Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola-Nejlepší dárek k narozeninám

22. 10. 2009

A/N Za beta-read děkuju elesse.

Ta tajemná dívka se nevzbudila, takže Harry proseděl celý den u jejího lůžka zbytečně. Blížila se desátá hodina. Jedinými zvuky, které byly slyšet v Harryho pokoji, bylo škrábání brku. Tentokrát nad odporně dlouhým pojednáním o vlastnostech a vyžití ocasní žíně jednorožce, která jak Harry právě četl, se nevyužívá jen jako jádro do hůlek, ale i do celé řady lektvarů. A hudba sboru cvrččích umělců, která pronikala otevřeným oknem až k Harrymu do pokoje. Náhle jeho postel zavrzala a Harry se s nadějí v očích otočil směrem k ní. Ale hned se zase vrátil ke svému pojednání, když zjistil, že se dívka jen převalila a spala dál.
Pomalu ho začínala ta neobvyklá spavost, kterou dívka vykazovala nudit. Všednost života u Dursleyovích sice již byla trochu prolomena, avšak Harryho teď užírala zvědavost. Mladých dívek se po světě podobným způsobem příliš mnoho nepotuluje. Pokud není zletilá, což nejspíše není, alespoň to Harry soudil podle jejího vzhledu, nemůže se jen tak toulat Anglií. Úřady by se o ni měli postarat, dát ji do děckého domova nebo do podobné instituce. Znovu mu tedy přišel na mysl důvod, kvůli kterému Harry nechal cizí holku ležet ve své posteli místo toho, aby uvědomil policii, což by určitě na jeho místě udělala většina lidí. Možná z nějakého domova utekla a v tom případě nechtěl být Harry tím, kdo ji vsadí zpátky pod zámek. Ne tedy úplně doslova, ale ona by to tak určitě vnímala. Jediné co mu dělalo trochu starosti, byla možnost, že ta dívka neutekla z obyčejného dětského domova, ale z nápravného zařízení, ve kterém si odpykávala svůj prohřešek proti zákonu. Pokud by to tak bylo asi by ho mrzelo, že nezavolal okamžitě policii. Nechtěl pomáhat zločincům. Dívka ale vypadala od pohledu nevinně, což byl také hlavní důvod, proč Harryho tahle nehezká možnost napadla až teď.
Ať už je pravda jakákoli, dozví se jí, jakmile se dívka probudí. Jen doufal, že to nebude trvat moc dlouho.
Znovu se zahleděl do svého pojednání, které zatím zdaleka nedosahovalo Snapem požadované délky. V tom se mu náhle došlo, v jakém by byl maléru, kdyby se dívka probudila. Od bradavického hábitu povalujícím se ledabyle po zemi až po knížky magie na stole – to vše dávalo každému, kdo to uviděl jasný důkaz, že je Harry buď blázen, nebo čaroděj.
Harry tedy konečně po měsíci uklidil. Všechny své učebnice, hábity a cokoliv kouzelnického co našel, naházel do kufru, který potom zavřel, aby nebyly vidět. Potom se rozhlédl po svém pokoji a kontroloval, jestli tu není nic, co by mohlo mudlovi připadat nenormální. Hedvika byla zrovna někde na lovu, takže na stole stála prázdná klec.
„Nu což,“ řekl si Harry. „Papoušky chová kde kdo…“
Jediné co by se nyní mudlovi nemuselo zdát, bylo pojednání psané na pergamen, ale to Harry schová, jakmile se dívka probudí ze spánku.
 Uběhly další dvě hodiny, byla skoro půlnoc, Harryho postel stále obsazena a o slovo se u Harryho začal hlásit spánek. Doposud se to snažil oddálit, ale když se přistihl, jak už asi pět minut jen tak zírá do svého pojednání, s brkem připraveným v ruce, uvědomil si, že dívka se už dnes neprobudí a je opravdu na čase jít spát.
Chvilku si pohrával s myšlenkou lehnout si do postele k dívce, sice trochu špinavé, ale rozhodně ne nesympatické. Rychle ten nápad ale zavrhl. Je přece nebelvírský student, takže jednou z vlastností, kterou má disponovat je rytířskost a využít takhle stav jakékoli dívky by příliš rytířské nebylo. Harry si tedy na podlahu před postel hodil nějaké kusy oblečení, které dostal po Dudleyem a do nějakých starých tepláků a trička, které už mu bylo skoro malé, se i navlékl. Lehl si a i přes nepohodlí po chviličce usnul.
 
„Cedriku néééé!!!“ Tak s tímto výkřikem se Harry probudil a celý zlitý ledovým potem se prudce posadil. Po pár sekundách se vzpamatoval, jelikož už na podobné noční můry byl zvyklý. Začal vnímat chlad, který šel ze země, sluníčko svítící do okna, bolest v zádech, přeleželou ruku ve které cítil nepříjemné mravenčení a nějakou dívku, jak na něj poněkud vyděšeně zírá. Tak počkat, ta dívka přece měla spát.
„Jsi v pořádku?.“ otázala se.
 
No, tak teď už tedy rozhodně nespala.
„Jo, nic mi není, byla to jen noční můra,“ odvětil klidným hlasem.
„No to mi došlo, ale z osobní zkušenosti vím, jak dokáží být noční můry děsivé a jak se pak bojí člověk usnout.“
„Spát se musí, s tím problémy zatím nemám.“
„Tak doufej, že ani mít nebudeš“, pokračovala a sedla si na židli.
„Proč si mě sem vzal?“ zeptala se.
„Chtěl jsem ti pomoct, vypadala jsi opravdu hrozně unaveně, tak sem tě vzal domů,“ dokončil a sedl si proti ní na postel.
„A kvůli cizí holce si spal na zemi?“ zeptala se udiveně.
„No a? Ty asi spíš na zemi často, ne? Tak mě to jednou neublíží. Už jsem byl v situacích, kdy jsem potřeboval nutně pomoct a lidé kteří mohli, mi pomohli, takže kdybych to teď neudělal já, do smrti bych si to vyčítal. A ty jsi vypadala, že potřebuješ opravu hodně pomoct.“
„No tak díky,“ usmála se. „Máš tu někde hodiny? Docela ráda bych věděla kolik je hodin.“
Harry se podíval na noční stolek, kde měl budík, který kdysi sám opravil. „Sedm,“ odpověděl.
„Mohla bych se ještě ve vaší koupelně ještě osprchovat, než půjdu?“ otázala se.
Harry se kousl do jazyka a pomalu odpověděl. „No… víš… můžeš, ale… musíme na to opatrně.“
„Tys o mě neřekl rodičům?“ otázala se, se zdviženým obočím.
„Moji rodiče zemřeli už dávno při autonehodě, tohle jsou jen teta, strýc a bratránek a ti mě nesnáší,“ a vypověděl jí, jak to tady chodí.  
„Takže kdybych jim o tobě včera řekl, tak si spala na záhonku u sousedů.“
„Hm,“ odvětila. „Tak to bych radši měla jít,“ a s tím se zvedla.
„Ne, počkej,“ zarazil jí prudce Harry a vyskočil také. „Nemůžu tě nechat jít, abys tam venku strádala stejně jako předtím. Jen tak se potulovat, co je to za hloupý nápad?“
„Nikdy jsi neměl důvod odnikud utéct, tak tomu neříkej hloupý nápad,“ odpálkovala ho.
„Právě jsem ti řekl, jak to tady chodí, tak neříkej, že nemám důvod odnikud utíkat, taky že jsem odtud už jednou utekl, sice mě hned chytli, ale utekl.“
„Já jsem utekla z trochu jiného důvodu,“ reagovala.
„Mám usuzovat z toho, jak vypadáš, že jsi byla ve svém útěku úspěšnější než já?“ zeptal se.
„Jak dlouho jsi utíkal?“
„Pár hodin.“
Dívka se na něj vítězoslavně podívala. „Nesmíš to nikomu říct, ale jo, máš pravdu. Ten měsíc, co jsem na útěku, se skutečně dá považovat za větší úspěch, než těch tvých pár hodin," odpověděla pobaveně.
„To nic nemění na tom, že tě nepustím se zase někde unavit k smrti."
„Vždyť to není tvoje věc, tak proč se o to zajímáš?" otázala se ho udiveně.
„Protože jsem toho dost zažil a vím, jaké to je mít problém a taky vím, že problém se vyřeší spíš, když na něm pracuje víc lidí.“ odvětil Harry.
Chvilku bylo ticho.
„Já to taky vím,“ ozvala se po chvilce Harryho společnice. „Ale nikdo by mi nepomohl, nikdo by mi nevěřil, že je to možné i kdybych se jim svěřila, i když jsem vlastně po smrti mé tety neměla komu se svěřit, neměla jsem nikoho, komu bych natolik věřila."
Bylo neuvěřitelné, jak na Harryho tato slova zapůsobila. Tedy ta slova by asi zapůsobila na většinu lidí, ale na Harryho zapůsobila o to víc, že věděl jaké to je nikoho nemít, protože před tím než se dozvěděl, že je kouzelník, byl vždy sám.
„Taky jsem to měl těžký a ještě mám, možná víc než si myslíš," reagoval nakonec Harry klidným hlasem. „Můžeš se mi klidně svěřit se svým těžkým životem." dokončil.
Chvilku si ho měřila pohledem, jako by zjišťovala, jestli mu může věřit. Ale když nic neřekla, tak Harry pokračoval: „Když se svěříš, bude ti lépe, i když si myslíš, že to vzpomínání a přeříkávání věcí tě zabije, tak tě nezabije. Sice ti neudělá nejlíp, ale nakonec se ti hrozně uleví," dokončil Harry a vzpomínal při tom, jak se svěřoval na konci školního roku se svým hrůzným zážitkem Siriusovi a Brumbálovi. „Znám to a můžeš mi věřit, že to neřeknu nikomu, když mi to nedovolíš,“ zakončil Harry svou řeč.
Dívka ho ještě chvíli sledovala, ale pak si povzdechla. „Tak jo, ale nejdřív bych si ráda dala tu sprchu, jestli to teda jde.“
„Půjde to, jen… počkej chvilku. Takže je pondělí… půl osmé… což znamená… že Dudley tvrdě spí, Vernon je v práci a Petunie se dívá na Telenovely," mumlal si pod nedávno vyrašené kraťoučké vousy. „Takže to půjde," řekl nakonec. Koupelna je tady hned vedle…“ a už chtěl vyjít ven na chodbu, aby jí ukázal, kde je koupelna, ale byl zastaven, respektive chycen.
„Nepůjčil bys mi nejdřív nějaké oblečení? Když na sebe potom znova oblíknu tohle, nebude mít sprcha žádný efekt."
„Jasně," odvětil Harry. Otočil se, a místo ke dveřím šel ke svému šatníku, ze kterého vytáhl jedny z těch tří nových džínsů (přece jí nebude dávat to staré obnošené šatstvo po Dudleyem), které si na začátku prázdnin koupil (dvoje modré, jedny černé. Jedny modré měl na sobě a druhé jí teď půjčí) a zelené tričko s krátkým rukávem.
„Dokonce by ti to mohlo být akorát," řekl a podal jí oblečení. Dívka jen přikývla a Harry se vydal ven na chodbu, přičemž jí naznačil, aby byla potichu a ukázal na dveře naproti Dudleyho ložnice. Znovu přikývla, že chápe. Vešla dovnitř a Harry se pro jistotu vrátil do pokoje (ač nebyli Dursleyovy nijak zvlášť inteligentní, tak Harry nepochyboval, že kdyby ho v tuhle chvíli zahlédli na chodbě, došlo by jim, že to není on, kdo je ve sprše). Chvilku na to už slyšel puštění vody.
 
O čtvrt hodiny později už seděli opět proti sobě, tentokrát Harry na židli, zatímco ona na posteli. Harryho oblečení jí nesedělo jen v určitých partiích, které mívali rozdílná pohlaví, rozdílně velké.
„Tak začni,“ vybídl ji Harry.
Černovláska se jen ušklíbla. S těmi mokrými vlasy vypadala přímo neodolatelně a Harry si uvědomil, že bude muset vynaložit značné úsilí, aby své myšlenky udržel na správném místě.
„Takže… vyrůstala jsem sem v Kitcheneru v Kanadě jen se svojí nevlastní tetou, protože rodiče zemřeli při výbuchu plynu."
„To je mi líto."
„To nic, je to tak dávno, že si na ně vůbec nevzpomínám, nebyl mi ani rok," pokračovala a provokativně pohodila vlasy za sebe, než pokračovala.
Ta holka je na tom snad fakt hůř než já, pomyslel si Harry. 
„No a moje teta zemřela asi tak před dvěma měsíci, přejelo ji auto," pokračovala poněkud roztřeseně. „Kvůli její smrti, mě po návratu ze školy poslaly do domova, kde jsem měla zůstat, dokud nebudu dospělá. Další dva roky jsem měla chodit na školu, takže bych se musela do domova vracet jen na prázdniny, což bych nějak přežila. Jenže přišel problém, moje tetička mě vychovávala pouze jako pěstounka a nenechala po sobě závěť. No, a protože sama děti neměla, tak všechen její majetek propadl státu. A já najednou neměla na zaplacení studia na své škole a musela bych si vybrat nějakou levnější."
 
Rozhodně je na tom hůř!
„No a tak jsem se rozhodla, že uteču. Nechtěla jsem chodit na žádnou levnou školu, kam hází jen hlupáky. Povedlo se mi utéct, ale pak jsem si uvědomila, že nemám kam jít. Mohla jsem projít celý svět, ale nikde nebyl někdo, kdo by se mnou chtěl mít něco společného. Došlo mi, že nemám žádný smysl života, a tak jsem si ho musela dát, a začala přemýšlet. Co jsem vždycky chtěla? O co jsem v životě nejvíc stála? Být s někým, koho mám ráda, ale všichni které jsem měla ráda, nebo mohla mít ráda, byli mrtví. No a tak sem se je rozhodla navštívit.“
Harry se na ní šokovaně podíval. „Ty ses pokusila zabít? " zeptal se trochu vyděšeně.
„Ne, chtěla jsem jen navštívit hrob svých rodičů," odpověděla.
„Jo tak to jo," zasmál se Harry nad svou nechápavostí.
„Od své tety jsem věděla, že moji rodiče žily v jedné malé vesničce v Británii. A tak jsem se tam vypravila."
„Neměla jsem na zaplacení cesty, ale nakonec jsem se načerno dostala vlakem k Atlantickému oceánu a nákladní lodí do Liverpoolu."
Harry na to nic neřekl. Sice měl taky průšvihy, ale utéct před dětským domovem a levnou školou přes čtvrtinu planety, to se mu zdálo trochu silný.
„Tady už to byla brnkačka oproti tomu, jaké to bylo v Americe, stopla jsem si jedno auto a to mě zavezlo až skoro k cíli. Posledních dvacet kilometrů jsem došla pěšky."
„Našlo jsi je?" zeptal se Harry zvědavě.
„Jo, v té vesnici to nebyl problém, snadno jsem našla hřbitov a pak i jejich hrob. Byl celý zarostlý plevelem. Začala jsem ho obnovovat, když jsem si všimla…“
 
 
Byl krásný letní den, na obloze ani mráčku, malá vesnička jen se dvěma ulicemi voněla jídlem, jak všichni lidé v okolí připravovali oběd. Celou vesnici vlastně tvořilo jen pár domů rozestavěných o něco dále od sebe než je zvykem, po dvou silnicích, které ústily na křižovatku, jež tvořila střed této vesnice. Kromě těchto dvou silnic s domy, kterých by dohromady bylo sotva dvacet, tvořil vesnici celkem překvapivě, vzhledem k její velikosti, ještě hřbitov. I přes to, že to byl hřbitov v takovéto malé vesnici, bylo tu pohřbeno celkem dost lidí. Bylo to tím, že to byl nejhezčí hřbitov v okolí a tak bylo častým přáním umírajících lidí, aby byli k poslednímu odpočinku uloženi právě tady.
 
Na hřbitově byli pouze dva lidé. Postarší hrobník, který zrovna procházel kolem hrobů směrem k prostřední části tohoto hřbitova, a černovlasá neupravená dívka klečící nad hrobem svých rodičů odstraňujíc z něj plevel. Když se s odplevelováním dostala až k náhrobku, všimla si postaršího muže, který mířil jejím směrem.
 
Jakmile se na něj otočila, muž promluvil. „Dobrej," pozdravil ji, a ona zamumlala něco ve smyslu odpovědi. Zrovna byla zahalena v myšlenkách, jaké by to bylo, kdyby její rodiče přežily a tak neměla náladu se s někým vybavovat, muž na to ovšem měl zřejmě jiný názor.
 
Vy jste jejich příbuzná?" zeptal se zvědavě.
 
Dá se to tak říct," odvětila a stočila svůj pohled zpět k náhrobku.
 
Ptám se, protože u tohohle hrobu hodně dlouhou dobu nikdo nebyl… jsem tu hrobník, víte."
 
Ani nemohl, skoro nikdo z jejich rodiny už nežije," odvětila a vrátila se pohledem k náhrobku.
 
To vím, jen přátelé, těch měli dost, to si pamatuju. Na jejich pohřbu byla spousta lidí, ale většinou jen přátele."
 
Vy jste je znal?" vyhrkla náhle dívka a poprvé se na něj otočila s neskrývaným zájmem.
 
Ano, byly jsme sousedi," odpověděl pomalu, asi trochu zaražen tím, jak to na něj vychrlila.
 
Nemohl byste mi o nich něco říct?" zeptala se s nadějí v hlase.
 
Muž zřejmě právě na tohle čekal, jako hrobník asi moc příležitostí si s lidmi promluvit neměl a tak hned začal.
 
Byli to dobří lidé, milý sousedi, laskavý rodiče, i když byli trochu podivínští, ale každý je svým způsobem v něčem divný, že? Žili v domě na konci támhle té ulice," pokračoval a ukázal směrem k řadě domů napravo od nich. „Měli krásný dům s přízemím a prvním patrem, žili v něm jen oni dva a jejich syn kte…“
 
Dcera," přerušila ho klidným hlasem a pohlédla zpět na hrob svých rodičů.
 
Co? Ne, rozhodně to byl syn," zahleděl se na ní zamyšleně.
 
Tohle jí zarazilo.
 
Jste si naprosto jistý?" otázala se ho se strachem v očích. Že by snad stála nad hrobem úplně cizích lidí, jen se stejnými jmény?
 
Jsem si naprosto jistý," odpověděl muž rozhodně. „Občas jsme ho s mou manželkou, budiž jí země lehká, hlídávali."
 
Dívka hltala každé jeho slovo, a když domluvil, tak se znovu zamyšleně podívala na hrob a prohlédla si pečlivě jména, i data narození a smrti. Sice si data, které ji tetička prozradila, přesně nepamatovala, ale zhruba to odpovídalo. Datum jejich smrti bylo asi rok po jejím narození. Věděla od své tetičky určitě, že jsou její rodiče pohřbeni zde.
 
A o dceři nevíte?“ Muž je zakroutil hlavou.
 
Jejich jmenovci tu nikde nejsou že?" Muž opět zakroutil hlavou.
 
A nevíte, co se stalo s tím jejich synem?" vyhrkla náhle, protože si uvědomila, že tohle by mohlo pro ni znamenat určitou naději, že má kam jít.
 
Hm, ptal jsem se na to jednoho člověka na jejich pohřbu, který vypadal dost divně, měl hrozně dlouhé vousy," řekl a uchechtl se. „No a on mi odpověděl, že bude žít u svých jediných žijících příbuzných, snad říkal i něco o Surrey, ale tím už si nejsem jistý," zavrtěl mírně hlavou.
 
Jak se vlastně jmenuje?" došlo jí, že k tomu aby ho našla, bude potřebovat znát jeho jméno.
 
Harry Potter."
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zkouška provozu

(V. , 21. 11. 2016 7:28)

Z hlediska příběhu je to skvělé, dneska bys to určitě ještě vylepšil, ale tehdy jsi spoustu věcí viděl jinak a je to parádní, máš talent dát tomu takové to napětí. :)
Ale za ten pravopis bych tvé mladší já nejradši zabila,některé chyby mě fakt bodaly do citlivého češtinářského srdíčka. :D

Re: Zkouška provozu

(pavlas2, 21. 11. 2016 8:23)

V, co to děláš? Byůp tp napsáno v roce 2009! Tahle stránka je mrtvá, určitě ti nikdo neodpoví, autor se na to dávno vykašlal :D A díky mimochodem :)

Re: Re: Zkouška provozu

(V. , 21. 11. 2016 11:34)

To je skoda, ze stranky na takove prominentní adrese nechal autor umrit. Az autora potkam, vytaham ho za usi. Nejake dalsi pokyny? :D :P

jana, 28. 10. 2009 00:41

(pavlas2, 28. 10. 2009 11:24)

Musim na ní ježtě trožku zapracovat a nemam moc času, protože mam několik zápasů po sobě. Počítám že dokonce týdne tu bude.

super povidka

(jana, 28. 10. 2009 0:41)

doufám že další kapitola bude co nejdřív