12. kapitola-Osudný nitrozpyt
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Den po zápase byla neděle. Harry a Hermiona plánovali strávit dopoledne překladem knížky a odpoledne učením. Na snídani prohodili pár slov se svými spolužáky a pak se začaly ke stolům snášet sovy. Harryho překvapilo, když si to jedna z nich namířila přímo k němu. Když odvazoval sově dopis, jeho přátelé ho poočku pozorovali. Sova odletěla, Harry otevřel dopis a začetl se do něj.
Vážený pane Pottere,
S potěšením vám oznamuji, že jste byl nominován do národního famfrpálového týmu Anglie do sedmnácti let pro skupinu o udržení na post chytače. Zápasy se odehrají 19. listopadu v České republice v Doubravčicích s reprezentací České republiky do sedmnácti let a 26. listopadu v Malajsii v Kampung Kuala Pansoon s reprezentací Malajsie do sedmnácti let. Odlet z letiště Heathrow 18. listopadu, přílet na letiště Heathrow 27. listopadu. Prosím odpovězte obratem, zda se skupiny o udržení zúčastníte.
Drew Tacker, hlavní trenér
Harry na dopis chvilku vyvaleně zíral, pak zvedl oči k Hermioně, která na něj s očekáváním hleděla. Nebyl schopen promluvit, tak jí jen podal dopis. Přečetla si ho i s Ronem a Ginny, kteří seděli vedle ní. Ashley marně natahovala krk.
„Pane jo!“ ulevil si Ron, když dopis dočetl.
„Pučte mi to,“ požádala je Ashley, ale nečekala na jejich reakci a dopis Hermioně prostě vytrhla z rukou.
„Ty budeš hrát za Anglii!“ řekla nadšeně Ginny a usmívala se na něj. Bohužel pár lidí v okolí ji zaslechlo a teď na Harryho překvapeně zírali. Vzápětí už posílali tuto novinku dál.
Hermiona se na Harryho podívala mírně závistivě. „Taky bych se chtěla takhle podívat po světě. Možná dostaneš příležitost podívat se v Čechách na památky. Určitě se jdi podívat na Karlštejn to je nádherný hrad a v Malajsii se prohlédni hlavně jeskyni Batu Caves,“ pobízela ho Hermiona nadšeně.
Harry, který nikdy dřív o Karlštejnu ani o Batu Caves neslyšel, jen stroze přikývl. Pomalu mu začalo docházet, co to vlastně znamená. On bude hrát za Anglii, sice jen za reprezentaci do sedmnácti let, ale i to, že v Anglii není žádný juniorský chytač lepší než on, znamenalo hodně.
„Tam budou ta nová pravidla o chytačích,“ podotkla Ashley, když také přečetla dopis.
„A která že to jsou?“ ptal se Harry.
„To se ještě neví, zatím to nerozhodli,“ odpověděl mu Ron.
Harry zavzpomínal na finále mistrovství světa ve famfrpálu, kde byl s Weasleyovými a Hermionou loni. Tehdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby hrál také. Teď se mu to splní, i když jen na juniorské úrovni.
„Nevíte, jestli to budou vysílat v rádiu?“ zeptala se Ashley.
„Určitě budou, všechny zápasy Anglie vysílají,“ reagoval Ron.
Harryho mírně znervóznilo, když si uvědomil, kolik lidí ho bude pravděpodobně sledovat. Vybavil si napráskaný stadion na mistrovství světa a žaludek mu udělal kotrmelec. Ne, uklidňoval se. Tolik lidí tam nebude. Je to jen skupina o udržení a ještě navíc pouze juniorů.
„Přijmeš to, že jo, Harry?“ vyrušila ho ze zadumání Ashley.
„Samozřejmě,“ přikývl ihned, i když si říkal, že vzhledem k počtu lidí, který na něj bude pískat, když něco zkazí, je možná šílenec. Uklidni se! Přikázal si. „Takovou šanci nechci propásnout,“ dodal Harry.
„Chtěl bys hrát profesionálně?“ vyzvídal Ron.
„Když se mi podaří zabít Voldemorta, tak ano,“ řekl a lidé v okolí nadskočili včetně jejich spolužáků, kteří se tvářili, že je neposlouchají. Aspoň už ví, jak zjistit, jestli je někdo poslouchá nebo ne, ušklíbl se.
„To je dost velké když,“ podotkla Ashley.
„To ano, ale nedokázal bych hrát famfrpál, zatímco by někde o kus dál Voldemort vraždil,“ vysvětlil Harry a začal v brašně, kterou sebou táhl na překlad knihy lovit brk a pergamen. Pro jednou byl rád, že ho někteří spolužáci tajně poslouchají, jak byl ujištěn jejich dalším trhnutím. Možná kvůli tomu začnou nějací další lidé pochybovat o ministerstvu.
„Netáhneš toho s sebou nějak moc?“ ptala se ho Ashley, která mu nakukovala do tašky plné slovníků.
„Kdybys viděla, kolik toho Hermiona táhla poprvé, nepřipadalo by ti, že je toho tolik,“ reagoval Harry. Skutečně toho měl asi polovinu co tehdy Hermiona.
„Nevěděla jsem, které budu potřebovat,“ hájila se Hermiona. „Radši jsem vzala nějaké zbytečně, než aby mi nějaké chyběly.“
„A tyhle jsou tvoje?“ ptala se Ashley Harryho udiveně.
„Já žádné slovníky nemám. Tyhle jsou Hermioniny, ale pracuju s nimi já, tak je i nosím,“ vysvětlil Harry a vzpomněl si jak se s Hermionou před druhou schůzkou v Brumbálově kanceláři dohadoval o tom, kdo bude nosit brašnu. Harry ji nechtěl nechat tahat těžkou brašnu, i když věděl, že by jí to téměř nezatížilo. Na dívku byla ve skvělé fyzické kondici. Každodenní běhání se u ní začínalo projevovat stejně jako u zbytku týmu.
Harry konečně vylovil pergamen a brk a chtěl napsat odpověď, ale v tu chvíli mu došlo, že si není jistý, co přesně napsat. Vzhlédl k dívce naproti sobě a očima ji žádal o pomoc. Hermiona ho pozorovala a když se zarazil a vzhlédl k ní, pobaveně se ušklíbla. Harrymu bylo jasné, že přesně věděla, že se na ni takhle podívá. V duchu se tomu zasmál a tušil, že ona také. Aniž by jeden z nich cokoliv dalšího řekl, Hermiona už z hlavy solila vhodná větná seskupení.
„Vážený pane Tackere, velice si vážím vaší nabídky a bude mi ctí reprezentovat Anglii ve skupině o udržení. Prosím, sdělte mi přesný čas odletu, abych se mohl dostavit na letiště. S pozdravem váš Harry Potter,“ nadiktovala mu Hermiona a Harry všechno pečlivě napsal. „Ale nejdřív by ses měl-“
„Jo, já vím,“ nenechal ji dokončit Harry, sroloval pergamen a nacpal ho zpět do brašny. Moc dobře věděl, co by měl udělat před tím, než přijme.
„Já jsem trochu mimo,“ ozval se Ron a díval se zmateně z jednoho na druhého.
„To ovšem není nic neobvyklého,“ podotkla Hermiona s úsměvem.
„No já taky vůbec nevím, o čem jste to mluvili,“ přidala se Ashley.
Harry a Hermiona se po sobě podívali. Opět se projevilo, jak moc se navzájem znají.
„Tak co bys měl teda nejdřív udělat?“ pobídl ho Ron, když se Harry ani Hermiona neměli k reakci.
„Musím se nejdřív zeptat Brumbála,“ odpověděl Harry jakoby, bylo zcela jasné, že celou dobu mluví právě o tomhle.
„Tak se ho zeptej,“ pobídl ho Ron.
„To počká, teď se v klidu nasnídáme a necháme nasnídat i Brumbála. Už takhle má spoustu práce, nemusíme ho rušit i při snídani,“ odpověděla za Harryho Hermiona.
Ron a Ashley přejeli pohledem z Harryho na Hermionu a zpátky.
„Připomínáte mi Freda a George,“ ozvala se najednou Ginny. Harry si až teď uvědomil, že tam s nimi je. Do hovoru se totiž téměř nezapojovala.
„Jasně, takhle to dokáží jenom dvojčata. Jednou jsem viděl Parvati a Padmu Patilovi jak si takhle četli myšlenky,“ řekl Ron.
„Ale oni nejsou dvojčata,“ podotkla Ashley a ukazovala prsty na Harryho a Hermionu. „To my jsme,“ ukázala na sebe a na Harryho.
„Občas to dokážou i milenci,“ podotkla Ginny s ďábelským úsměvem.
Harry zrudl, ale Hermiona byla připravená kontrovat. „A jak vidíme nyní, můžou to dokázat i dobří přátelé, kteří spolu tráví hodně času.“
„To je pravda,“ přikývl Harry, kterému obličej začal opět nabírat standardní barvu. Ron a Ashley si je po Ginnyině prohlášení ještě chvilku s pobaveným úšklebkem měřili, ale pak se začali opět věnovat své snídani. Když Harry a Hermiona dojedli, rozloučili se s Ronem, Ashley a Ginny rychlým „Ahoj,“ a zamířili za Brumbálem, který mezi tím dosnídal a odešel do své kanceláře.
„Stejně je to trochu zvláštní,“ pronesla náhle Hermiona. Harry se nemusel ptát, co myslí.
„To je,“ přitakal Harry.
„Ani moji rodiče mě neznají tak dobře, aby věděli, co chci říct.“
„No tak to jsme dva,“ konstatoval nevesele Harry.
„Promiň, Harry,“ omlouvala se hned Hermiona. „Nechtěla jsem ti to připomínat.“
„Neomlouvej se,“ napomenul ji Harry. „To že jsou moji rodiče mrtvý, neznamená, že přede mnou nesmí nikdo zmínit svoje rodiče,“ řekl Harry pevně.
Hermiona přikývla. „Stýská se ti po nich?“
„Nemůže se mi stýskat po někom, koho si téměř nepamatuju,“ zakroutil hlavou.
„To je pravda, vždyť ti byl teprve rok,“ uvědomila si Hermiona. „To si nemůžeš nic pamatovat.“
„No… já si vlastně něco z té doby pamatuji,“ řekl mírně vyhýbavě Harry, zatímco vcházeli do chodby s chrličem.
Hermiona chvíli mlčela, asi čekala, jestli se Harry rozpovídá, ale tomu se do toho moc nechtělo. „Nemusíš to říkat, Harry. Ale jestli se chceš svěřit, nemusíš se bát, nikomu to neřeknu.“
„To já vím,“ řekl Harry a vděčně se na ni usmál. Pak si povzdechl. Možná by jí o své jediné vzpomínce na matku měl říct. Jediný komu se s tím kdy svěřil, byl Remus. „Pamatuji si jen spoustu zeleného světla, hrůzostrašný smích a od doby, co jsem se setkal s mozkomorem, také jak moje maminka křičí a prosí Voldemorta aby mě ušetřil.“
Hermiona se na něj soucitně dívala. „To je mi moc líto, Harry. Mě mozkomorové také vytahují z mysli zlé vzpomínky, ale já nikdy neprožila něco takového jako ty.“
„Moje maminka je pro mě cizí žena, kdyby Voldemort vraždil někoho jiného, bylo by to pro mě to samé. Nemůže mít rád někoho, koho jsem nikdy neznal,“ vypověděl Harry konečně věc, která ho zřejmě tížila nejvíc. Připadal si jako zrádce, jeho matka pro něj obětovala život a on při vzpomínce na její vraždu necítí větší lítost než, kdyby tam byla nějaká jiná žena.
Harry se vytrhl ze zamyšlení a pohlédl na Hermionu. Bylo mu jasné, že z něj znovu dokáže vyčíst, že právě tohle ho tíží nejvíc, ale vlastně pocítil úlevu, když to teď Hermiona věděla.
Hermiona zaklepala a Brumbálův hlas je vyzval ke vstupu.
„S chutí do toho a půl je hotovo, že?“ usmál se na ně, otevřel zásuvku a vytáhl knihu.
„Ano pane,“ přikývl Harry. „Ale ještě před tím, než začneme, bych vám chtěl ukázat dopis, který jsem dnes ráno dostal.“ Harry předal Brumbálovi dopis do natažené ruky
„Gratuluji ti, Harry. Musíš být nadšen,“ usmíval se Brumbál, když dočetl. Jiskřičky mu tančily v očích.
„To jsem, ale potřeboval bych vědět, jestli mi dovolíte tam jet,“ reagoval Harry.
„Přece tě nemohu neustále držet tady. Nezačneme se přece před Voldemortem neustále strachy schovávat. Zasloužíš si to. Všiml jsem si, jak pilně trénuješ,“ chválil ho Brumbál. „Ale asi opravdu by bylo celkem neuvážené pustit tě zcela bez ochrany,“ přemýšlel.
Harry nebyl zrovna dvakrát šťastný z představy, že se kolem něj budou motat bodyguardi, ale radši je přenese přes srdce, než aby si nechal takovou šanci ujít.
„Myslím, že Čmuchal by měl jako ochrana postačit,“ příjemně překvapil Harryho svým úsudkem Brumbál.
„Prostě se zeptáš Tackera, jestli si sebou můžeš vzít psa. Můžeš říct, že nikoho jiného neposlouchá, takže musí jet s tebou,“ šklebila se Hermiona.
Harry se uchechtl. „No jo, Čmuchal není zrovna poslušný pejsek.“
Pak už se vrhly na svou obvyklou činnost. Harry opět vyhledával ve slovnících a začal si všímat, že většina run s podobným významem mezi sebou měla určité podobnosti. Konečně také přeložili název knihy, který byl na deskách, ale dával smysl zhruba stejně jako zbytek knihy.
„Musí být také zašifrovaný,“ konstatovala Hermiona.
„To jsem očekával,“ konstatoval Brumbál a cucal při tom citrónový bonbon.
Před obědem se s Brumbálem rozloučili a s pocitem dobře vykonané práce odešli do sovince odeslat dopis Tackerovi. Harry pod dopis připsal pouze: ‘P. S. Můžu si sebou vzít svého psa?’ a pak ho přivázal Hedvice k nožce. Hedvika zahoukala a vylétla ven k zamračené obloze.
Zpráva, že Harry bude hrát za Anglii ve skupině o udržení, se bleskem rozlétla po celém hradě. Harrymu to ani příliš nevadilo, když šlo o famfrpál. Naopak proti srsti mu byl rozhovor, který nedopatřením vyslechl v knihovně.
Harry v regále hledal knihu o jedech, kde potřebovali s Hermionou najít informace o využívání slabších jedů při umrtvování, když zaslechl šeptající hlasy přicházející ze sousední uličky.
„…to přece Harry Potter. Znám ho už víc jak pět let. On by něco takového neudělal,“ rozpoznal hlas Parvati Patilové. Když zaslechl své jméno, strnul na místě.
„Ale zabil Cedrika Diggoryho,“ zašeptal druhý téměř totožný hlas, ale Harry v něm rozpoznal Padmu Patilovou.
„Říká, že ho zabil Ty-víš-kdo . A Brumbál mu věří,“ nechtěla se nechat přesvědčit Parvati. Harry se snažil dýchat co nejvíc potichu, aby ho nezaslechly.
„Brumbál v tom jede s ním,“ přesvědčovala ji Padma.
„Tomu nevěřím, vždyť Brumbál bojoval vždycky na straně dobra. “
„Ale tak se podívej, jak je mocný kouzelník. Musí být nespokojen, že mu nebyla svěřena ministerská funkce i přestože Popletal se mu nemůže rovnat.“
„Myslíš, že by se Brumbál uchýlil k vraždění nevinných? Vždyť i Denní věštec už se staví spíš na stranu Brumbála. Nevěří, že by Brumbál něco takového udělal,“ zašeptala Parvati.
„Nevíš, co mohl Brumbál udělat s vedením Denního věštce, aby ho přesvědčil. Pro mě je důležité, co říká ministerstvo,“ řekla jí šeptem Padma.
„Stejně nevěřím, že by něco takového udělali. Minimálně u Harryho ne. On je na to moc… hodný,“ šeptla Parvati a nad poslední slovem trochu zaváhala.
„To může být jenom maska,“ podotkla šeptem Padma. „Cho ho teď nesnáší a to se jí dřív líbil.“ Harry pocítil zvláštní potěšení, když slyšel, že jeho dřívější city k Cho nebyly pouze jednostranné.
„Harry by Diggoryho nikdy nezabil,“ řekla teď pevným hlasem Parvati. Harry Parvati nikdy za moc velkou kamarádku nepovažoval, ale teď k ní pocítil nával sympatií. Stejně jako k valné většině Nebelvírských. Je to podobná situace jako minule, když odcházeli z Velké síně a málem došlo ke střetu studentů rozdělených postojem k aktuální situaci.
„Potichu,“ napomenula ji Padma. „Klidně by mohl být hned tady ve vedlejším regále.“ A odmlčela se.
Harry se trochu polekal, že se půjdou ujistit, že tu není, ale vzápětí znovu uslyšel Padmiin hlas ze stejného místa.
„Nechápu, jak mu můžeš věřit. Všimla sis, jak vždycky někam zmizí? Určitě kuje pikle s Brumbálem.“ Alespoň v něčem má pravdu, pomyslel si s úšklebkem Harry.
„A ty sis nevšimla, že s ním vždycky mizí i ta kráva Grangerová? Ti dva to spolu táhnou už dost dlouho, furt někam mizej a myslej si, že si toho nikdo nevšimne,“ řekla hlasem, z něhož byl cítit vztek a zatrpklost. Veškeré sympatie, které Harry od začátku rozhovoru pociťoval, byly rázem pryč.
Chvilku bylo ticho a Harryho štvalo, že na ně nevidí.
„Ty ses do něj zabouchla!“ vykřikla pak šokovaně Padma. Intenzita jejich hlasů se touhle větou vystupňovala a od další větu Padma opět zašeptala. „Tak proto neustále nadáváš na Grangerovou. Protože ona s ním vždycky někam mizí a ty víš, že spolu š…“
„Harry, konečně. Už jsem si myslela, že tě nenajdu,“ ozvalo se najednou a Harry nadskočil. Do uličky mezi regály s knihami, v níž stál Harry, vstoupila Hermiona. „Měla ji madam Pincoevá, protože jí musela opravit desky,“ řekla a ukázala mu knihu, kterou se sem původně vydal hledat. Veškerý hovor ve vedlejší uličce ustal. Harry věděl, že slyší každé slovo a tak se rozhodl dělat, že tu celou dobu jen hledal knížku a nic neobvyklého nezaslechl.
„Aha,“ řekl a snažil se, aby to znělo nejobyčejněji, jak jen bylo možné. Vyšel z uličky za Hermionou, která se mezitím usadila ke stolečku a pročítala obsah. Harry se posadil naproti ní a ponořil se do svých myšlenek. Právě vyslechnutý rozhovor ho mírně šokoval. Parvati je do něj zamilovaná a na Hermionu hrozně žárlí a protože si myslí, že spolu chodí. To je hloupost, zamítl to Harry. Kdyby do něj vážně byla zamilovaná, určitě by mu to řekla. Nebo by s ním alespoň vyhledávala kontakt, ale oni spolu při tom ještě neprohodili více jak pár slov. Pak si ale uvědomil, že je tu něco, co by ji přimělo nechat si své city pro sebe. Pokud si myslela, že chodí s Hermionou, je logické, že si to nechala pro sebe. A už loni se o Harrym a Hermioně povídaly fámy tohoto typu. Letos se to ještě přitvrdilo.
„Harry?“ vytrhl ho ze zamyšlení Hermionin hlas.
„Jo?“ vrátil ho její hlas do přítomnosti.
Hermiona na něj chvilku pátravě hleděla. „Já jen, že jsem to konečně našla,“ řekla Hermiona opatrně.
„Aha jasně,“ přikývl a vzal si od ní knížku otevřenou na straně tři sta padesát pět, kterou mu podávala. Oba se pustili do úkolu, i přesto, že Harry se necítil úplně uvolněně a nemohl se pořádně soustředit. Hermiona to určitě zpozorovala, ale naštěstí se na nic nevyptávala. Harryho kvůli tomu napadlo, jestli část rozhovoru nezaslechla také. Určitě by na něco takového pak nechtěla zavádět řeč a to, že přerušila rozhovor zrovna, když se Padma chystala říct oné slovo na š, by tomu jen odpovídalo.
Druhý den ráno Harry úmyslně nasadil při běhu rychlejší tempo, protože sám cítil, že ho zvládne. Nemýlil. Sice pak byli všichni více unavení než obvykle, ale dokázali si, že na to mají. Při vstupu do hradu se minuli s Angelinou LeClairovou, ale nikdo o ni nezavadil ani pohledem. Harry na sobě také nedal nějak znát, že by ji viděl. Nemohli si dovolit, aby se lidé začali podivovat, že se spolu znají. Nebelvír a Zmijozel. Harry i Angelina by pravděpodobně byli svými kolejními spolužáky obviňováni ze zrady a Harry si nechtěl zahrávat s důvěrou, kterou mu prokazují. Angelině by zase zhoršení vztahu se spolužáky mohlo způsobit více než pár urážek a znechucených pohledů.
Následovalo stěžování si Angeliny a Alice, že dívčí sprchy sedmých ročníků jsou mimo provoz a nabídka dvojčat Weasleyových, aby se vysprchovali s nimi. Harry se už nedozvěděl, jestli přijali (i když jim spíš vrazili facku), protože mezi tím zamířil do sprch pátých ročníků.
Na snídani s Ronem probírali šance Anglie ve skupině o udržení a nakonec došlo až na téma nových pravidel. Ron zřejmě hodně lpěl na tradici, kterou stávající pravidla představovala, a proto se mu jakékoli změny příčili. Harry s potřebou změny pravidel docela souhlasil. Poslední zápas Nebelvíru to jen potvrdil. Když se ukončí zápas takhle rychle, není většinou spokojen téměř nikdo. Fanoušci se těšili na napínavý zápas. Hráči zase že si zahrají. Nakonec si zahráli tři vteřiny. Nějaké změny asi jsou potřeba, ale s mírou. Harry doufal, že to federace nijak nepřežene, protože sám podle těchto pravidel bude muset ve skupině o udržení hrát.
V diskusi je přerušily sovy, které začaly přinášet poštu. Harry ani Ron sice poštu nedostali, ale i tak jejich pozornost upoutala sova, která přistála před Hermionou. Hermiona vypadala trochu překvapeně, protože dnešní vydání Denního věštce už měla a obvykle jí nic jiného sovy nepřinášely.
Hermiona sundala sově dopis z nohy, která vzápětí odletěla a Hermiona se podívala na obálku. Harry si všiml, že vypadá trochu vyděšeně. Chtěl se jí zeptat, co ji tak vylekalo, ale nakonec ho Ron předběhl.
„Od koho je ten dopis?“ ptal se.
Hermiona však vypadala, jakoby ho neslyšela. Místo aby odpověděla, stočila svůj pohled na Harryho. Harry na ní moc dobře poznal, že o něčem hořečně přemýšlí. Pak se podívala znovu na dopis a rychle si ho zastrčila do kapsy hábitu, aniž by si ho vůbec otevřela. Ignorovala, že se na ni Harry, Ron i Ashley zvědavě dívají a znovu se pustila do jídla, i když působila trochu křečovitě a nepřirozeně.
„Ehm… Hermiono, řekneš nám, od koho ten dopis je?“ zeptala se Ashley.
Hermiona přestala jíst a přejela své tři přátele pohledem. „Teď ne. Až později,“ odpověděla.
Nikdo se pak k dopisu za celý den nevrátil. Harry, Ron a Ashley předpokládali, že jim o dopise řekne, až okolo nebude tolik uší.
Po vyučování ovšem žádné vysvětlení nepřišlo, protože Harry a Hermiona si jen hodili brašny do věže a pak pospíchali k Brumbálovi. Dnes měli totiž opět v plánu pohnout s překladem trochu vpřed. Harry doufal, že mu o dopise řekne v ředitelně, ale když o tom sama nezačala, zeptal se jí na to. Brumbál v ředitelně zatím nebyl.
„Hermiono, co je v tom dopise?“
Hermiona hned neodpověděla, jen se podívala na dveře do Brumbálovích soukromých komnat, odkud povětšinou vycházel. „Já vlastně ještě nevím. Zatím jsem ho neotevřela. Počkáme na Brumbála, pak ho otevřeme,“ odpověděla.
Harry se na ní zmateně podíval. „Proč s tím děláš takové tajnosti?“
„Nedělám s tím tajnosti. Jen…“
„Co?“
„No tak dobře. Je to dopis od Voldemorta.“ Po tomhle prohlášení Harry na Hermionu jen zíral. Podobně ohromený výraz měli v obličejích i portréty ředitelů a ředitelek.
„Voldemorta?“ ujišťoval se Harry.
„Jo,“ potvrdila Hermiona.
Harry chvíli nic neříkal, jen uvažoval. Co by k čertu mohl Voldemort Hermioně chtít? A proč se vlastně o tom dohaduje? Proč se nepodívá?
„Proč jsi to ještě neotevřela?“ máchl rukou k dopisu.
Hermiona mu věnovala pohled, který si šetřila pro Rona. „Je to od ‘Voldemorta,’ zdůraznila Hermiona jeho jméno. „Kdo ví, co ten dopis obsahuje za černou magii. Může být nějak prokletý. Proto musíme počkat na Brumbála.“
Harry musel uznat, že by bylo zbrklé dopis jen tak otevírat. Nejlepší, co mohou udělat, je opravdu poradit se s Brumbálem a nejspíše mu přenechat i samotné otevření dopisu.
„Tak to si počkáme. Je čtvrtek,“ konstatoval Harry.
„A jo,“ uvědomila si Hermiona. „Je v kuželkářském klubu.“
Harry přikývl. Každý čtvrtek chodil Brumbál koulet s deseti kuželkami do klubu v Prasinkách a většinou se vracel až pozdě odpoledne. Mají tedy asi dvě až tři hodiny než Brumbál přijde. Mezi tím mohou překládat.
Harry zamířil ke svému obvyklému místu za stolem. Ředitelé a ředitelky si už na to zvykli a jejich pohledy už nebyly tak opovržlivé.
„Počkej,“ zarazila ho Hermiona. „Možná bys mi mohl pomoci s magií mysli.“
Harry se na ni překvapeně podíval. Nikdy dřív se nezmínila, že by se ji chtěla naučit. „A jak?“ zeptal se.
„No, mohl bys na mě použít nitrozpyt a já bych se pokoušela bránit,“ řekla pomalu.
„Ale já jsem ještě nezvládl ani nitroobranu. Nitrozpyt je mimo mé možnosti,“ bránil se Harry a myslel na své nevalné úspěchy při pokusech o ubránění mysli. Dosud se mu povedlo pouze nezapomenout, že to, co se kolem něj děje, není skutečnost.
„Proti mně to zvládneš, stačí ti znát formuli. Neumím se vůbec bránit,“ odporovala Hermiona a prosebně na něj pohlédla.
Harry váhal, ale tušil, že jejímu pohledu neodolá. „No tak dobře,“ uvolil se nakonec. „Ale nechápu, proč bychom nemohli počkat na Brumbála.“
„Zbytečně bychom tu na něj čekali,“ podotkla Hermiona.
„Mohli bychom se pustit do překladu,“ kontroval Harry.
„Stejně by nám to bez Brumbála jde mnohem pomaleji. Když mi pomůžeš s nitroobranou, určitě využijeme čas lépe,“ řekla Hermiona.
Harry uvažoval o možných následcích, ale žádné katastrofální snad způsobit nemohli.
„Tak… musíš si vyčistit hlavu,“ pobídl ji Harry.
„Já vím. Už jsem o tom něco četla,“ řekla Hermiona.
Harry si říkal, že se jí nejspíš do hlavy nedostane, protože už určitě dřív trénovala vyčištění hlavy.
„Můžeš začít,“ pobídla ho.
„Dobře,“ přikývl Harry a vytáhl hůlku. S výkřikem „Legilimens!“ se pokusil přesně napodobit pohyb hůlky podle Brumbála. Bohužel mu při té složité elipse hůlka sjela z Hermiony jako ze svého cílu. Jejím novým cílem se stal nedopatřením Fawkes stojící na bidýlku za Hermionou. Fawkes zapištěl a Harry ucítil obrovskou ránu, kterou dostal do hlavy a zakřičel bolestí. Hlava mu třeštila, chytl se za ni a klesl na kolena.
„Harry!“ vyjekla Hermiona a klekla si vedle něj.
Bolest ustala stejně náhle, jako začala. Harry pustil svou hlavu a podíval se na Fawkese. Ten ho také pozoroval.
„Promiň, Fawkesi,“ zamumlal směrem k němu. Fawkes přivřel oči a Harry si to vyložil, jako přijmutí omluvy. Pak se konečně podíval na Hermionu, která stále klečela vedle něj. Zjistil, že je tak blízko, že se téměř dotýkají nosy. Když klesl na kolena, zřejmě si klekla vedle něj, aby ho mohla chytit, kdyby padal úplně. Teď se však nehodlal zabývat důvodem, proč jsou tak blízko. Důležité bylo, že jsou tak blízko a Harry nechápal, jak si mohl dřív nevšimnout, jak krásné má oči. Hnědé jako čokoláda, nejraději by do nich koukal věčně. Při tom pohledu se mu zatajil dech a vzhledem k tomu, že mu už pomalu docházel, asi už v téhle pozici oba chvílí byli. Věděl, že nakonec bude muset znovu začít dýchat, ale momentálně vyměnil ty poslední zbytky kyslíku za pohled do těch očí. Tak krásné…
„Ehm… ehm…“ ozvalo se náhle a oba leknutím odskočili dozadu. Harry se zmateně rozhlížel, kdo vydal ten zvuk.
„Měl jsem dojem, že jste chtěl slečnu naučit nitroobranu,“ řekl jeden z bývalých ředitelů, jehož jméno Harry neznal.
„Samozřejmě,“ řekl Harry a spěšně se postavil na nohy.
„Určitě ti nic není?“ zeptala se Hermiona a napodobila ho.
„Ne, jsem v pořádku,“ odpověděl a snažil se nemyslet na její hnědé oči. Ne, že by to byla nepříjemná myšlenka, ale jestli chce trefit Hermionu a ne opět Fawkese, musí se trochu soustředit. Napřáhl hůlku: „Připravena?“ zeptal se a hleděl jí do očí. Na dálku na něj nepůsobily tak omračujícím dojmem, ale stejně byly krásné.
„Připravena,“ odpověděla Hermiona.
„Legilimens!“ vykřikl znovu Harry a opět hůlkou opsal tu složitou křivku. Tentokrát si však dával dobrý pozor, aby mu hůlka nesjela ze zamýšleného cíle.
Podařilo se. Kouzlo Hermionu zasáhlo a Harry ještě viděl, jak se skácela k zemi, než mu zmizela ředitelna z očí. Místo ní se náhle objevila dvouproudová silnice za plného provozu, lemována rodinnými domky. Harry si uvědomil, že po téhle silnici jeli v létě k domu Grangerových. Teď ovšem nebylo takové teplo. Naopak zřejmě byl prostředek zimy. Chodník, na kterém Harry stál, byl z poloviny zavalen sněhem, jenž pluhy odklidily ze silnice. Bílo bylo úplně všude. Vozovka se na některých místech leskla a auta jezdila pomaleji, než bylo obvyklé.
Harry se ohlédl. Kousek za ním šel nějaký starší muž. Před ním se rýsovala malá postava s obrovskou hřívou hnědých vlasů. Harry si vzpomněl, jak Hermiona vypadala dřív a došlo mu, komu ty vlasy musejí patřit. Rozběhl se za Hermionou protože už byla dost daleko, ale stačil udělat jen dva kroky a nohy mu na kluzkém chodníku podjely. Dopadl bolestivě na břicho a asi dva metry ještě po ledovce klouzal.
Opatrně se zvedl a držel se za břicho. Bolest postupně ustávala. Asi se jen trochu potloukl. Opatrně vykročil za malou Hermionou a dával si velký pozor. Chodník se leskl prakticky po celé své délce a Harry se nechtěl znovu projet po břiše. Napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby ho tu třeba srazilo auto. Jestli by zemřel i ve skutečnosti, ale raději to nebude zkoušet. Minimálně bolest tu cítil a nechtěl si ji zbytečně přidávat.
Nemohl sice jít nijak rychle, ale to malá Hermiona také ne a on měl navíc delší nohy, takže mohl dělat delší kroky. Nakonec tedy Hermionu dohnal, zrovna ve chvíli, kdy zamířila k jednomu z domů. Harrymu došlo, že tohle není jen další z řady obytných domků. Byl větší a nad vchodem měl nápis Základní škola. Pluh projíždějící po silnici je ještě pokropil solí a pak už prošli dveřmi do školy.
Harrymu připadala téměř totožná se základní školou, do které chodil on. Dlouhé úzké místnosti s věšáky a lavicemi sloužící jako šatny a školník dohlížející na řádné přezutí všech žáků do čisté obuvi. Harry si vzpomínal, že jejich školník na základní škole byl bručoun ne o moc příjemnější než Filch. Pokud jste neměli čisté boty, nepustil vás do třídy a měli jste pěkný malér. Jediná výhoda byla, že jste dostali jen poznámku a nikdo vás nenutil přebírat odporné přísady do lektvarů. Trest, který ovšem přišel od strýce Vernona, by za přebírání několika slizkých věcí klidně vyměnil.
Mnohé dětí, které si v šatnách odkládali teplé oblečení, sahaly Harrymu jen do pasu. Takhle malý jsem snad ani nikdy nebyl, pomyslel si. Při pohledu na silné bundy žáku si překvapeně uvědomil, že mu venku nebyla zima, i přestože na sobě měl jen lehký hábit.
Konečně se naskytla příležitost promluvit na Hermionu, protože se posadila na lavici v šatně a sundávala si boty. „Bojuj s tím, Hermiono,“ řekl jí a vzpomínal, jak zmateně se cítil při prvním pokusu o nitroobranu on. Uvažoval, jestli je Hermiona podobně zmatená, nebo jestli si o tomhle stavu přečetla tolik, že ví, co se s ní děje. Malá asi devítiletá Hermiona mu ovšem nevěnovala pozornost. Popadla tašku a zamířila zřejmě do své třídy. Harry jí na chvíli viděl přímo do obličeje. Měla dlouhé přední zuby, které si na ni Harry pamatoval z prvních tří ročníků. Po incidentu s Malfoyem na začátku čtvrtého jí je madam Pomfreyová zmenšila. Harry za ní šel a občas prohodil něco o tom, aby bojovala.
Vyšli po schodech do druhého patra a Harry pořád necítil nic, co by naznačovalo, že ho Hermiona vytlačuje ze své hlavy. Dá jí ještě chvilku a pak to ukončí sám. Náhle mu došlo, že neví, jak by to měl ukončit.
Zavřel oči a začal si v duchu říkat: „Chci pryč. Pust mě ven.“ Nepomohlo to. Zkusil si v duchu představit, že opouští Hermioninu hlavu. Že se před ním znovu objevuje Brumbálova kancelář. Stále nic.
Přemýšlel nad dalšími možnostmi. Možná by mohl zkusit kouzlo prostě zrušit. Sáhl do kapsy, kde nosíval hůlku, ale zjistil, že je prázdná. I když se snažil zůstat klidný, pomalu začínal panikařit. Nenapadala ho žádná další možnost. V duchu si vyčítal, že na to Hermioně přistoupil. Co když tu teď zůstanou navždy?
Ne, Brumbál se vrátí z Prasinek, najde je ležet v ředitelně a určitě přijde na to, co se stalo. Pak jim pomůže.
Harry se touto myšlenkou trochu uklidnil, ale vzápětí mu došlo, že Brumbál jim nejspíš nedokáže pomoct.
„Pamatuj si, Harry. Jakmile na tebe někdo použije nitrozpyt, či některou jinou schopnost magie mysli, jsi ty sám jediný, kdo může útok odvrátit. Nikdo jiný se na spojení, které mezi dvěma jedinci je, nemůže napojit, ani jej nijak ovlivnit.“
To mu jednou řekl Brumbál na jejich hodině. Pokud je to pravda, vylučuje to jakoukoli pomoc z vnějšku a zůstávají pouze dvě řešení. Buď ho Hermiona dokáže vytlačit z hlavy, nebo Harry přijde na to, jak sám odejít. Pokud se jim to nepovede ani jednomu, zůstanou tu uvězněni nejspíš navždy. Harry si ani nebyl jistý, jestli je možné setrvat u někoho v hlavě delší dobu.
Hermiona s Harrym v zádech mezitím došli do její třídy. Ve třídě už bylo hodně dětí, ale Hermiona nikomu z nich nevěnovala pozornost a rovnou zasedla do první lavice, která byla spojena s katedrou. Harry si sedl na lavici a nohy si položil na sousední židli. Takhle vždycky sedával ve třídě Piers Polkiss, často to bylo na Harryho lavici a nohy si odkládal přímo na něj, místo na volnou židli.
Hermiona zatím vybalila na lavici učebnici a sešity matematiky. Krasopisně nadepsané, bez jakéhokoli poškození. Harry chvilku viděl i do její tašky, kde bylo vše pečlivě srovnáno. Moc dobře si vzpomínal, že podobně puntičkářsky pečlivá byla i zezačátku v Bradavicích, ale pak jakoby z toho vyrostla.
„Hermiono, vím, že mě slyšíš,“ řekl jí. Devítiletá Hermiona nyní nehnutě seděla a hleděla přímo před sebe do zdi. „Já nevím, jak mám ten nitrozpyt ukončit. Musíš mě vytlačit ze své hlavy, jinak se odsud nedostaneme.“ Bylo značně frustrující nedostat žádnou odpověď. Harry čekal, jestli se něco stane, ale pravděpodobně si s nastalou situací nevěděla rady ani Hermiona.
„Asi taky nevíš co udělat, že?“ zeptal se jí, ale samozřejmě nemohl žádnou reakci očekávat. „Tak to jsme v háji,“ konstatoval.
Harry pozoroval příchod dalších žáků do třídy a snažil se přijít na nějaké možné řešení. Nic ho ovšem nenapadalo.
V zadní části třídy byl hlouček kluků, kteří se právě něčemu velice smáli. Harrymu se ale něco nezdálo. Celá šestice totiž házela posměšné pohledy po Hermioně. Ta nevypadala, že by to nějak brala na vědomí. Seděla k nim otočená zády a stále koukala do zdi.
Náhle veškerý hluk ve třídě utichl a ozval se zvuk zavíraných dveří. Harry k nim pohlédl. Stál tam černovlasý muž kolem čtyřicítky. Na obličeji se mu vyjímal černý knírek a znuděný výraz. Všichni žáci se ihned rozběhli na svá místa, kde zůstali stát.
Učitel došel až za katedru a pokynul jim k posazení. Hodina matematiky Harrymu příliš nepřipomínala ty, které na základní škole měl on. Jeho učitel si potrpěl na absolutní pořádek a ticho. Tento naproti tomu měl prakticky nulový respekt. Jakmile začal vysvětlovat látku, rozjel se mezi žáky pohodový rozhovor. Jediná Hermiona mu věnovala plnou pozornost. Občas se na něco zeptal a Hermionina ruka vždy okamžitě vyletěla vzhůru. Jednou učitel Harryho pořádně vyděsil. Obešel totiž katedru a první lavici, a zatímco drmolil něco o počtech, opřel se zády o lavici a Harry měl tak svá kolena v jeho břiše.
Když se ozval zvonek končící tuhle nudnou hodinu, Harry začínal být už silně znepokojen. Oni tu asi opravdu uvíznou. Brumbál každou chvíli najde jejich těla, protože v mysli běží čas o něco rychleji. Harry věděl, že na pomoc zvenku se nemohou spoléhat, ale zdálo se to být jedinou nadějí. Nevěděl, jestli Hermiona stále zkouší dostat ho ven z hlavy. Harry sám se o ukončení nitrozpytu ještě několikrát pokusil všemi způsoby, jaké ho napadli ale bez úspěchu. S Hermionou od začátku hodiny nemluvil, nevěděl, co by jí měl říct.
Hermiona se celou přestávku vůbec nehnula z místa, s nikým nepromluvila ani se na nikoho nepodívala. Následující hodina byla angličtina. Ta probíhala dost odlišně. Učitelka, která učila tento předmět, měla u všech velkou autoritu. Hermionina ruka opět vylétávala do vzduchu a Harry spatřil vždy několik výsměšných úšklebků ze strany Hermioniných spolužáků.
O druhé přestávce Hermiona naházela všechny své pomůcky do tašky, nechala ji na zemi u topení (které bylo vedle její lavice) a vyšla ven ze třídy. Harry ji spěšně následoval, ale když zamířila do dveří s nápisem dívčí toalety, zůstal stát před dveřmi. Najednou se okolo něj rozprostřela úplná tma a Harry ztratil pevnou půdu pod nohama. Vyděsil se a došlo mu, že Hermiona nemůže mít ve vzpomínkách něco, co se dělo na chodbě ve chvíli, kdy byla na záchodě. Najednou se objevil v místnosti s bílými kabinkami a slyšel zvuk splachujícího záchodu. Značně si oddechl, právě ve chvíli, kdy se dveře kabinky otevřeli a vyšla z nich Hermiona. Harry se znovu vyděsil, když prošla skrz něj, ale pomalu si na to začínal zvykat. Alespoň věděl, jak se cítí Nick a ostatní duchové. Hermiona si šla umýt ruce a v tu chvíli se dveře na toalety otevřeli. Vešla blonďatá dívka a pohrdavě se na Hermionu podívala.
„Čau, šprtko,“ oslovila ji.
Hermiona nereagovala a Harry pocítil k blonďaté dívce nenávist.
„Neumíš zdravit?“ zeptala se jí pohrdavým hlasem.
Hermiona znovu nereagovala, jen kolem ní prošla ven na chodbu a práskla za sebou dveřmi. Harry chtěl jít za ní a tak sáhl po klice a chtěl ji stlačit dolů. Ta se ovšem ani nehnula. Tohle jsou Hermioniny vzpomínky, nemůžu tu ovlivňovat věci, došlo mu a v tu chvíli ho pohltila opět tma. Nebyl to příjemný pocit, ale rychle byl zase pryč.
Objevil se přímo vedle Hermioniny lavice. Hermiona si právě vytahovala rohlík, který měla k svačině a Harry se zahloubal do svých myšlenek znechucen, tím, že bude muset přežít další nudné hodiny. Jak dlouho to ještě bude trvat? Přemítal Harry.
Náhle se ale vrátil do přítomnosti. Připadalo mu totiž, že Hermioně a jejímu rohlíku je ze strany jejích spolužáků věnováno více pozornosti, než je normální. Podezřívavě všechny přelétl pohledem. Hermiona o jejich zájmu nevěděla, protože k nim seděla zády. Harry pohlédl na Hermionu. Její obličej vypadal mírně vylekaně, zatímco přežvykovala první sousto. Pak se podívala na rohlík.
Následující události se odehráli hrozně rychle. Hermiona vyvalila oči, upustila rohlík, zakřičela, přičemž vyplivla veškerý obsah svých úst na lavici a utekla pryč. Ve třídě vybuchla salva smíchu. Harry vůbec nechápal, co se děje, až do chvíle, kdy mu zrak sklouzl na rohlík, který se nyní povaloval na zemi. Byla tam totiž jedna svíjející se ingredience, kterou by Hermioně paní Grangerová k svačině rozhodně nedala.
Červi!
Harry zalapal po dechu. Skutečně se kolem rohlíku, který se při dopadu rozdělil na vrchní a spodní část, jak je paní Grangerová rozkrojila, pohybovalo kolem deseti malých červů. Pohlédl na to, co Hermiona vyplivla. I tam se svíjeli dva červi, navíc tam byl jeden rozkousnutý.
Harrymu se udělalo nevolno. Jak to může někdo udělat? Nechápal Harry a podíval se na chlapce-hyenu, která se kousek před ním zvrhle chechtala. Vsadil by se o cokoli, že to byl on. Nenávist, kterou pocítil k blonďaté dívce, se vůbec nedala srovnávat s tím, co cítil k onomu hnědovlasému chlapci-hyeně.
Kdyby to byla skutečnost, Harry by se po něm dávno vrhl a lámal mu kosti v těle. Bylo by mu jedno, že je o šest let starší a není to správné. Jediné co se s takovými parchanty dá dělat, je pořádně seřezat. Bylo to vůbec poprvé, kdy na něco sdílel názor strýce Vernona, ale bylo to tak. I když Vernon při posuzování, kdo si bití zaslouží, nikdy nebyl spravedlivý a vždycky to schytal Harry.
Při svém rozčilení nechal Hermionu odběhnout příliš daleko a opět ho obklopila černota.
Objevil se opět na dívčích toaletách před stejnou kabinkou. Zevnitř slyšel vzlyky. Hermiona pravděpodobně chtěla být od všech co nejdál a tak se tam zavřela. Podobné stavy Harry také zažíval a byl rád, když se mohl zavřít u sebe v přístěnku. Tohle byla šikana, sice jiná, než v Harryho případě ale rozhodně byla. Nebyl si jistý, co je horší, když vás někdo mlátí, nebo když máte v puse červi. Hermiona měla ale výhodu ve svých rodičích. Harry se spravedlnosti a pochopení nikdy od nikoho nedočkal, Hermiona ano.
Vzlyky postupně ustávaly, až utichly úplně. Dveře kabinky se otevřely a Hermiona opět prošla skrz Harryho. Ten už na to byl natolik zvyklí, že se ani nevylekal. Tenhle Hermionin zážitek byl velice ošklivý a Harry se nenáviděl za to, že jí to donutil prožít znovu.
Přistoupil k ní z boku, zatímco si omývala oči nad umyvadlem a řekl jí slabým hlasem: „Promiň, Hermiono. Je to moje vina, že to všechno prožíváš znovu a že se odsud nemůžeme dostat.“ Samozřejmě se žádné reakce nedočkal.
Zazvonilo. Hermiona zavřela kohoutek a zamířila ke dveřím. Harry za ní rychle doběhl, a jakmile otevřela dveře, spěšně jimi prošel. Částečně se tak jejich těla opět prostoupila, ale nebylo to doprovázeno žádným nepříjemným pocitem, takže na to Harry nebral zřetel.
Když došli do třídy, nebyla žádná stopa po sabotáži Hermioniny svačiny. Všechno bylo čisté, ale Harrymu bylo jasné, že to nebylo ze soucitu k ní, ale kvůli likvidaci důkazů. Jediným důkazem by bylo Hermionino slovo, proti slovu zbytku třídy a to by zřejmě Hermiona neuspěla. Při vstoupení bylo Hermioně věnováno pár posměšných pohledů, ale oba si jich nevšímala a nyní opět se zbytkem hrdosti, kterou v sobě po takovém incidentu mohla mít, došla až na své místo, zasedla a věnovala se znovu zdi za učitelským stolem.
Harry si říkal, že by mohl být klid, protože se ti lidem podobní tvorové už vyřádili. To se ovšem mýlil. Skupinka s hnědovlasým chlapcem, kterého Harry podezříval z hyenismu, se zvedla od jedné ze zadních lavic a došla až k Hermionině. Šestice obklopila její lavici a katedru a Hermiona nyní hleděla přímo na hnědovlasého chlapce.
„Jak ti chutnala svačina?“ zeptal se jí s úsměvem. Šestice okolo se výsměšně zasmála. Harry měl chuť připravit je všechny o několik zubů.
„Rozhodně líp, než bys chutnal ty,“ odsekla mu.
„To máš pravdu, svaly nejsou na chuť nic moc,“ zašklebil se na ni a následovalo další posměšné zasmání.
Hermiona na tohle už neodpověděla. Harrym třásl vztek, věděl, že to není skutečnost, ale byl naštvaný, za to, co Hermiona musela na základní škole vytrpět. Doufal, že tohle byl spíš výjimečně hrozný den, ale Hermiona se stáhla do sebe a nechala partičku bavit se na její účet. Všiml si, že nohou tiskne tašku ke krytu topení, jakoby se bála, že jí ji vezmou. Harry si vzpomínal, že to také dřív dělal, ovšem až po několika zlých zkušenostech. Hermiona také zřejmě měla zlé zkušenosti, seděla, hlava skloněná k lavici, noha přitisknutá na tašku. O žádnou jinou obranu se nepokusila, jen čekala, až přijde učitel, začne hodina a jí se tak dostane vysvobození. Harry to moc dobře znal. Vždycky se modlil, aby učitel už konečně přišel.
Hermiona se po spoustě ošklivých urážkách přece jen dočkala. Učitelka přišla a šestice okamžitě letěla na svá místa. Harry slyšel, jak si Hermiona potichu oddechla a začala si na stůl vyndávat pomůcky na přírodopis.
I v přírodopise Hermiona excelovala. Nezdálo se, že by na ní zkušenost z přestávky nějak zapůsobila. Stále vystřelovala rukou vzhůru a učitelce věnovala maximální pozornost. Harry si vzpomínal, že po každé takové zkušenosti se cítil hrozně a snažil se, být pro všechny co nejméně nápadný. Učitelka Hermionu na závěr hodiny pochválila a Harry se děsil toho, co se bude dít tentokrát.
Kupodivu si jí už nikdo nevšímal. Hermiona seděla a pročítala si krasopisné zápisky o druhé světové válce. Harry s jejími zápisky z hodin v Bradavicích letos pracoval hodně a trvalo mu dlouho, než si na její písmo zvykl. Krasopisné věty dnes už byly dávnou minulostí.
Harry byl značně nervózní už před čtvrtou hodinou, ale když skončila i pátá, začínal si zoufat. My tu vážně zůstaneme, zoufal si. Ne, musíme se odsud dostat. Stačí se jen pořádně soustředit, povzbuzoval se.
Zavřel oči a představoval si, jak se ukončuje spojení s Hermionou. Mohl se plně soustředit, protože ve třídě byl velice přísně vyhlížející postarší učitel a žáci si dělali výpisky z knížky. Nikdo ani nemukl. Už se radoval, že se mu to povedlo, protože mu připadalo, že už nesedí na lavici, ale pak zazvonilo a to ho vrátilo do reality
„Do příští hodiny to budete mít hotové,“ přejel učitel třídu přísným pohledem, vstal a zamířil ke dveřím. „Sbalte si věci.“
Všichni v neuvěřitelné rychlosti vše naházeli do tašek a uháněli ke dveřím za učitelem. Jediná Hermiona nijak nespěchala. Naopak mu připadalo, že by dokázala vše pečlivě v tašce urovnat mnohem rychleji, kdyby chtěla. Když už byli ve třídě sami, Hermiona konečně zavřela zip tašky a hodila si jí na záda. Pak pomalým krokem zamířila pryč, Harry ji následoval. Bylo mu jasné, že chce poskytnout spolužákům dost času na převlečení, aby se v šatně vůbec nepotkali.
Harry by rád Hermioně řekl nějaká utěšující a povzbuzující slova, ale nevěděl, jak je zformulovat. Nemohl ji ani ujisti, že se odsud dostanou, ani jeden z nich to nedokázal ukončit a podle Brumbála je vnější zásah také nemožný. Musel si přiznat tu hroznou pravdu. Nemůžou se odsud dostat, není jak.
Došli k šatně, kde už žádní jiní žáci nebyli a Harry se smutně díval na Hermionu. Ona to tu bude mít ještě mnohem horší.
Hermiona se v rychlosti oblékla a oba vyšli ven na mráz, který ovšem Harry necítil.
Venku sněžilo. Harry a Hermiona šli rychlím tempem podél hlavní silnice a Harry začínal pociťovat touhu si s někým popovídat. Byla tu sice Hermiona, která by ho určitě poslouchala, ale nemohla by mu odpovědět. Takhle mohl vést jen dlouhý monolog.
Nakonec mě nedostane Voldemort, já se odrovnám sám, pomyslel si vztekle. Následoval Hermionu až k jejímu domu. Teď se zřejmě stane i jeho domem. Snad tam bude nějaké místo, kam si bude moci pohodlně lehnout. A potřebuji tady vůbec spát? Přemýšlel.
A pak mu došla strašná věc.
On má žízeň! A tady se nemůže napít. Co jen bude dělat? Vždyť bez vody člověk zemře. Něco mu tady ovšem nesedělo. Vodu přece potřebuje tělo. Ale jeho tělo je stále v Bradavicích. Možná má žízeň to tělo a on to cítí. Pak by měl nejspíš šanci. Madam Pomfreyová mu bude vpravovat do těla živiny kouzlem.
Tak to mám štěstí, alespoň tu teď můžu zůstat., ušklíbl se pro sebe.
Vešli dovnitř a Hermiona si začala v koupelně umývat ruce. Harry se pokusil nabrat trochu vody do dlaně, ale ruka mu jí projela, stejně jako skrz lidi. Zřejmě se nemůže dotknout ničeho, co se pohybuje. Proto mohl sedět na lavici a nemohl projít zavřenými dveřmi. Hermiona si umyla ruce a zamířila do svého pokoje. Harry šel za ní. Sotva stihl proběhnout dovnitř než Hermiona zavřela. Měl pocit, že při tom prošel kouskem dveří, takže může procházet předměty, které se pohybují. Alespoň se nemusím rozhlížet při přecházení silnice, zasmál se v duchu.
Pokoj vypadal téměř stejně jako za šest let, kdy sem přijedou Hermionu vyzvednout. Jen televize tu chyběla. Harryho nepřekvapila nepřítomnost hraček. Hermiona si zřejmě s panenkami moc nehrála a těch pár hraček asi její rodiče uložili někam jinam, když už o ně nejevila žádný zájem. Jediné co jí zajímalo, byly knížky, těch tu byla už teď spousta. Nebylo se co divit, že neměla žádné přátele. Kolik lidí jejího věku mohlo mít podobné záliby?
Z knihovny, na které při uvažování ulpěl pohledem, sjel zpět na Hermionu. Stála k němu zády a už si sundala mikinu. Nyní se chystala svléct si tričko. Harry se bleskově otočil na patě a zahleděl se na zavřené dveře. Mohlo ho napadnout, že se převlékne do domácího. Ač bylo Hermioně teprve devět, určitě by se jí nelíbilo, že ji někdo pozoruje. Kromě toho patnáctiletá Hermiona uvnitř by se na něj pěkně naštvala. Ale co když si myslí, že ji pozoruji? Přece byla otočená zády, a jestli stále ještě je, tak neví, kam se dívám.
„Ehm… Hermiono. Nevím, jestli sis toho všimla, ale právě teď mně hrozně zaujali tvoje dveře. Nádherné dřevo,“ předstíral zaujetí Harry a dělal, že si je prohlíží. Věděl, že to Hermiona pochopí.
Chvilku se ještě bavil pozorováním dveří, ale pak jím prošla Hermiona a dveře otevřela.
Harry proběhl za ní skrz dveře, které již zavírala.
„Tak jak bylo ve škole, Hermiono?“ ptala se Hermiony paní Grangerová, když vešla do kuchyně. Na stole už měli připravený oběd.
„Dobře,“ odpověděla Hermiona a sedla si ke stolu. Harry na ni mírně vyjeveně koukal. Proč neřekne své mamce o tom, co jí provedli?
Na tuhle otázku Harry nedostal odpověď. Rozhovor mezi paní Grangerovou a Hermionou se odehrával v úplně jiných tématech. Pan Granger se objevil za chvíli. Harry byl překvapený, že nejsou v práci, ale nakonec z rozhovoru pochopil, že pracují jen kousek odtud a teď mají polední přestávku.
Po obědě Hermiona zamířila zpět do svého pokoje, kde si sedla začetla se do knížky Dva roky prázdnin od Julese Verna. Z počátku se pokoušel číst jí přes rameno, aby se nenudil, ale vzhledem, k tomu, že Hermiona ji už měla rozečtenou, vůbec nepochopil, o co jde. Proto se jen posadil na křeslo a nic nedělal. Bude to tu jako ve vězení, pomyslel si Harry smutně. Teď už mu nepřipadalo příliš zvláštní, že Hermiona neměla přátele, pokud se vážně bavila jenom takhle. Jediné narušení nudného odpoledne, přišlo, když si Hermiona musela odskočit. Harryho to pořádně vyděsilo, protože záchod byla samostatná místnost a on nemohl obvykle být v jiné místnosti, než Hermiona. Naštěstí se ukázalo, že pokud stojí těsně za dveřmi, tma ho zcela nepohltí. Pohltila vše okolo, kromě jeho a dveří. Asi protože Hermiona věděla, co se děje s dveřmi a on na ně byl namáčknutý.
K večeru se opět objevili pan a paní Grangerovi. Hermiona s nimi byla v obývacím pokoji a dívali se společně na televizi. Harry se cítil trochu nesvůj. Neměl dobrý pocit z toho, že nějaké rodině takhle leze do soukromí.
Sledování televize Harryho přece jen bavilo více než nic nedělání a věděl, že příliš zábavy si tu neužije, tak se snažil přesvědčit sám sebe, že ho to baví ještě více, než byla pravda.
Když kyvadlové hodiny nad televizí ukazovali půl desáté, Hermiona zamířila do koupelny. Naneštěstí si začala napouštět vanu, takže tu zřejmě stráví delší dobu. Harry si lehl na podlahu z dlaždiček a zavřel oči.
„Asi si na chvilku zdřímnu,“ prohlásil.
Harryho však brzy začali od tvrdé podlahy bolet záda a jediné co slyšel, bylo napouštění vany. Měnil polohy, sedal si, znovu lehal a nakonec zůstal stát. Když už to trvalo dost dlouho, pomalu začal cítit naštvání. On tu musí stát jako hlupák se zavřenýma očima, zatímco ona si užívá horkou koupel.
„Jak se někdo může tak dlouho louhovat?“ zeptal se nahlas. Naštěstí už to nemělo dlouhého trvání. Brzy Hermiona v noční košili koupelnu opustila a Harry tak konečně mohl s čistým svědomím otevřít oči.
Rychle vyskočil na nohy a proběl již téměř zavřenými dveřmi. Uvažoval, co by se asi stalo, kdyby jimi proběhl zrovna ve chvíli, kdy se zavřou? Nejspíš by se rozpadl na dvě poloviny.
Hermiona zamířila rovnou do svého pokoje. Lehla si do postele, vzala si opět knížku Dva roky prázdnin a začetla se do ní. Pokoj nyní osvětlovalo jen světlo lampičky.
Harry se rozhlédl po pokoji. Jeho přání pohodlného místečka na spaní se nesplnilo. Jedinou možností zůstávala podlaha. Alespoň, že tu byl koberec. Zatím si ale sedl do křesla, lehne si, až Hermiona zhasne.
Proč jen se nechal přemluvit k tomu nitrozpytu. Teď tu musí trčet bez možnosti si s někým popovídat a je nucen být jen v místech, kde je Hermiona. Sice mu byla její společnost obvykle příjemná, ale jestli tu vážně zůstanou trčet, pak za nějakou dobu bude určitě chtít být sám.
Brumbál určitě něco vymyslí. Co by mohlo mou mysl donutit vrátit se do těla? Přemýšlel. Možná, že by to mohlo dokázat Harryho usmrcení. Kdyby ho Brumbál zabil, jeho mysl by zřejmě přestala existovat. Teoreticky to mohlo fungovat i opačně, ale to už radši on než Hermiona. Brumbál si navíc určitě je vědom, že Hermiona mu může být užitečnější při boji s Voldemortem. Nebyl si jistý, jak by dopadl, kdyby s Hermionou svedl souboj, ale ve všech ostatních předmětech na Hermionu neměl i přes zlepšení, která poslední dobou předváděl.
Harrymu se tohle řešení situace příliš nezamlouvalo, ale Brumbál se k němu určitě uchýlí až v poslední možné chvíli, pokud vůbec.
Harry pohlédl na Hermionu. Bude to peklo. Pro ně oba, ať už se k tomu Brumbál odhodlá nebo ne.
Na minutku ho napadlo, že by si to tu mohl trošku zpříjemnit spaním v posteli, protože Hermioně to vlastně může být jedno vzhledem k tomu, že jejich těla se prostoupí. Vzápětí to ale zamítl, protože by se mu ani v té posteli neleželo příliš dobře. Musel by se totiž přizpůsobit tvaru pokrývky a polštáře, vzhledem k tomu, že se nemůžou přizpůsobit oni jemu. Největší nebezpečí by ovšem číhalo v tom, že Hermiona pokrývkou nebo polštářem pohne a to se tak stane pro Harryho prostupným. Jemu propadne hlava skrz polštář, nebo nohy skrz pokrývku. Vzápětí se stanou pro Harryho opět neprostupnými a on zůstane s polštářem místo hlavy, nebo s pokrývkou místo nohou.
Během odpoledne a večera cítil stupňující se žízeň a hlad. Doufal, že ho madam Pomfreyová nenechá o hladu a žízni dlouho. Už teď to bylo déle, než je zdrávo. Pokud se tedy se svým odhadem nemýlil a opravdu nepotřebuje jíst a pít i v tomhle světě. Jestli ano, tak je ještě větším maléru, než si myslel.
Hermiona během několika následujících minut zhasla a Harry se natáhl na koberec vedle křesla. Připadal si trochu jako nějaký pes, který lehá u postele své paničky. Jestli tu stráví delší dobu, zblázní se z toho.
„Dobrou noc, Hermiono,“ popřál jí. Je to vlastně po prvé, co jí to mohl říct takhle před spaním. Nikdy dřív spolu v jedné místnosti nespali.
Harry si položil hlavu na ruku, aby ji měl o něco výš a i přes nepohodlí během chvilky usnul.
Komentáře
Přehled komentářů
Kapitolka byla jako vždy úžasné.
Ty červy...opravdu hnusná představa.
Konec byl dost....neuspokojivý. Hrozně otevřený a jsem napnutý nedočkavostí jak se z toho nakonec dostanou :D
Paráda
(Mája, 31. 7. 2010 20:06)
Skvělá zápletka s tím nitrospytem :-) Jen ty její vzpomínky mohli být trochu roztříštěné... člověk málokdy vzpomíná takhle uceleně...
Každopádně jsem fakt zvědavá, jak se z toho ti dva vyhrabou. :-)
Re: Paráda
(pavlas2, 31. 7. 2010 20:28)Elesse mi to taky říkala, ale muj názor je, že mozek zaznamená téměř vše a uloží to do paměti. Normálně si to ovšem člověk nevybaví. Určitě znáte ten pocit jak něco máte na jazyku, ale nechce to ven. Pomocí nitrozpytu to lze odhalit podobně jako v myslánce. Tedy alespoň podle mě, názory se můžou lišit :-D
Re: Re: Paráda
(Mája, 31. 7. 2010 23:16)No, já jsem v nitrospytu nikdy nějak zvlášť nevynikala :-) Srovnávám Harryho hodiny nitrospytu, taky mu vzpomínky lítaly sem a tam.
Re: Re: Re: Paráda
(pavlas2, 31. 7. 2010 23:55)To bylo až v pátym díle a já se řídím jen prvními čtyřmi, nic co se stalo později pro mě neexistuje, takže pro nitrozpyt si můžu určit svá vlastní pravidla. A logicky, pokud může vyvolat tak přesné vzpomínky myslánka, proč by nemohl i nitrozpyt?
Re: Re: Re: Re: Paráda
(Mája, 1. 8. 2010 19:00)Tak to máš proti mě výhodu. Já se nedokážu zaseknout za čtvrtým dílem, vidím ten příběh vcelku... I když už jsem přemýšlela nad tím, že si znova přečtu šestku a sedmičku napíšu sama (úplně jinak než původní autorka) :-))) Ale to má ještě čas, zatím mám dost práce s tím, jak napravuju to, co se mi v Relikviích smrti nelíbilo...
:-)
(Katren, 31. 7. 2010 23:59)
Páni, nečekala jsem, že ten nitrozpyt zabere polovinu kapitoly, ovšem Harryho přístup je ohromující, já bych se tam z toho asi složila, kdybych nevěděla, jak z její hlavy ven..
Jinak musím říct, že opravdu nemám ráda ten portrét, který je vyrušil, ale je to jen tak z principu, protože se mi naopak líbí, že s ničím ohledně Harryho přítelkyně, ať už to bude Hermiona - jako zapřísáhlý fanoušek H/Hr doufám, že to bude ona - nebo kterákoli jiná dívka, nespěcháš..
Re: :-)
(pavlas2, 1. 8. 2010 3:31)Původně se Harry měl složit, ale nakonec jsem to po poradě s elesse pozměnil. Hermiona a Harry mezi sebou mají hodně zvláštní vztah. I v originále je to zvláštní. Podle jejich povah a toho, že oba vyrůstali u mudlů bych řekl, že k Harrymu má Hermiona blíž než k Ronovi. Na mě to působí, jakoby Harry nikdy nezjistil to co Ron před plesem ve čtyřce. „Hermiono, ty jsi holka!“ Harry a Hermiona nikdy ani neflirtovali. Jakoby se navzájem neviděli. To podle mě není možné, zvlášť přihlédneme li k tomu, že právě procházejí pubertou. Snažím se, aby se v mé povídce postavy chovali více jako obyčejní lidé. Takže: Harry a Hermiona jsou nerozluční přátelé. Hermiona je hezká. Harry snad taky (trošku jsem mu přidal svaly tím běháním). To znamená, že se trošku projeví jejich hormony a to se právě děje, ovšem neznamená to, že se milují. S kým Harry skončí, vůbec není jasné. Tedy… vám to není jasné. Já to vím :-D
Re: Re: :-)
(Katren, 1. 8. 2010 11:25)
Jistě :D ty to víš, já osobně mám svůj tajný tip, ale u tebe člověk nikdy neví, stále ještě pořád nevím, co čekat v dalších kapitolách. Jinak držím palce, aby se tvoje plány postupem času příliš nezměnily a měl jsi v tomhle, ale i dalších věcech stejně jasno, jako máš právě teď ;)
A co se vztahu mezi těma dvěma týče, shrnul jsi to naprosto přesně, vždy pak záleží jen na autorovi, jak s takovým vztahem naloží. Buď zůstanou přátelé anebo se to přehoupne v něco víc.. To že ho Hermiona začne nenávidět a přidá se ke Smrtijedům je potom už extrém, který mi přijde naprosto nereálný.
Super
(Vruon, 3. 8. 2010 18:20)