal běhat, rozhodně by ti to neublížilo a navíc by se to ještě líbilo holkám,“ zamrkal na něj Sirius s potutelným úsměvem.
„No tak jo," rezignoval na tuhle hádku Harry, po tom, co ho Sirius takto podle zradil. Stejně si říkal, že by s běháním mohl začít, tak aspoň nebude běhat sám.
„Tenhle argument vždycky zabere,“ zašeptal Sirius směrem k Ashley, ale tak nahlas, že to Harry musel zaslechnout snad i kdyby nechtěl. Ta se na to taky zašklebila a Harry vyskočil s tím, že se na Siriuse vrhne, ale nejdřív si chtěl sehnat nějakou zbraň. Nejlépe nějakou, se kterou se dalo dobře mlátit po hlavě, žádnou okolo sebe, ale nezahlédl a tak si sundal botu, chytil ji do pravé ruky a pokusil se co nejrychleji oběhnout stůl, aby mohl Siriuse pořádně přetáhnout. Ten ale na Harryho nečekal a tak zahájil zběsilí úprk co nejdále od Harryho. Namířil si to po schodech nahoru s Harrym v těsném závěsu. Ashley jejich honění s úšklebkem přihlížela. Harry Siriuse dohnal až v posledním patře, kde ho zahnal do kouta, v němž se Sirius schoval za jedno z křesel. Harry se vrhl na křeslo s tím že Siriuse za ním popadne a pořádně mu jí dá, možná mu tu botu i nacpe pod nos, aby si pořádně čuchl, ale jedna skutečnost mu zmařila všechny plány. A to skutečnost, že Sirius byl zvěromág a tak se stalo, že zatímco klečel na křesle, za jehož zadní stranou hledal Siriuse, proklouzl uhlově černý pes mezi nohami křesla.
„Siriusi! Jen počkej, až tě chytím!“ volal a znovu se za ním rozběhl.
 
Když se Harry vzbudil, měl opět celí svůj pokoj prosvícen slunečními paprsky. Vstal a šel se podívat z okna, jak to venku vypadá. Vše se zračilo úplně jinak než včera, bylo dřív a slunce tudíž bylo níž, a tak se mu naskytl snad ještě krásnější pohled. Někdy se musím vykopat z postele ještě o něco dřív, abych stihl východ slunce, to musí být nádherná podívaná, pomyslel si. Pak si uvědomil, že vlastně má jít s Ashley v sedm běhat a podíval se se strachem na hodinky, bylo za deset minut sedm. On tedy má štěstí, ještě chvíli a promeškal by možnost dostat se v tak nádherný den ven.
Chvilku přemýšlel, jaké oblečení by bylo vhodné na běhání, ale nakonec si řekl, že z toho nebude dělat vědu, vzal si na sebe krátké tepláky po kolena a tričko s krátkým rukávem a vydal se po schodech do kuchyně.
„No to je dost, už jsem si myslela, že tě budu muset jít vzbudit," řekla usměvavě Ashley, která na sobě měla krátké světle modré šortky a tričko stejné barvy s krátkým rukávem. Harry si opět musel chvilku připomínat, že jde o jeho sestru a pak uvědomil, že vlastně původně neměla vůbec nic na sebe a začalo mu vrtat hlavou, jaké oblečení to vlastně nosí.
„Nečekal jsem, že budu spát tak dlouho, tak jsem si nenařizoval budík,“ vysvětloval Harry.
„No nic, raději vyrazíme, ať jsme co nejdřív zpátky.“
„Proč? Ty někam spěcháš?“ zeptal se Harry, zatímco oba přecházeli do vstupní haly.
„Ani ne, ale nejsem ráda, když musím běhat okolo dalších lidí." odvětila, když si obouvala boty.
To Harry docela chápal, byl sice zvyklý, že ho lidé okukovali, ale nebylo mu to moc příjemné. A tak vyrazili. Vyšli z čísla dvanáct, a na ulici se Ashley začala protahovat. Podle toho, že jedinkrát nezaváhala nad nějakým cvikem, se dalo soudit, že už to někdy dělala, asi skutečně chodila dříve běhat tak, jak říkala. Její fyzická kondice se zdála být lepší než většiny dívek, jaké kdy poznal a zřejmě i chlapců. Harry naproti tomu, měl své jediné zkušenosti s protahováním z tělocviku, na mudlovské škole, kde to ovšem všichni lajdali, a tak se snažil Ashley ve všem jen napodobovat, i když mu to moc nešlo.
Asi po pěti minutách se konečně rozeběhli. Vzali to po vyšlapané cestičce dozadu k lesíku, okolo byla spousta stromů a chvíli si Harry běh v tak krásném prostředí užíval. Krásné převážně listnaté stromy, jež lemovaly pěšinu, z ní činily překrásnou vycházkovou trasu, ale Harrymu se přestával běh líbit.
Pěšina začala přecházet do stále většího stoupání, ale Ashley své tempo nijak nezmírnila. Pro Harryho, který se jí chtěl stůj co stůj udržet, aby jí neposkytl šanci pošklebovat se, to začalo být velice nepříjemné.
Pěšina dál stoupala a Harrymu se Ashley začala vzdalovat. Tak to teda ne! Přece nebude nějaká holka o tolik lepší než já! Řekl si a samotné pomyšlení na něco takového bral jako svou osobní urážku, možná si už moc zvykl být v určitých věcech nejlepší a od té doby, co hraje famfrpál, si vyčítal každou svou prohru v nějakém sportovním klání. To pro něj znamená jediné, musí přidat a vyběhnout kopec v závěsu za svou sestrou, i kdyby měl při tom vypustit duši a tak zrychlil své tempo. Začal cítit, jak mu začíná srdce prudce být, jak je každý další krok pro jeho nohy bolestivější a bolestivější, ale přesto nezpomaloval, i když se vzdálenost do konce stoupání zdála být stále stejně nekonečná, stejně nezpomalil. A nakonec se vyplatilo, najednou kopec prostě skončil. Ještě před chvílí to vypadalo jako nekonečné a teď byl nahoře, dokázal to, vyběhl až na vrchol kopce aniž by se mu Ashley nějak moc vzdálila.
Nebyl ale čas opájet se zde pocitem vítězství, na vrcholu kopce končil i les a druhou stranu kopce pokrývala jen louka a Ashley už byla ve značné části kopce. Nezbývalo nic jiného než se znovu pustit do běhu, pokud nechtěl Ashley ztratit z dohledu. A to opravdu nechtěl. Rozběhl se tedy s tím, že dolů se mu poběží mnohem snadněji než nahoru. Částečně se mýlil. Zatímco po cestě nahoru byl jeho problémem nestíhající dech, nyní to byly jeho nohy, které měli při každém dopadu tendenci jet dál, a to jim Harry samozřejmě nemohl dovolit, pokud sebou nechtěl švihnout na zem, ale zároveň musel držet určité tempo, aby se dokázal udržet Ashley na dohled. Ve výsledku to bylo dolů jen o něco lepší, protože každý krok mu způsoboval větší a větší bolest v kotníku. Nakonec se mu podařilo kopec seběhnout, aniž by se skácel k zemi a dokonce si udržel i Ashley jen pár desítek metrů před ním. Už si myslel, že má vyhráno, že už je té hrůzy konec a že doběhne v závěsu za Ashley, ale pak přišla třetí krizová chvíle.
K číslu dvanáct jim zbývalo ještě pár set metrů po silnici (tedy, alespoň v to Harry doufal, protože kdyby se ukázalo, že jsou někde úplně jinde, Harry by asi na místě zalehl a bylo by mu jedno, že je to jen tak na chodník, kde to bude extrémně nepohodlné a kde ho budou všichni okoukávat). Naivně myslel, že doběhne v těsném závěsu za Ashley, že běžet takový kousíček po rovné silnici je hračka, ale svým způsobem to bylo to nejtěžší. Po namáhavém běhu do kopce a pak z kopce byl velice unavený a rozbolavělý a nyní každý jeho krok neznamenal bolest pro jeho nohu. Nyní každý jeho krok znamenal doslova utrpení pro celé jeho tělo, při každém kontaktu jeho chodidla se zemí mu celou nohou vystřelovala bolest z namožených svalů a kvůli této bolesti podvědomě zpomaloval. I přes to že před tím vyvinul takové úsilí, aby zůstal Ashley na dohled, nyní jej kompletně pohltila tato únavová bolest v jeho těle. Než doběhl k číslu dvanáct, ztratil ji zcela z dohledu, a když k domu konečně dorazil, Ashley jej už netrpělivě vyhlížela. I přes to že vypadala i ona relativně unaveně, měla stále, na rozdíl od něj, dost energie na to aby mluvila (on se jen bezmocně svalil do trávy na zahradě čísla dvanáct.)
„Aspoň, že jsi to doběhl, na poprvé můžeš být se sebou spokojen, ale za to já se sebou být spokojená nemůžu, dost jsem vyšla z formy," stěžovala si Harrymu, který měl však tak trochu pocit, že si z něj utahuje.
Harry na to v první chvíli chtěl reagovat odseknutím, aby si toho nechala, ale neměl k tomu dostatek sil, proto jen zabručel a odebral se dovnitř do sprchy, jakmile znovu popadl dech.
Sotva na svém těle ucítil kapičky vody, zasáhla ho nesmírná úleva. Užíval si ten okamžik, když mu voda stékala po těle a všude ho příjemně chladila. Nyní se cítil zcela osvěžen. Když skončil se sprchou, hodil na sebe čisté oblečení a vydal se dolů na snídani (po schodech scházel nesmírně pomalu, každý krok, který udělal, jeho nohy velice namáhal, a měl pocit, že není nic namáhavějšího, než dát nohu o ten jede stupínek níž.)
V kuchyni ho uvítal Sirius značně rozjařeně slovy:
„Tak co? Proběhl ses?"
„Hm,“ zabučel opět Harry v odpověď, rychle se nasnídal a pak už znovu celí den strávili odmořováním štábu. Harry se tedy zase nudil, ovšem v porovnání s tím co se stalo pak, by byla nuda mnohem lepší, jelikož našli nějakou zelenomodrou plíseň, která dělal z lidí blázny. Harry byl tou dobou v jiném pokoji než Sirius s Ashley, když najednou uslyšel hlasitý dvojhlasný zpěv.
„SKÁKAL PES PŘES OVES, PŘES ZELENOU LOUKU, ŠEL ZA NÍM MYSLIVEC, PÉRO NA KLOUBOUKU."
Následoval hurónský smích, dvou hlasů. Harry se jen nevěřícně šel podívat do vedlejšího pokoje za těma dvěma, co to tam dělají. Když vešel do pokoje, tak se Ashley i Sirius ještě stále smáli, zavěšeni do sebe a potácejíc se od jedné zdi ke druhé. Harry se na ně nevěřícně podíval s němou otázkou v očích: Zešílely jste? Už si chtěl i sám odpovědět že ano, když promluvila Ashley rozesmátým hlasem, přerušovaným, dalšími salvami smíchu.
„Harry… heheh… nevěřil bys, jakou krásnou houbičku jsme našli… heheh… podívej," pustila Siriuse, vzala Harryho trochu nešetrně za pravé zápěstí a dotáhla ho k nějaké zelené hmotě přilepené na jednom z tmavých křesel, na které podle všeho kapala děravou střechou voda celá léta. Strop místnosti pod nimi nebyl prosáklí jen díky magické odolnosti tohohle domu. Harry si k té nevábné hmotě přičichl a ihned pochopil. To ona byla zřejmě tím důvodem, podivného chování Harryho společníků. Než však stačil podniknout nějaké kroky k tomu, aby se ti dva dali zase do kupy, rozlil se mu hlavou báječný nápad. Na stropě vysel starý zaprášený lustr, co kdyby se ho chytil a trošku se pohoupal, to by přece byla hrozná legrace. A tak odstoupil od křesla, a přešel přímo pod lustr. Povyskočil a chytil se rukama lustru. Sirius i Ashley se zatím mohli smíchy potrhat. Zhoupl se dopředu a pak dozadu, až se rozhoupal tak, že létal téměř ke stropu. Byla to hrozná legrace, a ještě směšnější bylo, když začal Harry zpívat Bože, ochraňuj královnu (pozn. aut. Britská národní hymna). Harry se houpal ze strany na stranu, zpíval a chechtal se se zastřeným rozumem tak dlouho, dokud se lustr neutrhl, ale když se tak stalo, zůstal bezvládně ležet mezi střepy.
 
Harry se probral v posteli, pod peřinou ve svém pokoji. Venku bylo zamračeno a schylovalo se k další bouři z tepla. Chvíli přemýšlel o tom, jestli i dnes půjdou běhat, když si něco uvědomil, vždyť on tu leží, aniž by si vzpomínal, jak se sem dostal. Pátral tedy ve své paměti, ale nic nenacházel. Nakonec vstal a chtěl se jít podívat dolů, jestli tam není někdo, kdo by mu to vysvětil. Každý pohyb pro něho byl namáhaví, protože za dobu co byl v bezvědomí, ať už byla jakkoliv dlouhá, jeho tělo značně ztuhlo. Když procházel kolem otevřených dveří koupelny, na malou chviličku se mu naskytl pohled do zrcadla. Zarazil se a vešel do koupelny, aby se dostal blíže k zrcadlu a mohl si tedy pečlivěji prohlédnout to, co viděl na své hlavě. Když se dostal až k zrcadlu, viděl v něm svou hlavu, zabalenou nad očima, v bílém obvazu. Ohmatal si jej a v tu chvíli si vzpomněl, co se mu to stalo. Všechno způsobila ta hloupá plíseň, kterou Sirius a Ashley našli. Musela mít nějaké poblázňující účinky, protože nemohl nalézt jiný důvod. Jelikož nejenom dostal nápad pohoupat se na lustru, ale co hůř on to dokonce i udělal. I Sirius a Ashley na něj reagovali poblázněně, i když ne tak moc jako Harry, ty jejich bláznivosti ještě ušli.
Když se pak s Harrym utrhl ten lustr tak spadl a asi si pořezal hlavu o jeho střepy. Jestli bude takhle neopatrný i nadále, nemusí se mnou Voldemort vůbec zabývat, protože se zabiju sám, pomyslel si Harry.  
Ale počkat, jak jsme se odtamtud dostali, když jsme byli všichni omámeni? Na tuhle otázku odpověď neznal, a tak se vydal uskutečnit svůj původní plán, a sice podívat se do kuchyně jestli tam není někdo, kdo by mu všechno vysvětlil. Nikdo tam ovšem nebyl. Rozhodl se tedy, že bude nejlepší, když se opatrně podívá po domě.
Vrátil se na chodbu, kde už se chtěl vydat po schodech vzhůru, ovšem zarazil ho pohled na dřevěné, lesknoucí se dveře, o kterých by byl přísahal, že dřív byly staré a zaprášené. Pomalu se k nim vydal, stiskl kliku a mírně do dveří strčil. Jeho pohledu se po otevření dveří odhalil zřejmě největší pokoj v domě. Byl v něm pouze dlouhý dřevěný stůl a kolem něj spousta židlí. V místnosti byli také dva lidé, kteří když uslyšeli otevření dveří, vzhlédli směrem k nim, aby se přesvědčili, kdo to přišel.
„Harry,“ zahalekala Ashley radostně.
„Už jsme o tebe měly strach,“ přidal se Sirius.
„Jak jsme se odtamtud dostali?“ šel Harry rovnou k věci.
„Dedalus nás našel v tom pomateném stavu a tebe v bezvědomí s pořezanou hlavou,“ vysvětlovala Ashley.
Odtáhl nás ven, a asi po pěti minutách jsme se vzpamatovali, ale to už tu byla madam Pomfreyová a ošetřovala tě,“ dokončil Sirius.
„Takže jsme to všichni ve zdraví přežili“ ujišťoval se Harry.
„Všichni až na ten lustr,“ zašklebil se Sirius.
„Promiň, “ omlouval se Harry, když si uvědomil, že Siriusovy zničil jednu z nejcennějších
věcí, která v jeho domě zbyla.
„To nic, všichni jsme byly tak trochu mimo,“ ujistil ho Sirius.
„Co je tohle vlastně za místnost,“ změnil téma Harry.
„Tohle byl dřív obývák, ale jako v ostatních místnostech, ani tady nic pořádného nezbylo, všechno si odvezla Narcissa a teď tu bude dělat Fénixův řád porady,“ vysvětlil Sirius.
„Myslel jsem, že je to tu taky zamořené.“
„Bylo, ale za tu dobu co jsi byl v bezvědomí, se nám povedlo to tu uvést do použitelného stavu,“ odpověděla Ashley.
„Za dobu co jsem byl v bezvědomí?“ nadzvedl Harry obočí. „Jak dlouho sem vlastně byl mimo?“ zeptal se s náznakem paniky.
„Asi čtyři dny,“ odpověděl Sirius.
„Tak dlouho?“ podivil se Harry.
„Při tom pádu ses trochu bouchl do hlavy, což mi připomíná, že bych měl dát vědět Brumbálovi o tvém probuzení,“ rozpomněl se Sirius a vyšel z místnosti.
 
Sirius o Harryho probuzení informoval Brumbála pomocí jakéhosi ptačího pera (Harry měl podezření, že se jedná o fénixovo, možná právě proto Fénixův řád) a ten ihned poslal madame Pomfreyovou, která touhle dobou byla doma v Londýně, aby ho zkontrolovala.
„Tak jste vzhůru, pane Pottere, jak vám je?“ zeptala se, jakmile se přiřítila do Harryho pokoje.
„Dobře,“ odpověděl Harry popravdě.
„Ani žádné pobolívání hlavy, nebo něco takového?“
Harry jen zakroutil hlavou.
„Takže, teď vám sundám obvaz, abychom se podívali, jak se daří vaší hlavě,“ obeznámila ho se svým úmyslem a pomalu mu začala odmotávat obvaz z hlavy. Připadalo mu to, jako by se mu hlava na krku neustále zlehčovala. Když už obvaz neměl, pocítil na svém čele pocit chladu, který byl ovšem zaviněn tím, že tahle oblast kůže si za ty čtyři dny, co byla obvázaná, zvykla na vyšší teplotu.
„Hm… zdá se, že máte hlavu už v pořádku, máte docela štěstí, že jste celou tu dobu spal, jinak byste si s tou hlavou docela užil. Ten obvaz už nebudeme potřebovat, jizva vám ještě chvíli zůstane, ale nakonec zmizí.“
„Jizva?“ podivil se Harry vyděšeně. „Já mám další jizvu?“
„Ano, ale jak jsem řekla, brzy po ní nezůstanou ani památky“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Maximálně pár týdnů,“ odvětila.
To Harryho moc neuklidnilo, celou tu dobu mu budou lidi zírat ještě na druhou jizvu. Alespoň že to není natrvalo.
„Tak zatím nashledanou, stejně jak vás znám to nebude trvat příliš dlouho a opět se uvidíme,“ řekla a s tím se otočila a zamířila ke dveřím.
„Na shledanou,“ oplatil pozdrav Harry a poslední poznámky si nevšímal.
Jakmile byla ošetřovatelka v bezpečné vzdálenosti, Harry vyběhl ze svého pokoje a namířil si to po schodech do koupelny. Chtěl si prohlédnout svou novou jizvu. Když doběhl do koupelny, okamžitě se zahleděl do zrcadla, v němž spatřil svůj obličej s mírně světlejším pruhem, táhnoucím se mu přes čelo, na němž se zračila jeho nová jizva. Byla to vlastně jen rovná rýha, asi pět centimetrů dlouhá, i tak mu ovšem hyzdila obličej. Harry si sklesle sedl na okraj vany.
„Za chvíli budu vypadat jako Moody, “ povzdechl si nahlas.
 „Ehm… Harry?“ ozval se za ním Ashleyin hlas.
„Jo?“ otočil se Harry směrem, odkud přicházel.
„Jsi v pořádku?“
„Jasně“
„A co tady děláš?“  
„Prohlížím si svou novou jizvu“ odpověděl Harry a trochu neovládl hlas, takže zněl trochu zahořkle.
Ashley si toho pravděpodobně všimla, protože řekla:
„Nic si z toho nedělej, zmizí přece časem, nebo snad ne?“
„Ale jo, to já jen… to máš fuk,“ nedokončil Harry.
„No ták, svěř se.“
Harry na vteřinku zaváhal, ke svým přátelům, byl celkem otevřený a ona byla dokonce jeho sestra, tak proč jí neříct pravdu?
„Jako by nemohla stačit ta jedna jizva… ne já prostě musím dostat na dalších několik měsíců ještě novou,“ pravil nakonec Harry rozvztekleně.
„To tě to tak hrozným způsobem rozházelo?“ ptala se udiveně.
„Vypadám odporně.“
„Tak bych to neřekla.“
„Ne, tak jak teda?“ odvětil Harry trochu naštvaně, že před ním chce schovávat pravdu.
„Řekla bych spíš… zajímavě, “ řekla a trochu se začervenala.
Harry mírně nadzvedl obočí, ale když Ashley už nic neřekla a místo toho odešla. Přestal se litovat s přesvědčením, že je to vlastně jedno a vydal se za Ashley dolů.
 
Zatímco byl v bezvědomí, přišel mu dopis od Hermiony. Ten mu Sirius předal ještě tentýž den, co se probudil. Dopis vlastně obsahoval jen popsání několika Hermioniných dnů v Itálii a dotaz, zda se mohou někdy sejít, či případně spolu (nejlépe i s Ronem) strávit zbytek prázdnin. Harrymu bylo jasné, že to nejprve bude muset probrat se Siriusem, protože zvát někoho do cizího domu, aniž byste se zeptali majitele, nebylo zrovna slušné a ještě k tomu netušil jak dát Hermioně informace o tom kam má jít, aniž by to napsal do dopisu, který může být odchycen, tedy respektive sova která ho nese. Bude se zřejmě i o tomhle muset poradit se Siriusem.
Sešel tedy dolů do kuchyně, kde byl Sirius, jenž chystal oběd.
„Siriusi,“ vybafl na něj ode dveří.
„Jo?“
„Psala mi Hermiona, že by za mnou chtěla jet, bylo by to možné?“ zeptal se Harry a při tom se modlil, aby Sirius řekl ano.
„Jako jenom na návštěvu?“ zeptal se zamyšleně Sirius, když se na něho otočil, i s kusem masa, jenž zrovna krájel.
„Myslím, že pokud by to bylo možné, ráda by tu zůstala“.
„Pokud jí to rodiče dovolí, tak je tu jediný problém.“
„Jak jí dát vědět kam má jít, aniž bychom případnému člověku, který by odchytl sovu, řekli
místo hlavního štábu. Tenhle myslíš?“
„Jo, přesně tenhle,“ odpověděl a stále se zamyšleně díval kamsi za Harryho. „Budu se o tom muset poradit s Brumbálem, stejně má být dneska porada, tak se ho po jejím skončení zeptám“.
„Počítám, že na tu poradu můžou jen členové řádu co?“ ptal se zakaboněně.
„Přesně tak Harry, přesně tak.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pocity

(V. , 21. 11. 2016 14:56)

Stejne jako v knize, i tady me stve ze se Harrymu nic nerekne. A ta scena s tim behanim... Nepripomina ti to neco? :D

Holy

(pavlas2, 27. 2. 2010 22:46)

Termín dodržím, do konce února tu bude.

nice

(Holy, 27. 2. 2010 17:52)

Hodně pěkná povídka. Máš i originální nápad povídku kde by měl Harry sestru semeště nečet. Doufám že ti to vydží a brzo přibyde novej díl, když už je měsíc od vídání tohodle.

roman, 12. 02. 2010 12:03

(pavlas2, 12. 2. 2010 12:17)

Na 5. Kapitole se pracuje

....

(roman, 12. 2. 2010 12:03)

velmi zaujimavy začiatok a dufam, že v ňom budeš pokračovať.

....

(šárka, 10. 2. 2010 13:40)

zajímavá povídka, jsem zvědavá na pokračování

:-)

(Katren, 9. 2. 2010 22:20)

www.katren.estranky.cz :)

Katren, 08. 02. 2010 22:23

(pavlas2, 9. 2. 2010 20:14)

Jasně, ale rozhodně budu potřebovat adresu tvých stránek. Šoupni sem odkaz.

:-)

(Katren, 8. 2. 2010 22:23)

ahoj :-) když pominu, že jsem 2 komentáře začala úplně stejnou větou, tak se chci hlavně zeptat, jestli si tě můžu dát do oblíbených a spřátelit se tak s tebou :)

:-)

(Katren, 31. 1. 2010 20:03)

zajímavá povídka, popravdě jsem ji objevila už dřív, ale nebyla jsem si jistá, jestli budeš pokračovat, tak jsem odkaz hodila do oblíbených a všimla si teprve dneska.. každopádně těším se, až přijede Hermiona a co Harry s Ashley ještě podniknou

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA