Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Kapitola-Kdo to sakra je?

26. 5. 2009

A/N Za beta-read děkuju elesse.

 
Bylo již půl čtvrté a zdálo se, že v Kvikálkově všichni spí. To se ale opravdu jen zdálo. V jednom okně v Zobí ulici v domě číslo 4 se totiž stále ještě svítilo.
Harry Potter seděl na okraji své postele a zamyšleně hleděl oknem ven k nebi.
Náhle odtrhl oči od jasné oblohy plné hvězd a zahleděl se na pergamen, který držel v ruce. Byl to dopis, který mu krátce před jednadvacátou hodinou přinesla sova Erol (dopis mu přišel až tak k večeru, protože varoval všechny, se kterými si dopisoval, aby mu neposílali nic přes den. Strýc Vernon totiž sovy nenáviděl a vždy když nějakou uviděl, následoval jeho vzteklý výkřik SOVY!). 
 
Nazdar Harry
 
Přeji ti všechno nejlepší k tvým patnáctým narozeninám. Doufám, že se ti dárek bude líbit. Musel jsem ho objednat soví poštou, potom co se vrátil ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, nás mamka nikam nepustí. Tak trochu závidím Hermioně, ta nejspíš doma neřekla o JEHO návratu ani slovo. Vím, že u mudlů to musí být hrozné, doufám, že nám Brumbál dovolí, abychom si tě mohli na konec prázdnin vzít k nám do doupěte.
 
Zatím ahoj Ron
 
Ron mu daroval (na jeho poměry netradičně) knihu Praktická kouzla. Harrymu se určitě budou některá z těch kouzel hodit. Spousta jich totiž byla docela užitečná i pro něj, třeba míchací kouzlo, díky němuž už by nemusel dělat na Lektvarech chyby v počtu míchání. Důvodem, proč si Harry znovu četl dopis od Rona takhle uprostřed noci, byla snaha zapomenout na noční můru, která ho vzbudila asi před dvaceti minutami. Byl v ní opět hřbitov, ve kterém byl pohřben Voldemortův otec. A na kterém se nedávno udál Voldemortův návrat a také smrt Cedrika Diggoryho. Právě o tom se mu neustále dokola zdálo, o Cedrikově smrti, o jeho mrtvém obličeji, který neustále vídal před očima. Vždycky se pak probudil celý zpocený a s bušícím srdcem.
Díky opětovnému přečtení dopisu mu také došlo, že mu je už několik hodin patnáct. Nebýt toho že si Ronův dopis přečetl znovu, vůbec by si na to nevzpomněl. Jeho narozeniny ovšem moc neznamenaly v domě Dursleyových. Dokonce byl zázrak, když se o jeho narozeninách někdo z Dursleyových zmínil. Naposledy to byl bratránek Dudley před třemi lety, ale bylo to jen proto, aby se Harrymu mohl posmívat, že mu od kamarádů nepřišel žádný dopis, žádná gratulace. Tehdy to bylo opravdu hrozné, protože neměl žádný kontakt se svými přáteli, Ronem a Hermionou.
Harry odložil Ronův dopis na stůl a vzal jiný. Tenhle byl od jeho kmotra Siriuse, od kterého dostal pro změnu knihu: Mocná kouzla bílé magie. v té byla kouzla opravdu mocná a složitá (dokonce si nebyl zcela jistý, jestli byla kniha úplně legální). Bohužel až tak složitá že pochyboval, jestli se je vůbec kdy bude schopen naučit.
 
 Ahoj Harry
 
Tak jak se vede? Já vím, je to hloupá otázka ale nenapadlo mě jak jinak začít. Přeju ti všechno nejlepší, i když vím, že ti určitě moc dobře není, potom co se stalo v létě. Dávej na sebe pozor.
 
Čmuchal
 
Na Harryho znovu pomalu padala dřímota, až zcela usnul s myšlenkami zatoulanými někde u svých rodičů, kteří byli do nedávna posledními, jenž Voldemort zabil. To už ale neplatilo.
 
