Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapitola-Malajsie vs. Anglie (1)

19. 1. 2011

A/N Za beta-read děkuju elesse

Letoun Airbus A330 společnosti Emirates Airlines se právě nacházel nad Středozemním mořem. Obloha byla zamračená, ale jinak probíhal let do Dubaie bez problémů. Zdála se to být zcela obyčejná rutinní záležitost a nikdo neočekával žádné komplikace.
Dokonce i Harry Potter na sedadle u okýnka na pravé straně ekonomické třídy měl pocit bezpečí. Většina lidí má při svém prvním letu alespoň drobné obavy. Jeho ale výška několika tisíc metrů a rychlost téměř tisíc kilometrů v hodině nijak nerozrušovala. Nejspíše to bylo tím, že jeho život je prakticky neustále ohrožen Voldemortem, takže mu nebezpečí havárie připadalo zanedbatelné.
Byli čtyři hodiny ráno a Harry hleděl ven na temnou oblohu. Před čtyřmi hodinami vzlétli z letiště Praha-Ruzyně a klestili si cestu zamračenou noční oblohou směrem na Dubai, kde přesednou na letadlo do Kuala Lumpur.
Harrymu porážka ještě stále vysela v hlavě. Kdyby se mu povedlo zlatonku chytit, určitě by vyhráli. Snad jediné pozitivní na zápase bylo, že na svém druhém postě obstál až překvapivě dobře a nijak se před desetitisícem lidí nezesměšnil.
Vedle něj seděla Evelyn, ale nikdo z týmu od zápasu prakticky nepromluvil. Všichni nesli prohru velmi špatně. Pokud neporazili Českou republiku, jak si mohou troufat na Malajsii, která má špičkovou famfrpálovou ligu, zatímco Češi nemají ani svojí vlastní (mají ji dohromady s Polskem a Slovenskem).
Nikdo nedokázal podat uspokojující odpověď. Tacker měl sice po zápase krátký proslov o tom, že s Malajsie to určitě nebude tak defenzivní, takže by se jim proti ní mělo dařit lépe, náladu v týmu tím ovšem nijak výrazně nepozvedl.
Sírius se nacházel v přepravce v nákladovém prostoru. Nebyl z tohoto způsobu cestování sice dvakrát nadšený, ale neměl jinou možnost. Po zápase ještě neměli možnost si spolu promluvit a Harrymu to ani moc nevadilo. Nechtělo se mu s ním mluvit ani o zápase ani o ničem jiném. Zkrátka neměl náladu na nic.
Zírání do tmy ho už unavilo. Zavřel oči…
 
PRÁSK
Ohlušující rána se rozlehla trupem letadla a Harry se trhnutím probral. Ani tady v oblacích nebyl v bezpečí. Vypovídalo o tom zlověstné třesení celého letadla a oheň na pravém křídle. Harry se upřímně zděsil, když to uviděl. Pravé křídlo měl ze svého okénka jako na dlani. Plamenné provazce vysely až několik metrů za křídlo. Letadlo se začalo povážlivě naklánět na pravou stranu a začaly se ozývat výkřiky vylekaných cestujících.
Harry si rychle zapnul bezpečnostní pás.
„Co se to proboha stalo?“ zaslechl vedle sebe Evelynin hlas, mezi výkřiky ostatních.
„Zapni si pás!“ zakřičel na ní místo odpovědi tak aby ho slyšela.
Poslechla ho.
Harry znovu vyhlédl z okénka. Plameny stále vysely z křídla a letadlo se i nadále naklánělo doprava. Zdálo se ovšem, že svůj náklon již nezvyšuje. Za to ovšem zjistil, že začínají klesat.
Otočil hlavu zpět na Evelyn na sousedním sedadle. Její tvář byla bělejší než křída. Oči vytřeštěné hrůzou.
Napadlo ho, jestli by ji neměl chytnout za ruku a trochu ji zkusit uklidnit, ale raději to zamítl, protože by to díky otřesům bylo obtížné a navíc to vlastně bylo k ničemu. Nakonec ho ovšem stejně za ruku popadla sama Evelyn a on se nebránil. Jemu to neublíží, a když to jí pomáhá…
Trvalo to celou věčnost. Situace se však zdála lepší, když Harry zaznamenal, že znovu začínají nabírat výšku. Pohlédl na Evelyn. Věděl, že si toho také všimla. Po tváři se jí rozlila naděje.
„Ještě se neraduj,“ prohodil, i když si nebyl jistý, jestli jeho slovo přes křik ostatních cestujících slyšela. Jeho slova se vzápětí ukázala jako trefná. Letadlo totiž počalo znovu klesat. Tentokrát to ovšem vypadalo hůř. Letoun se začal propadat.
„To je konec,“ pronesl tiše. K jeho překvapení to i přes hluk Evelyn zaslechla.
„To ne, to nemůže být konec,“ snažila se nepropadat zoufalství. „Musíš něco udělat! Jsi přece Harry Potter. Přežil jsi toho tolik, tak teď přece nezemřeš tak trapným způsobem!“
„Nezdá se mi, že bych měl na výběr,“ prohodil směrem k ní.
K jejich překvapení se klesání začalo vyrovnávat, až znovu začali stoupat. Stoupání se stávalo čím dál tím strmější a nakonec se začali znovu propadat. Nyní už ovšem ne tak výrazně. Letoun se dostal do relativní stability, byť byl stále nakloněn několik stupňů vpravo a stále střídavě stoupal a klesal.
Piloti zřejmě přišli na to, co dělat, aby se letadla ještě dalo ovládat. Harry si ovšem nedovedl představit, jak by mohli za tohohle stavu přistát. To se nemůže povést. Ale když to nezkusí, nakonec jim dojde palivo a spadnou na zem. Harry byl zvyklí v situacích, kdy je bezprostředně ohrožen život jeho, nebo jeho přátel jednat podle svého nejlepšího uvážení. Bylo pro něj obtížné smířit se s tím, že tentokrát to nezáleží na něm a vlastně ani na žádném jiném kouzelníkovi, ale na pilotech. Možná, kdyby tu byl Brumbál, mohl by se pokusit je přemístit pryč, ale průměrný kouzelník se nedokáže z tak rychle se pohybujícího objektu přemístit ani sám, natož vzít někoho sebou. Navíc momentálně kolem sebe neviděl nikoho, kdo by se uměl přemisťovat.
Následující minuty připadaly všem cestujícím jako hodiny čekání, po kterém může klidně přijít smrt. Harry si to také celou dobu myslel a myslel si to i poté co okýnkem spatřil pod nimi kupu světel. Možná to byla Dubai a možné vysvobození pro ně. Možná to bylo jen nějaké jiné město, které ani nemělo letiště. Harry to nemohl odhadnout ani podle času. Hodinky sice měl, nicméně v letadle, které tímhle způsobem otřásalo, by ty číslice nepřečetl ani, kdyby byli třikrát takové. Ani pokud to byla Dubai, neměli zdaleka vyhráno. Harry stále nevěřil, že mohou přistát.
Otočil hlavu zpět k Evelyn. Ta ho celou dobu nespustila z očí. Zřejmě byla tak vyděšená, že se nehodlala podívat nikam, kde byly jen známky něčeho hrozivého. Stačilo jí, že musí poslouchat ten neustálý zoufalý křik ostatních cestujících. I Harry měl obrovský strach.
Ten se ještě přiživil, když z okna viděl, jak se ocitají stále blíže země. Znamenalo to, že se skutečně piloti pokusí s letadlem přistát, nebo že znovu přicházejí o kontrolu nad ním?
Klesání se však skutečně zdálo řízené, i když pokračovalo stylem – o trochu nahoru, o hodně dolů, o trochu nahoru, o hodně dolů…
Harry znovu pohlédl z okna. Byli tak nízko, že už rozeznával ulice.
Dosednutí nebylo z nejměkčích, avšak Harry i ostatní pasažéři byli vděční i za něj. Ozval se potlesk a jásot. Harry ani Evelyn se k němu nepřipojili, jen zhluboka oddechovali.
„Vážení cestující, děkujeme, že jste si k cestě vybrali Emirates Airlines a omlouváme se za drobné potíže. K opuštění letadla, prosím, urychleně použijte nouzové východy,“ rozlehl se trupem hlas kapitána.
„Drobné potíže? To si dělá srandu?“ ozvalo se od Stevea, který seděl vedle Evelyn u uličky.
 Letadlo zatím pozvolna zastavovalo.
„Padáme odtud, pořád to hoří,“ mávl Harry rukou směrem ke křídlu, z kterého stále šlehaly plameny nyní již jen rovně vzhůru.
Následovala tlačenice, jak se všichni hrnuli směrem k východům. Harry šel těsně za Evelyn a cítil, jak ho zezadu někdo postrkuje. Nakonec se dostali až ke skluzavce. Evelyn okamžitě bez bázně skočila na skluzavku a sjela dolů. Harrymu však jeho mozek velel neskákat z takové výšky. Nakonec se však po drobném zaváhání přemohl a skočil dolů. Stejně by ho z letadla vystrčil zástup za ním. Takhle má alespoň nějakou možnost korigovat svůj pád.
Po dopadu na skluzavku a sklouznutí úplně na zem měl opět bolavý zadek. Jakoby si tahle jeho část chtěla letos opravdu užít.
Vstal a utíkal dál od letadla za Evelyn. Když ji doběhl, konečně se rozhlédl, blížily se k nim velkou rychlostí sanitky a hasiči.
„Jste v pořádku?“ ozvalo se kousek za Harrym. Byl to Telker.
„Jen trochu vylekaní,“ reagovala Evelyn.
„To jsme všichni,“ přikývl Telker. „Pojďte se mnou, najdeme zbytek,“ vyzval je.
Tenhle úmysl jim ovšem značně zkomplikovali záchranáři, kteří se okamžitě pustili do ošetřování některých drobných zranění vzniklých nejspíše při otřesech. Tím nastal totální zmatek. Nevěděli, jestli jsou jejich spoluhráči někde ošetřováni, nebo jestli na ně někde čekají, či je také hledají.
Pobíhali od sanitky k sanitce, až u jedné z nich našli Eabyho s obvazem obmotaným kolem temena hlavy.
„Rozhodně mě neodvezete do nemocnice,“ přel se právě s lékařem, který ho ošetřoval.
„Máte otřes mozku, to nelze brát na lehkou váhu,“ tvrdil neústupně lékař.
„Je tu nějaký problém?“ vložil se do sporu Telker.
Lékař se na něj překvapeně otočil. „Pros-“ nestačil doříct, protože ho zezadu zasáhlo Eabyho matoucí kouzlo.
„Mějte se hezky, pane kolego,“ popřál Eabymu a odkráčel k sanitce vedle.
„Tyhle lékaři jsou ještě horší než lékouzelníci,“ postěžoval si Eaby.
„Určitě jsi v pořádku?“ ujišťoval se Telker.
„I kdybych nebyl, určitě bych se nenechal odvést do té jejich nemocnice, kde by mě léčili hrozně dlouhou dobu a přitom by stačil jeden obyčejný lektvar proti bolesti hlavy,“ reagoval Eaby. „Pojďme raději odsud, ten chlap by se mohl vrátit, nejsem si úplně jistý svými matoucími kouzly.“
Zamířili od sanitky pryč. Opět se dali do hledání zbytku týmu. S tím se ovšem shledali až v terminálu letiště.
„Jste všichni v pořádku?“ ptal se jich Tacker, který tam dovedl druhou skupinku hráčů.
„Vypadá to, že nikdo nebyl nijak vážně zraněn, jen Marcus si trochu natloukl hlavu,“ odpověděl Telker.
„Já těmhle mudlovským hloupostem nikdy nevěřil, už nikdy do něčeho takového nevkročím,“ ozval se Nelson.
„V tom případě se ovšem rozluč s následujícím zápasem,“ konstatoval Tacker. Věta měla požadovaný účinek, Harry přesně viděl, jak v Nelsonovi zuří souboj mezi strachem z létání a touhou hrát tenhle veledůležitý zápas. V Harrym se odehrávala podobná bitva, ač u něj měla touha hrát přece jen navrch.
„Podívejte se, ani mě se nechce znovu nastoupit do letadla, ale pokud tam nenastoupím, nebudu moc hrát a to se mi chce ještě méně,“ prohlásil Steve.
„Šance, že se člověk zaplete do letecké nehody je mizivá, šance, že se do ní zaplete vícekrát, je spíše směšná, tak hovoří mudlovské statistiky,“ řekl Eaby.
„Ale je,“ připomněl Frank.
„To bezpochyby ano,“ připustil Eaby
„Za hodinu a půl nám odlétá letadlo do Kuala Lumpur, pokud někdo z vás nebude chtít letět, Kameron tu s ním zůstane a dopraví se s ním lodí zpět do Anglie,“ oznámil Tacker. „Takže kdo letí s námi?“
„Já letím,“ přihlásil se ihned Steve.
Pro Harryho to nebylo dlouhé váhání. Jeho strach nebyl nijak velký, rozhodně ne takový aby se kvůli němu vracel zpět na ostrovy. „Já taky,“ přihlásil se.
„Se mnou taky počítejte,“ přidal se Andie.
„Já se taky přidám,“ řekla Evelyn
Frank nic neřekl, jen zvedl ruku a přikývl.
„Tak já teda taky, holka nemůže být statečnější než já,“ prohlásil nakonec s drobným váháním London. Všichni teď pohlédli na Nelsona. Od začátku se zdálo, že tahle událost měla největší psychický dopad právě na něj.
Bylo na něm vidět, jak váhá. Na jedné straně veledůležitý zápas, skvělý famfrpálový zážitek a velmi cenná zkušenost pro případnou kariéru profesionálního hráče famfrpálu. Na druhé straně strach z létání. Strach z toho, že když se to stane znovu, může to být také to poslední.
„Dobře,“ konstatoval Nelson. „Jdu do toho.“
„Super zprávy,“ zaradoval se Tacker. „Takže přesně za hodinku tu buďte, teď máte na chvilku volno, takže se tu můžete porozhlédnout, ale nechoďte mimo terminál.“
Harry by nejraději byl už v hotelu v Kuala Lumpur. Unaven ze všeho toho cestování a problémů sebou plácl na lavičku.
„Je to únavný co?“ přisedla si k němu Evelyn.
„Hm… to ano,“ přitakal.
„Ale hlavně, že to dobře dopadlo.“
„To jo,“ přitakal znovu.
„Docela ráda bych věděla, co to způsobilo,“ konstatovala.
„To já taky,“ pokýval hlavou Harry.
„Myslíš, že se nějak porouchal motor?“ ptala se Evelyn.
„Já o tom vlastně nijak moc zatím neuvažoval,“ přiznal Harry, kterému to náhle také začalo vrtat hlavou.
„Ta letadla by ale měla být nějakým způsobem zajištěna, aby se něco takového nestalo,“ pokračovala Evelyn. Harrymu připadalo, že kdyby nijak nereagoval, vyšlo by to nastejno, ale stejně to přesto to ještě jednou zkusil.
„Jsou zajištěna, mají spousty bezpečnostních systémů, někde jsem slyšel, že v leteckém průmyslu musí být zabezpečení takové, aby porucha jedné součástky nezpůsobila pád letadla,“ vyčerpal Harry své vědomosti z oblasti letectví.
„Jak to že se v tom tak vyznáš?“
„Vyrůstal jsem u mudlů, takže mám o nekouzelnickém světě a jeho technologiích větší přehled než většina kouzelníků,“ vysvětlil Harry.
„Aha. Takže to musela být souhra více okolností?“
„Možná to vůbec nebyla nehoda,“ zauvažoval Harry.
„Jak to myslíš?“ nechápala Evelyn.
„Je pár lidí, kteří by mě rádi viděli mrtvého,“ řekl Harry.
„Aha, teď mluvíš o tom-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit,“ došlo Evelyn.
„Ano,“ přikývl Harry. „To, že ministerstvo popírá jeho návrat, mu dává jedinečnou příležitost vydláždit cestu pro svůj návrat k moci a součástí toho dláždění by mohla být i má smrt.“
Evelyn na něj chvilku koukala. Harrymu došlo, že váhá.
„Nevěříš mi?“ zeptal se.
„Ale věřím, tobě i Brumbálovi, jen je pro mě těžké… pochopit, co to vlastně znamená, že je zpátky. Že jsme všichni neustále v nebezpečí,“ odpověděla.
„Chápu,“ pokýval hlavou. I on by nejspíše váhal, kdyby to neviděl na vlastní oči.
„Jaké to vlastně je mít za ředitele jednoho z největších čarodějů moderní doby?“ změnila téma po chvíli ticha Evelyn.
„Brumbál je opravdu mocný kouzelník,“ přikývl Harry. „A opravdu zvláštní člověk. Ale teď mám v Bradavicích nějaké starosti, o kterých se mi nechce přemýšlet,“ snažil se vykroutit z rozhovoru.
„Dobře, nebudeme to rozpitvávat,“ přikývla Evelyn.
„Na jakou školu vlastně chodíš ty?“ zeptal se pak ze skutečného zájmu.
„Na Birminghamskou kouzelnickou školu,“ odpověděla Evelyn. „Je to malá škola, je nás asi deset v každém ročníku.“
„Aha,“ pokýval hlavou Harry. Věděl, že podobných malých škol je v Anglii více. Bradavice byly vůbec největší kouzelnickou školou na britských ostrovech.
 
Let do Kuala Lumpur byl také společnosti Emirates Airlines a také to byl Airbus A330. To nikomu z nich na klidu nepřidalo.
„Doufám, že má Eaby pravdu,“ zamumlala Evelyn, když si sedala na sedadlo vedle Harryho.
„Pravdu má, ale i přes to tu určitá šance na to, že se nyní opět něco stane, je,“ odvětil Harry.
Když jim bylo dovoleno odpoutat se, Harry s Evelyn se v němé shodě svých bezpečnostních pásů ani nedotkli. Steve vedle nich zpočátku také zůstal připoutaný, avšak za okamžik se odpoutal.
Harry a Evelyn byli připoutáni prakticky po celou dobu až na krátké mezery.
Přes den byl let o něco zajímavější. Pohled z okna již nebyl tak jednotvárně černý a tak si krátil dlouhou chvíli pozorováním mraků a sem tam i krajinou dole na zemi, když se dostali do nějaké bezmračné oblasti.
Nicméně ani to nevydrží příliš dlouho a na spánek neměl Harry vůbec pomyšlení. Po tom co se stalo minule, když si na chvíli zdříml, by stejně nezamhouřil oka, a tak když po dlouhých osmi hodinách letu začali klesat, bral to Harry trochu jako vysvobození. Jednak protože se nic vážného nestalo a taky protože se tu už pomalu ukousával nudou.
Tentokrát dosedli na přistávací dráhu jemně, a jakmile letadlo zastavilo, všichni se opět začali hrnout k východu, byť ne tak bezhlavě jako minule.
Když vešli do terminálu, Harry na první pohled upoutala konstrukce stropu. Byly to prosvícené zohýbané pláty, jež vrhaly na celý prostor terminálu i vše co se v něm nacházelo příjemnou žlutou barvu. Terminál byl prošpikován sloupy, jež podpíraly pláty. Každý sloup měl čtyři pláty, trochu to působila jako stonky, které podpírají listy. Náklon plátů tento dojem ještě zvyšoval, až Harry uvažoval, jestli to nebyl architektův záměr. Ať tak či tak, na každého turistu, jež přiletěl do Kuala Lumpur, to muselo udělat dojem.
Tým došel doprostřed terminálu, kde se zastavil.
„Co teď?“ zeptal se Eaby.
„Měl by tu na nás čekat nějaký asistent, který nás dovede do hotelu podobně jako v Čechách,“ řekl Tacker.
„Tomu říká hotel…“ odfrkl si London.
„Chvilku počkáme, uvidíme,“ rozhodl Tacker.
Ozvalo se podrážděné brblání. Nikomu se po tak náročné cestě nechtělo ještě trčet na letišti a bylo jedno, jestli bylo příjemně osvíceno. Harry z toho také nebyl nadšený, snad to nebude trvat dlouho.
Čas plynul. Jedna minuta, dvě, pět, deset, dvacet…
„Dobrý den,“ oslovil je Malajsijec s šedivými vlasy. „Jmenuji se Šejch Muszafar Šukor bin Chalíd,“ představil se.
Harry vyvalil oči. Zlatí češi.
„A jak vám máme říkat?“ zeptal se Tacker.
„Muszafar postačí,“ usmál se muž.
„Rádi bychom nyní do hotelu trochu si odpočinout,“ řekl Tacker.
„Jistě, pojďte za mnou, dovedu vás do hotelu,“ reagoval Muszafar.
Zamířili pryč z letiště. Venku Harryho překvapil velmi vlhký vzduch, byl teplota minimálně dvacet pět stupňů.
„Omluvte prosím mé drobné zpoždění, stál jsem v zácpě,“ omlouval se Muszafar.
„Čím dříve budeme v hotelu, tím rychleji na to zapomeneme,“ reagoval Tacker klidně.
„Jistě,“ přikývl Muszafar.
I zde na ně čekal mikrobus, tentokrát ale jen jeden, i přes to neměli problém se dovnitř naskládat, zevnitř byl totiž dvakrát tak velký než zvenčí. Čmuchal, kterého Harry před chvilkou pustil z přepravky, na něj vyčítavě hleděl, jakoby snad on mohl za tu nehodu. Harry ho opět usadil mezi sebe a Evelyn a ignoroval to.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Frank, když se rozjeli.
„Bude osm,“ odvětil Tacker.
Chvilku bylo ticho, jak Frank uvažoval.
„To mi nějak nesedí,“ reagoval poté.
„To je zaviněno časovým posunem,“ odpověděl Tacker.
Cesta ranní Kuala Lumpur trvala o něco déle než v případě Prahy. Tentokrát totiž cestovali větším městem a o něco dále za hlavní město. Konkrétně do menšího města Kampung Kuala Pansoon. Tam se měl zápas odehrát. Harry a určitě i zbytek týmu tajně doufali v lepší zázemí, než jaké bylo v Doubravčicích.
Po většinu cesty hleděl z okna a prohlížel si Kuala Lumpur a později lesy Malajsie. Ačkoliv byl levostranný provoz příjemným návratem k normálu, musel konstatovat, že tahle země se rozhodně od Anglie liší ještě více. Bylo to samozřejmě přirozené. Češi jsou na stejném kontinentu de facto jen těsně vedle. Malajsie je oproti tomu na druhém konci planety.
Na chvilku spustil oči z okénka a pohlédl na Čmuchala, jestli na něm ještě stále visí tím svým pohledem. Ten už však byl zaměstnán něčím jiným. Evelyn ho totiž s pobavením drbala za ušima a on slintal blahem.
Harry se uchetchl. Nezbývalo než doufat, že Evelyn nikdy nezjistí, kdo že je ve skutečnosti Čmuchal.
„Co je?“ pohlédla na něj Evelyn.
„Nic, směju se tomu jeho výrazu.“
Evelyn se taky uchetchla. Čmuchal se na Harryho zle podíval a zavrčel.
„Skoro jako by ti rozuměl,“ prohlásila Evelyn.
Harry měl co dělat, aby zadržel smích. „Vždyť je to jenom pes, ten nám nemůže rozumět,“ ušklíbl se.
„Ale vypadá to tak,“ trvala na svém Evelyn.
Harry se k tomu raději dále nevyjadřoval a znovu začal sledovat les, kterým projížděli.
Během dvacet minut už ze silnice odbočili a zastavili u jakési staré rozpadající se chatrče.
„To si děláte legraci,“ neudržel se London při vystupování z vozu.
„Nikdy nesuďte knihu podle obalu,“ řekl jen Muszafar a přešel ke dveřím.
Harry se rozhlédl. Byla to osamocená budova uprostřed lesa. U zdi byly složeny kmeny stromů a do jednoho z nich zabodnutá sekera, z čehož by se dalo usuzovat, že chatrč patří dřevorubcům.
„Tak pojďte,“ vyzval je Muszafar a jako první překročil práh.
Steve, který jako první z hráčů vkročil do budovy, zůstal ohromeně stát.
„Tak co je?“ vyjel na něj podrážděně London, který kvůli němu nemohl vejít.
Steve se vzpamatoval a pokračoval dál za Muszafarem. London ovšem po překročení prahu také málem zůstal ohromeně stát a podobně reagovali i ostatní. Harry, který šel s Evelyn poslední, už tušil, že chatrč je jen maskování pro docela slušný dům. I tak mu ovšem prostředí, ve kterém se záhy ocitl, pěkně učarovalo.
Od nádherného stříbrem ověšeného lustru až po dřevěnou podlahu působící, spíše jako by byla z nějakého zámku.
„Pokoje máte tady,“ ukázal Muszafar ke čtyřem dveřím vlevo. „A tady je jídelna,“ ukázal k masivním dřevěným dveřím na opačné straně.
„Dobře, teď už si poradíme,“ přikývl Tacker. Muszafar přikývl a vyšel ven. „Tak se ubytujte. Až do oběda máte volno, ale jestli půjdete ven, nechoďte nikam daleko,“ obrátil se Tacker na hráče.
Všichni přikývli a Nelson vzal za kliku dveří uprostřed. K jejich překvapení se za nimi skrývala malá místnost, ze které vedlo dalších pět dveří.
„Tohle je něco jiného než v Čechách,“ pochvaloval si Nelson a otevřel další dveře. „Pěkná ložnice,“ pochvaloval si.
„Je tu tolik pokojů, že budeme moct mít každý svůj vlastní,“ zaradoval se Frank.
„Skoro každý,“ opravil ho Tacker, který už také prozkoumal pokoje. „Když se podíváte pozorně, zjistíte, že jedny z dveří jsou od toalety a jedny od sprchy.“
„Ale i tak to je devět pokojů pro deset lidí,“ neopouštělo Franka nadšení. „Oproti Čechám úplný luxus.“
Na tohle prostředí se jim zvykalo lépe, než na to v Čechách. Vzduch byl sice mnohem vlhčí, ale vyšší komfort to plně vynahradil. Harry měl pokoj zcela vzadu, vedle něj měla pokoj Evelyn a posledním jejich spolubydlícím byl Steve. Další trojici pokojů obývali Frank, London, Andie a Nelson a poslední trojka byla trenérů.
Když byl Harry ve svém pokoji, okamžitě ze sebe shodil oblečení a zalehl do postele. Byl příšerně unavený.
 
Probudil se až těsně před osmou, alespoň tedy podle jeho hodinek. Bude si je muset přeřídit. Vstal a oblékl se. Trenér říkal, že mají celé dopoledne volno, tak snad to nijak extrémně nepřetáhl. Vyšel z pokoje a zamířil do jídelny. Byl tu jeden velký dřevěný stůl do čtverce a kolem něj rozestavěné asi dvě desítky židlí. Zbytek týmu seděl pohromadě na jedné straně. Harry k nim zamířil.
„Konečně jsme tu všichni, takže můžeme začít,“ zamnul si Tacker ruce. „Dnes odpoledne si dáme trénink na hřišti, večer pak dostanete opět krátké volno, večerka bude v deset.“
Ozvalo se nespokojené mručení. „Ráno od osmi nás čeká totiž další trénink. Ten bude věnován spíše taktice, večer pak znovu večerka v deset a druhý den od dvou hodin už zápas.“
Na famfrpálové hřiště se dostali opět mikrobusem. K jejich překvapení zde bylo hřiště ještě prostší, než v Čechách.
„Tady se zápas odehrávat nebude,“ zakroutil hlavou Muszafar, když vyjádřil Tacker svůj údiv nad absencí tribun. „Tohle je jen tréninkové hřiště.“
Hřiště bylo pár kilometrů od jejich ‘chatrče’. Vedla k němu jedna lesní cesta, jinak byl kolem dokola obklopený lesem. I tak byla ovšem výbava šaten lepší než v Čechách na stadionu.
Zbytek dne strávili procvičováním různých útočných formací. Tacker trval na každém detailu a tak museli některé z nich opakovat nesčetněkrát, než s nimi byl spokojen. Harry trénoval pouze post střelce. Za celý trénink se zlatonky ani nedotkl.
Zpět do chatrče se dostali až těsně před osmou. Harry si tam konečně přeřídil hodinky, navečeřel se s ostatními a pak mu zbývala ještě hodina do večerky.
Ležel na posteli ve svém pokoji a hleděl do bílého stropu ozařovaného jen drobným světlem svíce na jeho nočním stolku.
„Haf!“ ozvalo se náhle u nohou jeho postele. Harry se tam podíval a spatřil Čmuchala jak hledí do stropu.
„Co je?“ nechápal Harry.
Čmuchal znovu štěkl a pohlédl na dveře. Harrymu konečně docvaklo. 
Zamkl se v pokoji a použil na dveře a stěny zaklínadlo proti odposlouchávání. Pak se Sirius proměnil v člověka.
„Uf…“ odfoukl si Sirius. „Konečně zase bez ocasu.“
Harry se zašklebil. „Tak co říkáš na Malajsii?“
„Hm… moc dusno,“ odpověděl Sirius. „Anglii mám radši.“
„To já taky,“ přitakal Harry. „Ehm… možná bys mohl zkusit pozorovat Evelyn méně okatě, nebo ještě pojme podezření.“
Sirius mu věnoval ošklivý pohled. „Já ji nepozoruji okatě,“ protestoval.
„Nic okatějšího jsem nikdy neviděl,“ reagoval Harry.
„Co je okatého na tom, že pes pozoruje lidi kolem sebe?“
„Jde o to, jak je pozoruje a taky o to, že nepozoruje lidi kolem sebe, ale pouze Evelyn,“ vysvětlil Harry.
Sirius zabručel.
Chvíli panovalo ticho. Harry se už neodvážil na dané téma nic dalšího pronést, aby Siriuse neurazil, ale zároveň ho nenapadalo nic jiného, o čem by s ním mohl mluvit. Podivné, jak mu náhle připadala spousta věcí podřadných. Když byli v Čechách, říkal si Harry, že si s ním ještě znovu popovídá o svých rodičích, ale nyní mu to připadalo nějak zbytečné.
„Hrál jsi opravdu dobře, pozoroval jsem tě z tribuny,“ přerušil nakonec ticho Sirius.
„Jo, dík,“ přikývl Harry. „Pokud ti to nevadí, rád bych se šel vysprchovat a pak spát, měli jsme náročný trénink,“ oznámil Siriusovi, aby předešel dalšímu trapnému tichu.
Sirius se netvářil nijak nadšeně, ale přikývl.
 
Druhý den ráno byli probuzeni už v sedm hodin svěžím hlasem Eabyho rozléhajícím se celou chatrčí.
„BUDÍČEK! V SEDM TŘICET SNÍDANĚ! V OSM NULA NULA ODJEZT NA HŘIŠTĚ!“
Ten den Harry zažil zřejmě nejdelší trénink ve svém životě. Jakmile vešli do šatny a chystali se převléct se, trenéři je zastavili.
„Zatím nikam nejdeme, na úvod si dáme drobnou analýzu hry, takže se nepřevlékejte“ řekl Tacker a položil na stůl uprostřed šatny kouzelnické rádio. „Mám tu záznam našeho utkání s Českou republikou.“
„Dobrý den, hlásíme se vám z České republiky z Doubravčic, kde se již za pár hodin uskuteční zápas skupiny o udržení juniorů mezi Anglií a Českou republikou,“ ozval se hlas komentátora, když Tacker otočil vypínačem.
„Tohle rádio dokáže přenášet obraz, dotkněte se reproduktoru,“ přikázal Tacker.
Všichni se dotkli reproduktoru rádia a to je vtáhlo znovu na české famfrpálové hřiště. Viděl před sebou hrací plochu. Podle jeho vzpomínek usoudil, že stojí na hlavní tribuně. Nemohl se však ani pohnout a své okolí vnímal jen velmi omezeně.
„Angličtí junioři dnes sehrají veledůležité utkání. Pokud totiž dnes s českými hráči prohrají, budou muset v následující úterý přetlačit Malajsii a ti jsou papírově mnohem lepší než Češi. Sestava našeho týmu pro oba zápasy bude následující. Tyče bude hájit Andie Simmonds, odrážeči budou London Gorte a Frank Strock, střelci jsou Nelson Coyle, jediná dívka v týmu Evelyn Marazzi, a kapitán Steven Readmond. Chytání zlatonky pak bude ležet na bedrech Harryho Pottera, patnáctiletého hráče, který je zatím nejvíce proslaven v oblasti boje proti zlu. Doufejme, že po dnešku bude znám i z jiného důvodu…“
„Začátek byl zcela v pořádku, správné rozestavení, ale pak to začalo. Až na pár výjimek jsme se hrozně báli camrálu, Evelyn nám těmi svými góly celou dobu ukazovala, kudy by mohla vést cesta, ale nikdo z nás si toho pořádně nevšiml…“
Tacker se dal do sáhodlouhé přednášky. Harry jeho slova pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nenáviděl podobné rozebírání hry, i Wood to občas prováděl, ale naštěstí jen velmi zřídka. Nyní stráví celý den u tohohle proklatého rádia.
K svému údivu se však vůbec nenudil, pozorovat sám sebe se ukázalo jako velmi zajímavé, z Tackerových rad a připomínek si sice neodnesl nic, protože žádnou z nich nevnímal, avšak i přes to to nebylo úplně ztracené dopoledne.
Tacker měl nějakou poznámku i k Harrymu, a když ho oslovil, Harry mu vše prostě odkýval.
Na oběd se vrátili zpět do chatrče. Jídlo tu měli ještě lepší než v Čechách, dokonce skoro sneslo srovnání s Bradavicemi.
Odpoledne se vrátili na hřiště. Tentokrát se dokonce i dostali na samotnou hrací plochu. Tacker Harrymu určil speciální tréninkovou náplň, takže celé odpoledne podobně jako včera trénoval se Stevem post střelce. Večer již měl i na tomhle postu alespoň trochu jistoty.
„Doufám, že je všem jasné, co se od nich očekává, další trénink už totiž nebude,“ podíval se Tacker tázavě po svých svěřencích, když uklidil míče do bedny.
„Fajn, nikdo se nehlásí, takže by nám to zítra mělo klapnout. Dnes večer nebudeme kontrolovat, zda již spíte, necháme vám to trochu volnější, ale nepřetahujte příliš, myslete na tým,“ kladl jim coach na srdce.
Sdělení bylo s povděkem přijato. Trochu unavené, ale s dobrým pocitem je trenér poslal do kabiny.
 
„Tak jak se cítíš? Nejsi nervózní?“ vyptával se ho Sirius večer, když Harry zajistil místnost.
„Nejde nebýt nervózní před takovým zápasem,“ reagoval Harry. „Ale už to není tak strašné jako před prvním zápasem, docela věřím, že by se nám to mohlo povést.“
„Taky jsem vždycky chtěl hrát za Anglii, v Bradavicích jsem byl dva roky střelec, ale nikdy jsem nebyl nic extra,“ zavzpomínal Sirius.
Harry chtěl reagovat, ale v tom někdo zaklepal na dveře.
Sirius na nic nečekal a okamžitě se proměnil zpět na psa. Harry šeptem zrušil všechna ochranná zaklínadla a otevřel dveře.
Přede dveřmi stála Evelyn a cosi schovávala za zády.
„Ahoj, neruším?“ zeptala se s drobným úsměvem.
„Vůbec,“ ujistil ji Harry a ustoupil, aby mohla vejít dovnitř. Když kolem něj procházela, pokusil se zahlédnout, co to schovává za zády, ale ona obratně schovala ten předmět před sebe. Když se k němu znovu otočila, opět jej měla za zády. Harry tedy od této snahy upustil, stejně se určitě brzy dozví, co že to před ním schovává. Zavřel dveře a pohlédl na ni.
„Vzhledem k tomu, že zítra nás čeká nejdůležitější zápas naší dosavadní kariéry, jsem se rozhodla tu trochu toho potřebného štěstí přivolat…“ nedokončila a místo toho mu konečně ukázala předmět, který před ním celou dobu schovávala, „tímhle.“
Byla to láhev s nějakým francouzským nápisem.
„Víno?“ ujišťoval se.
„Správně, francouzské,“ přikývla Evelyn. „Je to nějaké dražší víno, vyhrála jsem ho v sázce nad jedním francouzským brankářem. Chudák, myslel si, že před ním stojí obyčejná holka a ne nejlepší střelec anglických juniorů,“ zašklebila se Evelyn a vytáhla hůlku.
„Tou dobou jsi jím přece ještě být nemohla,“ podivil se Harry.
„No to jsem sice nebyla, ale tušila jsem, že bych být mohla, přece jen průměr osmnáct gólů na zápas ve školní lize, to je dost.“
„Osmnáct? Pane jo…“ pokýval uznale hlavou Harry.
„Spolužáci mi přezdívají Zázračná Eve,“ oznámila Evelyn se svůdným úsměvem, mávla hůlkou a v ruce se jí objevily dvě číše.
„Zázračná Eve,“ vzpomínal Harry odkud že tohle jméno zná. „Není to ta bájná elfka?“
Evelyn přikývla a jednu číši mu podala.
„Svými magickými šípy kosila nepřátele jednoho za druhým, velmi chytrá a neodolatelně krásná,“ rozvzpomněl se Harry.
„Knížka o ní byla jediná, kterou jsem kdy dobrovolně přečetla,“ přikývla Evelyn, otevřela láhev a nalila do obou číší trochu vína.
„Tak ať nám to tam zítra padá,“ pozvedla Evelyn číši. Harry ji napodobil a oba se napili.
„Nesmíme to s tím vínem přehnat, abychom byli zítra vůbec schopni hrát,“ připomněl Harry.
„Hm… je mi to sice trochu líto, ale máš pravdu,“ připustila neochotně Evelyn a láhev zavřela.
„Dopijeme to zítra večer, touhle dobou budeme ještě oslavovat udržení v elitě,“ pravil sebevědomě Harry.
„Doufejme, kdybychom prohráli, doma by si na nás určitě pěkně smlsli. Byli bychom první anglický tým, který nehrál mezi nejlepšími,“ řekla Evelyn.
„Jsem rád, že se mi po tom prvním zápase nedostali do rukou žádné noviny, ale nevím, jestli by se mi tuhle ignoraci podařilo zopakovat i v Anglii,“ přitakal Harry.
„Ale pozor, pokud vyhrajeme a Malajsijci pak porazí Čechy, což se dá předpokládat, že porazí, budeme mít stejně bodů jako Češi i Malajsijci. Za Irák máme všichni automaticky bod a k tomu by měl každý tým ještě jeden bod za další výhru, v takovém případě bude rozhodovat skóre,“ upozornila Evelyn.
„A když teď prohrajeme, tak jsme bez šance.“
„Správě,“ přikývla Evelyn.
„Tak prostě musíme hrát co nejlíp, dát co nejvíc gólů a doufat,“ konstatoval Harry. „Kdy vlastně hraje Česká republika s Malajsií?“
„Mám dojem, že v sobotu,“ odpověděla Evelyn.
„Tak to budou nervy ještě pěkně dlouho,“ řekl Harry.„Tedy… doufejme.“
„To ano. Jsem docela unavená, asi půjdu už spát,“ reagovala Evelyn a přešla ke dveřím.
„Eve?“ zavolal za ní ještě Harry.
Evelyn se při tom oslovení zasmála. „Ano?“
„Co ten tvůj rituál? Posledně nám štěstí nepřinesl, bude zítra intenzivnější?“ zeptal se s ďábelským úsměvem.
„Nech se překvapit,“ zamrkala na něj uličnicky Evelyn, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře.
„Ani bych se nedivil, kdyby kvůli tomu jejímu rituálu někteří chytači nenechali zlatonku naschvál soupeři,“ zamumlal si pro sebe. Jeho osobně docela lákalo zjistit, jak daleko by zašla třeba po šesti prohraných utkáních v řadě…