Byl v obrovské, temné, kruhové místnosti, nejspíš někde v podzemí. Místnost byla chabě osvětlena jen několika zeleně zářícími pochodněmi. Vedly odsud jen dvoje dveře umístěné naproti sobě, obě byly kované a mohutné a téměř u zdi místností stál velký temně černý trůn. Jeho trůn.
Před Harryho trůnem bylo rozmístěno osm osob s dlouhými černými plášti a kápěmi s maskou takže jim nebylo vidět do tváře. Nebylo tedy pochyb, bylo tam okolo něho osm smrtijedů, a devátý smrtijed klečel u Harryho nohou a zrovna k Harrymu promlouval:
Mistře, nejsem si jistý, jestli je to možné, Bradavice jsou velice dobře chráněné, nedostaneme se tam. říkal mírně roztřeseným hlasem.
Nedostaneme se tam bez pomoci zevnitř! opravil ho Harry chladným hlasem, který se tomu jeho obvyklému vůbec nepodobal.
Snape? zeptal se svého pána teď už pevnějším hlasem.
Ne, odporoval Harry Toho budeme u Brumbála ještě potřebovat, kdyby nám to náhodou nevyšlo., každopádně se bude hodit také po Brumbálově smrti, kdy nám bude moci prozradit úkryt Fénixova řádu, abychom ty šmejdy a krvezrádce mohli jednou pro vždy zničit.
Tak kdo mistře? otázal se znovu smrtijed teď už opět rozechvělým hlasem.
Do toho ti nic není! odsekl Harry zprudka.
Jistě mistře, odpověděl smrtijed kvapně a jeho hlas se znovu roztřásl o něco více.
Rozkazy máte, tak jděte! rozkřikl se Harry na Smrtijedy a ti se urychleně uklonili a opustili kruhovou místnost.
Harry osaměl. Zavřel oči a opřel si hlavu o opěradlo trůnu. Chvíli tak setrval, ale náhle se mu po tváři rozlil vražedný úšklebek, který by téměř každého vyděsil k smrti. Pomalu do široka otevřel temně rudé oči, které v tomto šeru doslova svítily. Takže, pokud by člověka nevyděsil ten úšklebek, tak tyhle oči určitě.
Brzy zemřeš Brumbále! ozval se místností jeho chladný a vražedný hlas. Nyní už byl slyšet jen smích. Ne smích radostný, ale vražedný smích. Smích plný zvrhlé radosti z toho, že se chystal někoho zabít. Smích, který se rozléhal po celém podzemním komplexu ve Voldemortově pevnosti. Smích šíleného masového vraha.
 
Harry se trhnutím probudil. Byl celý zpocený a srdce mu divoce bušilo, to ale skoro nevnímal. Všechno tohle přehlušila ukrutná bolest v jizvě na jeho čele, která jako by mu vystřelovala do celého těla.
Když se trochu vzpamatoval, začal vzpomínat, co se mu to vlastně zdálo. Byl ale vyrušen, nejprve rychlými kroky, tedy spíše dupáním a poté…
„Přestaň se tak blbě tlemit, ty jeden nevděčnej mizero! ozýval se zpoza zavřených dveří rozčilený hlas Harryho strýce Vernona Dursleye, společně s boucháním na dveře.
Harry mu už chtěl nazlobeně odpovědět, ale po tom se zarazil. v tom snu se Harry alias Voldemort alias Tom Rojvol Raddle opravdu smál a i když by to Harry nazval jinak než blbé tlemení, spíše hrůzostrašné tlemení, tak strýc rozhodně musel myslet tohle. Co jiného by mohl myslet? Kromě toho, jak si Harry uvědomil, se v tom snu smál Voldemort a ne Harry i když to Harrymu připadalo jako by se smál on. V Harryho podání to muselo vyznít trochu méně hrůzostrašně.
Když se od Harryho odpovědi nedočkal, ozval se znovu tentokrát už o něco klidnějším, byť stále rozčileným hlasem.
„Tak slyšel jsi, ty nevděčnej mizero!?
„Jo slyšel jsem! zakřičel na něj Harry zpoza dveří v odpověď a doufal, že strýc Vernon odejde. Neměl teď moc náladu se s ním bavit, tedy spíše hádat.
Strýc se s jeho odpovědí zřejmě spokojil, protože se ozvaly kroky, jak strýc Vernon odcházel od jeho pokoje.
Teď se mohl konečně znovu zamyslet nad tím, co se mu to zdálo. Harry tam byl Voldemortem… počkat to už tu loni bylo, tehdy se mu zdálo o tom, jak Voldemort v jedné vesničce zabil starého zahradníka a to se opravdu stalo, takže i tenhle sen byl nejspíš určitým druhem vize.
„Na čem se to ale dohadovali? zeptal se nahlas sám sebe, zapřemýšlel a ihned si s hrůzou v hlase i odpověděl.
„Na Brumbálově smrti!
Neblázni, říkal sám sobě, Vždyť je to Brumbál, toho jen tak někdo nepřemůže, dokonce i Voldemort se ho bojí a kromě toho, Brumbál je Bradavicích a tam se Voldemort nedostane-Snad si nemyslíš, že je v Bradavicích celou dobu, kromě toho přece Voldemort říkal, že v Bradavicích někoho má, tedy kromě Snapa, který je podle Brumbála na naší straně. – Ale pokud skutečně v Bradavicích má někoho dalšího, musí se to dozvědět Brumbál…
Harry si vzal brk a pergamen, a už se chystal začít psát dopis Brumbálovi, když si vzpomněl na jednu pasáž ze Síriusova dopisu, který mu přišel hned třetí den prázdnin: Do dopisů nikdy nepiš nic důležitého! Sovy se dají snadno odchytit. Bude to muset napsat tak, aby se z toho nedalo vyčíst nic konkrétního a tak si sedl do židle u malého stolu, který používal jako pracovní a po němž se povalovaly různé příručky a učebnice magie, kouzel, čar, zaklínadel a všeho s tím souvisejícím, roztahané jedna přes druhou, jak pokaždé po dokončení úkolu neuklidil učebnici, až se z toho stala jedna velká nepřehledná masa.
Harry si až teď všiml, že lampička, kterou si v noci rozsvítil stále září a jak říkal strýc Vernon, žere energii a venku už je při tom dávno světlo. A tak lampičku zhasl a pustil se do psaní.
 
 Vážený pane profesore
 
Vím, že asi máte hodně práce, ale musím s vámi opravdu nutně mluvit a to co možná nejdřív, o život tu sice nejde, ale i tak je to důležité, přijďte prosím co nejdřív.
 
Váš Harry
 
Harry po sobě přelétl dopis očima. I kdyby se ten dopis dostal do cizích rukou, nešlo by z něj nic konkrétního zjistit, snad kromě toho, že Harry škrábe.
„Hedviko!" zavolal Harry na svou sovu sněžnou, která teď zrovna pochrupovala ve své kleci. Hedvika ihned reagovala, přilétla k němu a vzorně nastavila nožku. Když dopis řádně upevnil, tak Hedvika vylétla otevřeným oknem ven. Chvíli se za ní díval, jak se její obrys neustále zmenšuje, až zmizel úplně. Pak se kouknul na hodinky. Bylo teprve půl sedmé, to znamenalo, že snídaně bude až tak za dvě hodiny. Ty dvě hodiny by se tu nejspíš ukousal nudou a starostí, takže se raději převlékl do džínsů, na horní polovinu těla hodil červené tričko.
Naštěstí měl od poslední návštěvy Gringottových dostatek zlata které na začátku těchto prázdnin poslal Ronovi a požádal ho, aby se zeptal pana Weasleyho, jestli by se nedaly vyměnit za obyčejné mudlovské. Ani ne týden na to už tu měl docela slušnou částku v librách, za kterou si v jednom mudlovském obchodě koupil oblečení, které na něj pasovalo. Takto učinil až po té, co si uvědomil, že většinu času zde, bude zřejmě trávit venku, jen tak se procházet po ulicích, případně po parku nebo se někde v trávě natáhne a bude si užívat ticha a klidu které tady vládlo. Teď když měl nové oblečení a byl o dost starší tak se na něj lidé z Kvikálkova přestali dívat skrz prsty.
Měl trochu času a tak se vydal opět ven, aby odvedl myšlenky od Voldemorta. Potichoučku otevřel dveře, zase je za sebou zavřel a nejtišeji jak dovedl, sešel po schodech dolů, přičemž si dával dobrý pozor na poslední schod, který vždy když na něj někdo šlápl, skřípavě zavrzal. Dole pod schody si obul boty (taktéž nové), otevřel venkovní dveře, vydal se na po Zobí ulici směrem k parku.
Bylo krásné teplé letní ráno, okolo sebe slyšel jen zpěvy ptáčků, kteří vítali tento nový den svými popěvky. Orosená tráva se zelenala na každém kroku a listy stromů se pomalu kývaly v mírném letním vánku, občas, když se vítr trochu zvedl, zaslechl ještě zašumění listí. Nic až na občasný zvuk projíždějícího auta, nerušilo krásu teplého letního rána.
Pomalu došel až do parku, ve kterém měl své vyhlédnuté místečko, ze kterého nebyly vidět žádné domy, ani silnice a ke všemu měl pocit, že o tom místě s kupodivu neponičenou lavičkou, ví jen on, nebo že lidé z okolí prostě nemají rádi přírodu nedotčenou člověkem. Nebylo z toho místečka totiž vidět nic, na čem by byl patrný zásah člověka, tedy až na tu lavičku. Po chvilce dorazil na místo, aniž by potkal živáčka, jeho jedinými společníky byli štěbetající ptáčci. Už se chystal si sednout a opět si užívat krásnou přírodu okolo sebe, když tu náhle spatřil, že jeho soukromý koutek parku dnes není příliš soukromí. Na lavičce totiž už někdo seděl.
Harry byl tím tak vyvedený z míry, že jen zíral na dívku zhruba stejně starou jako on. Ta ovšem měla zřejmě trochu jiný problém. Seděla strnule, hlavu měla v dlaních.
Harry se po chvilce vzpamatoval a přestal zírat, teď tam jen tak stál a nevěděl, co má dělat, zatímco jeho mozek škvařil na plné obrátky. Po pár vteřinách došla Harryho šedá kůra mozková k dvěma možnostem Za prvé by si k ní mohl přisednout a pokusit se vyzvědět co se jí stalo, což by bylo nebelvírské. Nebo za druhé se může otočit, jít pryč a dělat že tu nikoho neviděl. Tahle možnost byla jednoduší a více zmijozelská. Věděl, že dívka si ho dřív nebo později všimne a pak by ho mohla obviňovat, že na ni zíral, nebo by rovnou utekla pryč, čímž by mu odpadla, možnost číslo jedna. Harry byl ale Nebelvír a navíc to že by svůj hlas mohl použít i k něčemu jinému, než jen k odsekávání Dursleyovím, nebo k samomluvě, byla také radostná vyhlídka a tak rozhodnutí padlo.
„Ahoj, oslovil dívku a snažil se, aby to vyznělo mile.
Ta sebou prudce trhla, jako by na ni někdo zakřičel a vyděšeně se na něj podívala. Oči měla zarudlé, i když nebyly vidět žádné slzy, mohla být prostě unavená a tady jen odpočívala a Harry jí vzbudil. V tu chvíli zalitoval, že nezvolil možnost číslo dva, ale stačil jediný pohled na ni a pochopil, že zvolil správně. Teď když na něj pohlédla, dostal totiž příležitost pořádně si ji prohlédnout. Vypadala značně zbědovaně a působila dojmem, že se už hodně dlouho nestarala o hygienu. Možná, že odněkud utekla, napadlo Harryho. Džínsy, které na sobě měla, byly celé zablácené a potrhané, tričko na tom nebylo o moc lépe. Černé rozpuštěné vlasy, zase působily poněkud mastně a neudržovaně. Chvilku na něj zírala, ale nakonec odpověděla unaveným hlasem.
„Ahoj.
Nic víc, a opět dala hlavu do dlaní. A tak si Harry pomalu sedl vedle ní a znovu promluvil.
„Co se ti stalo? bylo zbytečná ptát se, jestli se jí něco nestalo, bylo totiž evidentní, že ano.
„Nic, odvětila znovu, aniž by se nějak pohnula.
„Aha, nenechal se odbýt Harry. „Ale to že tady sedíš a vypadáš jako bys několik měsíců neviděla žádný dům, značí něco jiného.“
„Ale viděla, odpověděla, narovnala se a zvedla ruce do výšky, aby se protáhla.
„Dobře, pokračoval Harry, zatímco pozoroval dívku, jak se protahuje a říkal si, že kdyby měla možnost se nějak umýt a upravit, byla by asi docela hezká. „Viděla, ale v žádném nebyla.“
Dívka se na něj podívala svýma zelenýma očima a neochotně přikývla. To bylo první přiznání, že vše není tak jak má být. To že mu to přiznala, dávalo Harrymu značnou šanci zjistit, co se jí stalo.
„Jestli si v žádném nebyla, tak se ti něco stalo, pokračoval Harry, ale odpovědi se nedočkal. Dívka prostě jen tak seděla, teď už bezvládně. To Harryho vyděsilo.
„Hej! vykřikl, v mžiku byl u ní, chytil ji za ruku a snažil se jí změřit tep. Ona ale jen cosi zabrblala a Harry ani nemusel cítit její tep, aby poznal, že únavou usnula. Harrymu jí přišlo strašně líto i ona měla totiž zřejmě těžký život. Proč? Ptal se sám sebe. Možná nemá kam jít, napadlo ho. Nebo má, ale nechce tam být. Takhle nějak by mohl dopadnout Harry, kdyby nebyl kouzelník a utekl od Dursleyovích. Teď už se moc dlouho nerozmýšlel, vzal dívku do náruče a rozešel se s ní směrem k domu číslo čtyři.
„Co se stalo, chlapče, nemám zavolat záchranku? otázala se ho trochu vyděšeně jedna postarší žena, která zrovna vybírala poštu ze schránky, kterou míjel po cestě domů.
„Ne, zakroutil hlavou Harry. Nechce přece, aby se dívka musela jeho vinou vrátit tam, odkud utekla „Je jen unavená.“
Nikoho jiného nepotkal, a teprve u čísla osm začal přemýšlet, co vlastně udělá, až vejde do domu. Dursleyovy by ji dovnitř nikdy nepustili, to by ji raději nechali zemřít před vlastním prahem i přes to, že by to vypadalo nenormálně a to jen proto, že vypadala nedbale a neupraveně, za což zřejmě nemohla a protože ji přinesl Harry, za což rozhodně také nemohla.
To kdyby ji přinesl Dudley, to by bylo něco jiného. Náhle by měla veškerou péči.
Harry si jen povzdechl, ale to už byli u čísla čtyři. Pomalu potichoučku otevřel dveře, nakoukl do předsíně a zaposlouchal se. Nic neslyšel a tak si zul boty a už se radoval, že mu to vyjde, ale vzápětí ztuhl, stoupl totiž na první schod a ten hlasitě zavrzal. Harry zavřel oči, ústa mu vytvořila jakýsi bolestný úšklebek a zaposlouchal se, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by prozrazoval, že jej Dursleyovi zaslechli. Neslyšel. Vydal po schodech opatrně vzhůru. Vyšel schodiště a zabočil do svého pokoje, kde svůj náklad opatrně složil na postel a urychleně zavřel dveře. Sice bude mít trochu špinavou postel, ale to mu bylo momentálně jedno.
Sedl si do židle a opět zapřemýšlel, co se jí mohlo stát. Ale když tak seděl asi deset minut, ve kterých ho napadaly různé hrůzostrašné scénáře jejího života, vytrhl ho ze zamyšlení hluk, který se k němu donesl z chodby. To nejspíš teta Petunie vstává, aby připravila snídani, pomyslel si Harry a pohlédl na budík. Opravdu, bylo už půl osmé. Znovu se zahleděl na dívku, kterou přitáhl domů, nakonec usoudil, že nemá proč dále otálet a tak se vrhl na nudný úkol z dějin čar a kouzel i když se mu nedařilo příliš soustředit, stále se musel vracet k té dívce ve své posteli, mysl se mu znovu a znovu zatoulávala k té otázce, na kterou neznal odpověď: Kdo to sakra je?


 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ája, 15. 10. 2009 14:22

(pavlass2, 15. 10. 2009 16:05)

Neboj bude, sice jsem na povídce dlouho nepracoval, ale během několika dnů se tu objeví

pride

(ája, 15. 10. 2009 14:22)

mi to jako dobrá povídka doufám že budou další kapitoly

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA