Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola-Nebelvír versus Zmijozel

23. 7. 2010

A/N Za beta-read děkuju elesse.

 

Oba bez problémů prošli pod neviditelnými plášti ztemnělým hradem. Moody vrátil Harrymu zbytek peněz a rozešli se oba svým směrem.

Harry potichu vpadl do ložnice, bleskově se převlékl do pyžama a zahučel do peřin. Věděl, že za chvilku bude muset stejně vstávat, ale využije alespoň té chvilky, jinak usne po cestě na snídani.

Připadalo mu, že spal sotva pět minut, když s ním někdo zatřásl.

„Vstávej ty zmijozeláku,“ budil ho Ronův hlas, zřejmě v narážce na Harryho zmínku o tom, že ho chtěl moudrý klobouk poslat do Zmijozelu.

„Ještě chvilku, řekni Snapeovi ať si trhne,“ zakňoural, aniž by otevřel oči.

„Máme Hagrida,“ upozornil ho Ron.

„Tak řekni minidráčkovi ať si tr…“ zarazil se. Konečně otevřel oči a podíval se na Rona. „Ty se mnou mluvíš?“

Ron mu věnoval podrážděný pohled, ale řekl: „Nemůžu jen tak hodit za hlavu těch pět let, co jsme byli nejlepší kamarádi. I když mám občas chuť jednu ti vrazit, “ změnil se jeho obličej na úšklebek.

„Já tobě taky,“ ušklíbl se i Harry. Konečně se konflikt mezi ním a Ronem vytratil. Vlilo mu to do žil energii, jakou by mu sebedelší spánek nemohl dát.

„Tak koukej vstávat, pak nám musíš říct, co jste to s Brumbálem takovou dobu dělali,“ pobídl ho Ron a vyšel z ložnice.

Harryho v tu ránu energie zase opustila, protože se na něm projevil pouze dvouhodinový spánek, ale stejně se přinutil vstát, i když se mu stále zavíraly oči. Svůj mozek držel v chodu, aby vymyslel něco o včerejší schůzce, ale v hlavě měl vybrakováno. Nakonec si řekl, že prostě jen řekne, že byl celou noc u Brumbála. Pokud se nezeptají přímo Brumbála, nikdy na jeho lest nepřijdou.

„Harry konečně, už jsem se bála, že tam pro tebe budu muset dojít sama,“ uvítala ho Hermiona ve Velké síni a Ron jí věnoval zakaboněný pohled. „Co jste dělali takovou dobu?“ ptala se ho šeptem.

„Tady ne,“ zamumlal Harry a nervózně se rozhlédl. „Po vyučování se půjdeme projít.“

Ron, Hermiona i Ashley přikývli, i když se jim asi moc nelíbilo, že budou muset na tak zajímavé informace čekat až do odpoledne.

První dvě hodiny měli péči o kouzelné tvory a Hagrid jim ukazoval, jak správně uřezávat dráčkům rohy. Harry si říkal, že se to minidráčkům asi nebude moc líbit, ale překvapivě nejednali nijak agresivně ani na tuhle činnost.

„Tydle sou vochočený,“ říkal jim Hagrid. „Dyby ste to vozkoušeli na divokejch minidráčcích, určitě by vám dali co proto.“

Harry, Ron, Hermiona a Neville pracovali opět spolu. Když dráčkovi zkrátili rohy na maximální možnou míru (kdyby je zkrátili více, dráček by začal cítit bolest), odevzdali výsledek jejich snažení Hagridovi a ten jim za to udělil deset bodů. Většina studentů zvládla tuto činnost bez problémů a tak se zpět do hradu odcházelo v dobré náladě.

Kouzelné formule, které byly další hodinou, proběhli příjemně i přes to, že je letos měli se Zmijozelem. Malfoy byl opět nenápadný a Harry uvažoval, jestli to nemá co dělat s jeho novým kamarádem. Když s Malfoyem mluvil naposledy v bance, rozhodně se nenápadný nesnažil být. Muselo se něco stát až potom.

Látka, kterou profesor Kratiknot učil, byla navíc dostatečně zajímavá, aby Harryho udržela vzhůru. To se ovšem nedalo říct o hodině následující. Profesor Binns by zřejmě byl nudný i kdyby je učil o famfrpálu. Harry už dříve uvažoval, jestli by hodiny byly zajímavější, kdyby na ně měli někoho jiného.

Po prvních několika minutách všichni až na Hermionu propadli otupělosti, jak bylo zvykem. Harry si hlavu položil na lavici a začal podřimovat. Najednou do něj začal Ron šťouchat.

„Harry, jdeme jíst, je oběd.“

Harry sebou trhl a otevřel oči. Koukal na šklebícího se Rona. V učebně už byli jenom oni dva a Hermiona s Ashley.

„Jak můžeš spát o hodině,“ vyčítala mu Hermiona a tvářila se pohoršeně.

„Skus si celou noc bdít a druhý den být jako rybička,“ odpověděl Harry, zatímco házel věci do brašny.

„Kdy jsi včera vlastně šel spát?“ ptala se Ashley, která měla stejně jako Ron na tváři pobavený výraz.

„Už nevím,“ odpověděl popravdě Harry. „Někdy v pět v šest.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že by Brumbál mohl být tak nezodpovědný,“ utrousila Hermiona.

Harry se zasmál, protože si vzpomněl na historky, které Brumbál vyprávěl, když v domě u Dursleyovích čekali na setmění. „Věř mi Hermiono, že v tomhle případě musí jít škola úplně stranou. Tohle je mnohem důležitější,“ řekl Harry a vyšel z učebny.

Hermiona jen cosi zabrblala a společně s ostatními ho následovala.

Harryho napadlo, že když už byli v té učebně, mohl jim říct o co při schůzi s Brumbálem šlo. To by ale museli vynechat oběd a když jim to řekne až po vyučování, nic tím nezkazí.

Ve Velké síni byla plno a hlučno. Harry se podíval k učitelskému stolu a překvapeně zjistil, že tu většina učitelů není. Jen profesor Kratiknot a Hagrid byli přítomni. Obvykle býval na oběd učitelský stůl téměř plný. Překvapeně si sedli k nebelvírskému stolu.

„Kde jsou učitelé?“ divila se Hermiona.

Harry pokrčil rameny. Další divná věc byla, že ještě nezačal oběd. Stoly byly prázdné. Nebyly tu dokonce ani talíře a příbory, jak bývalo zvykem. Něco bylo špatně a Harry tušil spojitost s kentaury, kteří je ráno s Moodym málem převálcovali.

„Žádný další učitel tu už od rána není,“ otočila se na ně Ginny, která seděla vedle Harryho.

„Už od rána?“ divila se Hermiona.

„Jo, všechny hodiny nám odpadli,“ řekla Ginny.

„To je neuvěřitelný,“ řekl Ron vztekle.

Harry, Hermiona, Ginny i Ashley se na něj překvapeně podívali.

„Všem odpadnou hodiny, jenom nám ne,“ nadával.

Hermiona protočila oči v sloup, právě ve chvíli, kdy profesor Kratiknot vstal a párkrát tleskl, aby si získal pozornost.

„Vážení studenti,“ promluvil, ale jeho hlas nebyl tak mocný jako Brumbálův, takže studenti, kteří seděli dále, museli natahovat uši. „Asi jste si šimli, že jsou jisté věci jinak než obvykle. Většina z vás si dnes dopoledne mohla užívat volna,“ řekl a Ron si odfrkl. „Důvody pro tohle mimořádné volno už ale tak příjemné nejsou. Většina učitelů v Prasinkách pomáhá zajistit bezpečí. Prasinky byli totiž dnes v ranních hodinách přepadeny kentaury,“ mluvil dál, ale po tomhle sdělení si musel znovu zjednat ticho, protože velkou síň zaplavily vyděšené hlasy. Harry byl šokován. Proč něco takového kentauři udělali? Kolik lidí tam asi zemřelo? Mohli s Moodym někoho zachránit, kdyby se ihned vydali na pomoc do vesnice, nebo alespoň okamžitě upozornili Brumbála?

„Neznáme důvod tohoto činu a zatím ani celkové následky pro Prasinky. V tuto chvíli mohu jen říct, že budou značné. Učitelé právě teď pomáhají odstraňovat škody a pomáhat raněným, stejně jako všichni skřítci, proto se dnes nedočkáte oběda.“

„Můžou jít pomáhat i studenti?“ ozval se Ashleyin hlas vedle Harryho. Ashley teď stála a dívala se na Kratiknota. Ignorovala přitom, že celá Velká síň skáče pohledem z ní na profesora. Harry si překvapeně uvědomil, že měl podobnou otázku už také na jazyku, a kdyby se nezeptala ona, nejspíš by to udělal on.

„To bohužel není možné,“ zakroutil Kratiknot nekompromisně hlavou.

„Proč ne?“ nechápala Ashley.

„Protože ještě stále není v Prasinkách zcela bezpečno,“ vysvětlil Kratiknot. „Jinak bychom byli za každou pomoc vděčni,“ ujistil ji.

Ashley chtěla asi ještě dál odporovat, ale Harrymu bylo jasné, že nemá šanci Kratiknota přemluvit. Ron, který seděl vedle ní, si to zřejmě myslel také, protože ji popadl a stáhl zpět na lavici.

„Nic s tím nenaděláš,“ řekl jí a zastavil tak slova, která se jí už téměř drala z otevřených úst.

„Pokud máte u sebe nějaké jídlo, prosím podělte se s ním se spolužáky. Večeře bude možná skromnější, ale bude. Takže se nemusíte bát, že byste hladověli,“ přerušil ještě jednou Kratiknot šum hlasů a pak zamířil k východu ze síně.

„Myslíte, že jde také pomáhat do Prasinek?“ ptala se Ashley, když se celá síň znovu rozpovídala.

„Pochybuji, že by nás tady nechal zcela bez dozoru,“ odpověděla Hermiona.

„Stále tu je Hagrid a Binns,“ připomněl Harry a pohlédl na mohutnou osobu u učitelského stolu. Hagrid zamyšleně koukal do země. Harry měl dojem, že ho takhle vidí vůbec poprvé.

„Už vidím jak Binns brání studenty před Kentaury, kteří se rozhodli, že vyvraždí Bradavice,“ řekl Ron. „Co by asi tak mohl udělat?“

Nikdo mu neodpověděl. Hagrid se mezi tím zvedl a odešel z Velké síně.

„Co jít navštívit Hagrida, možná by nám mohl říct něco detailnějšího o tom co se v Prasinkách stalo,“ navrhl Harry. Po cestě jim bude moct říct, co probírali s Brumbálem.

„Půjdu s vámi, jestli vám to nevadí,“ řekla Ginny, která jejich rozhovor poslouchala.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Hermiona.

Vstali a vydali se k východu. Tam se už tlačilo více studentů, protože mnohé z nich vysedávání o hladu ve Velké síni zřejmě unavilo.

„Tak co, Pottere?! Plán ti vyšel na výbornou, co?!“ ozval se naštvaný hlas. Harry se otočil a spatřil Thomase Morrisona, jak k němu kráčí.

„Dej si odchod, Morrisone!“ zareagoval Ron dřív než Harry.

„Ty sklapni, Weasley. Nejsi nic jinýho než obdoba smrtijeda,“ odpověděl Morrison.

Tohle byla pro Rona velká urážka, stejně jako by byla pro kteréhokoli člena nebelvírské koleje. Ron vytáhl hůlku a namířil ji na něj. Na to zareagovalo Morrisonovo havraspárské dvojče a namířilo hůlkou na Rona. V řetězové reakci pokračoval Harry, který tím srovnal počet. Za chvilku, ale ztratil přehled o celkovém množství lidí, protože hůlky vytáhli i další příslušníci Zmijozelu a několik lidí z Havraspáru a Mrzimoru. Na to samozřejmě reagovali Nebelvířané, kteří se ovšem za Harryho postavili téměř všichni a i celkem slušný počet studentů Mrzimoru a Havraspáru, kteří taktéž stáli za Harrym. Ostatní, kteří se nepřidali ani na jednu stranu, vše s obavami sledovali. Ve Velké síni teď bylo absolutní ticho. Studenti po sobě koukali a čekali na sebemenší náznak, že ti na druhé straně začínají kouzlit. Kdyby Harry necítil obavu o zdraví svých přátel, asi by byl dojat kolegiálností, jaká mu teď byla prokázána.

„Proč chráníte někoho, kdo ohrožuje vás a vaše rodiny?“ prolomil nakonec ticho James Morrison.

„Harry by nic takového nikdy neudělal,“ přeběhla pro změnu Ginny Harryho odpověď.

„Vždyť všichni vědí, že to byl on. Jenom důkazy chybí!“ prohlásil James Morrison.

„Jak bych asi donutil kentaury zaútočit na Prasinky?“ nadzvedl obočí Harry a snažil se působit klidným dojmem.

„Nějak si je začaroval. Buď ty nebo Brumbál,“ prohlásil tentokrát Thomas Morrison.

„Jestli je někdo začaroval, tak to byl Voldemort,“ konstatoval Harry.

„Ten je mrtvý!“

„Ne, není! Viděl jsem ho, jak se vrátil!“ zvýšil hlas Harry a klid hodil za hlavu.

„To je lež!“ reagoval James Morrison.

„Není!“ vykřikl Harry a snažil se ovládnout, alespoň na tolik, aby po něm nemrsknul nějakou kletbu. „Tím, že to vy a ministerstvo popíráte, ohrožujete všechny kouzelníky.“

„To ty ohrožuješ všechny kouzelníky, protože chceš získat moc. Jsi stejný jako byl ON!“ vyjel na něj James Morrison.

„Jsi cvok,“ konstatoval Harry a nedal znát, jak se ho to dotklo.

„Jdi do háje, Pottere. Chytíme tě při činu a pak už si tě ministerstvo podá,“ prohlásil Thomas Morrison, sklonil hůlku a naštvaně odkráčel. Jeho dvojče ještě chvíli váhalo, ale pak ale také sklonilo hůlku a odešlo. I zbytek studentů se začal pomalu rozcházet, ale stále po sobě někteří studenti koukali dost nevraživě.

Harry, Ron, Hermiona, Ashley a Ginny vyšli ven na školní pozemky a mířili k Hagridovi, jak měli původně v plánu.

„Tak co ti chtěl Brumbál?“ zeptal se Ron, zatímco pomalu kráčeli k Hagridově hájence a doufali, že tam Hagrid bude.

Harry se nejprve ujistil, že je nikdo nemůže slyšet a potom jim vyprávěl o všem, co s Brumbálem probírali. Když se zmínil o tom, že Brumbál Angelině věří, Ron jen nevěřícně kroutil hlavou. Hermiona zareagovala na knihu přesně podle Harryho očekávání. Musel jí slíbit, že se na ni půjdou podívat hned zítra. Hermiona původně chtěla jít už dnes, jakmile se vrátí od Hagrida, ale Harry si hodlal trochu odpočinout. Vzrušeně všichni zareagovali i na magii mysli, Ron hned prohlásil:

„Až se mu dostaneš do hlavy tak ho to asi pěkně nas…“

„Rone!“ napomenula ho Hermiona pohoršeně.

„…naštve,“ dořekl Ron, právě když stanuli před hájenkou.

Harry zaklepal. Jako obvykle se ozval Tesákův štěkot a vzápětí Hagrid otevřel dveře.

 „Konečně ste se ukázali. Už sem se bál, že ste na mě zapomněli,“ řekl, když je uviděl a uhnul, aby mohli projít dovnitř.

Uvnitř byli sice trochu namačkáni, ale nakonec si každý našel místo kde se usadil.

„Hagride, co se stalo s kentaury? Proč napadli Prasinky?“ ptala se Hermiona.

Hagrid se zatvářil značně zarmouceně. „To já nevim, dyž sem s nima naposled mluvil, byli ouplně normální. Nevšim sem si ničeho divnýho.“

„Myslíš, že by něco takového udělali sami od sebe?“ zeptal se Harry.

„Z vlastní vůle určitě ne, nejsou nepřátelský. Jenom si chráněj svoje území. Ještě nikdy ho nevopustili, v tom musí mít prsty ňákej mizera,“ prohlásil nakvašeně Hagrid.

„Voldemort,“ řekl Harry a Ron, Hermiona, Ginny a Hagrid sebou trhli.

„Možná,“ reagoval Hagrid.

„Vsadím se, o co chcete, že v tom má prsty Voldemort.“

 

Od Hagrida se toho už moc nedozvěděli. Jediné, co věděl, bylo, že učitelé se vrátí až večer, ale skřítky pošlou napřed, aby stihli udělat večeři. Nikdo z nich neměl náladu bavit se o nějaké obyčejné věci a tak když vyčerpali téma Prasinky, raději se rozloučili. Harry využil zbytku dne k dohnání toho, co nestihl v noci. Ron ho vzbudil až těsně před večeří.

Ve Velké síni se mačkala spousta hladových studentů a již také většina učitelů. Brumbál si však ještě před zahájením večeře vzal slovo.

„Výlety do Prasinek jsou do odvolání zrušeny.“ Když se ozvaly nespokojené výkřiky, dodal: „Stejně byste tam neměli co dělat.“ Všichni ztichli, aby jim náhodou neutekli informace o stavu Prasinek. „Prasinky byli z velké části vypáleny. Objeti na životech budou velké, většina těl je neidentifikovatelných. Oheň napáchal obrovské škody. Neopovažuji se odhadovat celkové ztráty, ale řekl bych, že minimálně polovina obyvatel Prasinek nepřežila. Mnozí z vás mají v Prasinkách příbuzné, nebo přátele. Prosím nepanikařte, promluvte si o tom s řediteli svých kolejí, ti vám mohou pomoci zjistit, co se s nimi stalo.“

Brumbál domluvil a na stolech se objevilo jídlo. Zdálo se ale, že nikomu se do něj příliš nechce. I hlasy diskutujících studentů dnes nebyly nijak výrazné.

Harry nehnutě seděl. Až teď si uvědomil, jaké to může mít důsledky. Kolik lidí se taková katastrofa může dotknout. Možná, že v Prasinkách měl nějaký student rodiče. Teď mohou být mrtví. I přes to, že od rána nejedl, neměl na jídlo ani pomyšlení. Jen tak seděl a koukal.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Ginny.

Harry se na ni nevěřícně otočil. „Dneska zemřely desítky, možná stovky lidí, Ginny,“ řekl. „Jak můžu být v pořádku? Jak vůbec někdo může být v pořádku?!“ hlas se mu zvýšil sám od sebe. Několik lidí se po něm podívalo. Harry je ignoroval. Místo toho zíral na salát uprostřed stolu, jakoby za to všechno mohl on. Pak mu došlo, že na Ginny zvýšil hlas zcela bezdůvodně. Ona za nic z toho přece nemohla.  „Promiň, Ginny.“

„To nic, Harry,“ odpověděla jemně. „Měl bys něco sníst, od rána si nejedl,“ dodala.

Harry přikývl. Vzal si nějaké jídlo, aniž by vůbec vnímal co to je a začal jíst.

Ve Velké síni se jedlo tak potichu, jak to Harry ještě nikdy nezažil. Všichni soucítili s lidmi, kteří tam zahynuli a jejich pozůstalými. Jedna dívka ze třetího ročníku Havraspáru se během večeře rozbrečela. Podle toho, co říkali její kamarádky v Prasinkách žila s celou svou rodinou. Jestli je pravda, co říkal Brumbál, tak polovina její rodiny dnes pravděpodobně zahynula. A tolik lidí s nimi. Kdyby on a Moody nemysleli jenom na následky, které pro ně mohlo mít odhalení, že byli mimo hrad, mohli spoustu lidí zachránit. Ti lidé jsou teď mrtvý kvůli jejich sobeckosti.

Po celý zbytek večeře byl zamlklý a brzy se vytratil s tím, že je unavený. Nechtělo se mu ovšem jít spát. Stejně by neusnul. Jen tak bloumal po hradě v místech, kde nikoho neočekával. Ale přece jen se tu někdo objevil. Moody se vynořil zpoza rohu, zrovna když za něj Harry chtěl zatočit.

„V pořádku, Pottere?“

Harry jen přikývl a chtěl kolem něj projít.

„Pojď semnou, dáme si něco ostřejšího,“ vyzval ho a vyšel ze dveří. Harry ho následoval. Moody ho určitě hledal a našel ho jen díky svému kouzelnému oku. Došli až do jeho kabinetu a Moody jediným pohybem hůlky otevřel skříň, ze které vyletěla skleněná láhev a dvě skleničky.

„Ogdenova ohnivá whiskey je to, co právě teď nejvíc potřebujeme,“ řekl, posadil se do křesla a nalil do obou skleniček.

Harry, který si sedl do křesla naproti němu, zvedl skleničku a prohlížel si jí.

„Na co čekáš?“ ptal se ho Moody.

„Nikdy jsem nic podobného nepil,“ vysvětlil Harry.

„Všechno je jednou poprvé a právě teď je ta nejlepší chvíle,“ poznamenal Moody.

Harry se bolestně ušklíbl a naráz obsah skleničky obrátil do sebe. Spálilo mu to hrdlo, ale nějak mu to bylo dnes jedno. Dokonce byl za to pálení rád.

„Nechápu to,“ řekl náhle Harry.

„Co nechápeš?“ ptal se Moody.

„Jak může někdo jen tak přepadnout Prasinky? Copak nemají nějakou magickou ochranu?“

„Mají,“ potvrdil Moody. „V oblasti Prasinek je rušena veškerá černa magie, žádné temné kouzlo tam nefunguje. Problém je v tom, že kentauři žádnou černou magii nepoužili. Dokonce ani nemají magické jádro, kterým by mohli kouzlit,“ vysvětlil Moody.

 „Takže kentaury neovlivnila černá magie?“ zeptal se Harry.

„To jsem neřekl. Je možné, že nějaké pokročilé temné kouzlo je ovlivnilo před tím a následkem bylo jejich agresivní chování.“

Harry přikývl. Snažil se vystrnadit myšlenky na Prasinky z hlavy, ale nešlo to. 

„Nikdy dřív jsem takový masakr nezažil,“ prohlásil Moody a dolil obě skleničky.

„Ani když byl Voldemort posledně u moci?“ divil se Harry, když zvedal skleničku k znovu ústům.

„Ne, Pán zla nikdy neměl dost lidí, aby se mu něco takového povedlo. Vždycky nás byla převaha, takovýhle rozsáhlí útok nemohl uskutečnit,“ kroutil hlavou Moody.

„Myslíš, že v tomhle útoku má prsty Voldemort?“ zeptal se Harry a až pozdě si uvědomil, že ve škole mu musí vykat. Moody to ovšem nechal bez povšimnutí, asi protože tu byli sami.

„Kentauři tohle neudělali z vlastní vůle, byla v tom nějaká mocná černá magie. Většina kouzel na ně nepůsobila a byli schopni ignorovat četná zranění. Viděl jsem jednoho, který neměl zadní polovinu těla a dál přitom střílel lukem. Brumbál dokonce říkal, že jsou už po smrti. Nevím, co si o tom mám myslet.“ Harry zareagoval jen tím, že se znovu napil.

„Měli jsme říct Brumbálovi o tom útoku hned, když jsme je viděli probíhat kolem Chroptící chýše,“ konstatoval po chvilce.

„Ničemu by to nepomohlo,“ odpověděl Moody.

„Přišla by jim pomoc dřív,“ odporoval Harry.

„I přes to, co si myslíme o ministerstvu, nedá se jim upřít rychlost. Bystrozoři byli na místě téměř okamžitě, ale nemohli nic dělat. I těch pět minut, co jim to trvalo, stačilo kentaurům, aby dostali Prasinky do jednoho velkého ohně. Pak už se věnovali zabíjení lidí, kterým se podařilo z hořících domů dostat. Většina obyvatel vesnice zemřela, během těch pěti minut. Nakonec se kentauři soustředili na bystrozory, myslím, že i ti budou mít nějaké ztráty. Kentauři zřejmě byli pobiti všichni.“

Harry znovu neodpověděl. Cítil už, že jeho pozornost ochabuje kvůli alkoholu a tak pozvedl skleničku nad hlavu se slovy: „Ať je to totální!“ A vypil ji.

Poslední co Harry viděl, byl Moodyho nechápavý výraz.

 

Bradavice vyhlásily smutek. Kolejní vlajky nahradily černé a i studenti měli značně černou náladu. Reakci kouzelnického světa na ‘Prasinecký incident’ jak se tomu začalo říkat, si mohl přečíst hned druhý den v Hermionině Denním věštci. Mezi informacemi, které Harry věděl, se dočetl také, že Prasinky měli více jak tisíc obyvatel a že předpokládané ztráty činí kolem sedmi set životů. Někteří přeživší obyvatelé budou své domy obnovovat, ale většina si najde bydlení jinde. Ministerstvo opět podezřívalo Harryho a Brumbála, kupodivu tuto teorii ovšem Věštec označil jako teorii ministerstva, která se jim příliš nezdá. Po Brumbálových dřívějších činech nemohli uvěřit, že by něco takového udělal a začali se rojit pochybnosti o ministerstvu. Zdálo se, že Popletalovi začíná téct do bot a jim svítat na lepší časy. Věštec na podporu Brumbála tvrdil, že k ovládnutí kentaurů byla použita velice pokročilá černá magie a uvedl, že Brumbál má k jakékoli černé magii velký odpor.

„To je skvělé,“ řekla Hermiona a trochu se pousmála.

„Aspoň něco je na té hrozné věci dobré,“ přikývla Ashley.

Byla sobota, což znamená spoustu volného času a Harry Hermioně slíbil, že se půjdou podívat do Brumbálovy pracovny na tu tajemnou knihu. Hlava ho po včerejším pití ještě stále trochu bolela i přes to, že mu Moody dal lektvar proti kocovině a v Brumbálově kanceláři bude určitě klid. Hermiona mu řekla, že si musí doběhnout pro nějaké zápisky, které jí budou při překládání užitečné, a on nyní kráčel chodbou k chrliči.

Před ním se zastavil a čekal. Chodba byla liduprázdná. Většina studentů byla ještě na snídani, Hermiona pospíchala, aby mohla knihu vidět co nejdřív a Harry spěchal, aby utekl hluku Velké síně.

Konečně se zpoza rohu vyřítila Hermiona a sebou si táhla celou brašnu.

„Kolik toho máš?“ nadzvedl obočí Harry.

„Vzala jsem si jenom pár slovníků, které by mi mohli pomoci,“ vysvětlila Hermiona a došla až k němu.

Zřejmě čekala, že Harry řekne chrliči heslo, ale on místo toho otevřel její brašnu a nahlédl dovnitř. Bylo tam minimálně deset tlustých knih, radši je nepočítal. Trochu se divil, že brašna nepraskne, ale byla zřejmě ošetřena kouzly.

„Pár?“ vyletělo jeho obočí ještě výš.

„Nech toho,“ vytrhla mu brašnu z ruky a zamračila se. „Už jsi jak Ron.“

Harry se zasmál a vybafl na chrliče: „Čokoládové mandle.“ Ten uskočil stranou a oba kolem něj prošli.

„Proč čokoládové mandle?“ nechápala Hermiona.

„Myslím, že Brumbál vybírá hesla podle svých oblíbených sladkostí,“ vysvětlil a znovu se zasmál. „Pamatuju si, že když jsme byly ve druhém ročníku, měl heslo citronová zmrzlina.“

 „To, to tě sem tehdy vedli, protože si mysleli, že jsi to ty, kdo napadá všechny ty studenty,“ vzpomínala Hermiona, zatímco stoupali po schodech vzhůru.

„Pamatuji se, tehdy to nebylo hezký.“ Stanuli před dveřmi a Harry chtěl automaticky zaklepat. Pak si ale uvědomil, že Brumbál byl ještě ve Velké síni, když Harry odcházel. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní klíč.

„Není to neslušné? Jen tak vlézt někomu do kanceláře?“ ptala se Hermiona s obavami, zatímco Harry odemykal.

„Dovolil mi to,“ pokrčil Harry rameny a otevřel dveře. „Dámy mají přednost,“ řekl a pokynul jí rukou.

„Od kdy jste gentleman, pane Pottere?“ zašklebila se Hermiona a vstoupila.

„Právě od teď, slečno Grangerová,“ odvětil Harry, vešel a zavřel za nimi dveře. Hermiona se s úžasem dívala na Fawkese.

„Harry, to je… fénix?“ zeptala se ho a zírala na Fawkese s posvátnou úctou.

„Jo, Fawkes,“ přikývl Harry a přistoupil ke stolu k zásuvce, kam Brumbál uklidil knihu. „Mě, Rona a Ginny vytáhl z Tajemné komnaty.“

„Myslíš, že se ho můžu dotknout?“ zeptala se.

„Myslím, že si ho klidně můžeš i pohladit,“ reagoval Harry a s úsměvem pozoroval, jak Hermiona s výrazem absolutní fascinace hladí fénixe. Pak si ale uvědomil, že ho Fawkes vůbec nezajímá a sleduje pouze Hermionu. Radši tedy rychle odvrátil pohled zpět k zásuvce. Vytáhl z ní onu knihu a chtěl se posadit, ale pak mu došlo, že je to místo pro ředitele školy a raději zůstal stát. Dost na tom, že se hrabal v Brumbálově stole, nemusel mu ještě zasednout místo. Rozhlédl se po ředitelně. Bývalí ředitelé se na ně vesměs nesouhlasně dívali. Hermiona nyní přesunula svou pozornost na obrazy a jeden po druhém si prohlížela. Většina ředitelů jí to nerudně oplácela, našli se však i výjimky.

„Profesor Brumbál o vás mluvil, jako o nejlepší žákyni, od dob co dostudoval Tom Raddle,“ řekl Raddleův bývalý ředitel.

„Armando Dippet?“ ujišťovala se Hermiona.

Zarmouceně přikývl. „Hlavně se nenechte zlákat mocí, tak jako Raddle,“ apeloval na ni Dippet.

Hermiona se zatvářila překvapeně. „Já netoužím po moci,“ ujistila ho.

„To ani Raddle jistou dobu netoužil. Z počátku to byl milý chlapec, ale když se dozvěděl, že je Zmijozelovím dědicem, hodně ho to změnilo,“ vysvětlil Dippet.

„Já se nezměním,“ ujistila ho Hermiona.

Dippet si chvilku prohlížel její skálopevný výraz a pak přikývl.

„Ehm…“ odkašlal si Harry. Hermiona se na něj otočila. „Tohle je ona.“

Hermiona obešla stůl k Harrymu a podívala se na knihu. Opatrně ji otevřela na náhodné straně.

„Ty runy mi jsou povědomé,“ říkala Hermiona a pomalu přejížděla po řádcích pohledem. „Ale vypadá to jako nějaká míchanina různých jazyků.“

„To říkal i Brumbál,“ přikývl Harry.

Hermiona knihu ještě chvilku studovala, Harry se snažil jí nějak pomoci, ale žádný ze znaků, které tam byly, mu nebyl ničím povědomí. Vlastně ani nemohl, nikdy se nezajímal o starodávné runy. Hermiona pak odlepila oči od knížky a došla si pro brašnu. Váhavě se podívala na Brumbálovo křeslo.

„Asi počítá s tím, že si tam sedneš,“ konstatoval Harry. „Odsud nemůžeš pracovat, nemáš si kam položit knížky,“ ukázal ke křeslu, na které si sedali lidé, které si Brumbál pozval na kobereček. „Kromě toho už je moje,“ řekl s úsměvem a posadil se do něj.

Hermiona stále váhala, ale nakonec se přece jen posadila za stůl. Harry uvažoval, jestli si tam někdy sedne i jako ředitelka. Jestliže Brumbál nepřeháněl s tvrzením, že Hermiona je nejlepší studentka od dob Raddlea, rozhodně má šanci tohle prestižní místo jednou získat. 

„To by chtělo fotku,“ ušklíbl se Harry.

„Nech si to,“ zamumlala, ale usmívala se přitom. Pak už ponořila svůj nos do knížky, kterou přelistovala na první stránku. Postupem času vytáhla všechny své slovníky na stůl a občas v některém z nich zalistovala. Dělala si také zápisky na kus pergamenu. Za chvíli byl Brumbálův stůl pokryt jejími věcmi a Harry se pomalu začínal nudit.

Chvilku uvažoval o věcech jako famfrpálový pohár nebo domácí úkoly, které museli do pondělí stihnout. Pak myslel na důležitější věci, jako co Voldemort chystá, k čemu je dobrý Svatý grál, nebo Kámen smrti. Nakonec došlo i na hodiny magie mysli a Lektvar nulového citu. O tom ale uvažovat nechtěl a tak raději vypnul mozek a začal si hledat nějakou zajímavou věc, kterou by mohl pozorovat. Překvapivě takovou věc našel na svá kamarádce.

Přemýšlel, jak je možné, že si takové věci nevšiml dřív. Jazyk jí totiž pomalu přejížděl po zubech, jak se soustředila. Byla to pouhá maličkost, ale Harry od jejích mírně pootevřených úst nemohl odtrhnout oči. Najednou se jazyk zastavil a Harry zvedl pohled k jejím očím. Vyděsil se, když zjistil, že se na něj dívá a radši rychle sklopil pohled a předstíral, že mu nyní připadají náramně zajímavé jeho boty.

Nevěděl, jestli se už opět začala dívat do knížky, ale nehodlal to zjišťovat. Už po několikáté se divil, co se to s ním děje. Bylo asi přirozené, že se ve svém věku začal dívat po holkách, konec konců už před dvěma lety se mu zalíbila Cho Changová. Ale teď to bylo mnohem horší, tohle byla Hermiona. Znali se už takovou dobu a byli nejlepší přátelé. Nikdy dřív na ni ovšem takovýmhle způsobem nemyslel. Pak si vzpomněl na pusu, kterou mu Hermiona dala na konci minulého roku. Už o prázdninách ho podobné myšlenky občas napadali. Vlastně se v něm něco změnilo už ve chvíli, kdy uviděl Hermionu v šatech na vánočním plese při Turnaji tří kouzelníků. Už tehdy si uvědomil, že je hezká. Ale on ji přece považuje za svoji sestru, vždycky ji tak bral. Miloval ji stejně jako Ashley a jako Ron Ginny. Ale pak se zarazil. Je možné, aby se mu líbila Hermiona, pokud ji považuje za vlastní sestru? Ashley se mu přece také líbila, než zjistil, že jsou dvojčata. Tehdy si ale udělal ve své mysli hráz. Na jedné straně byla Ashley a lidé jako Ron, Fred, George nebo třeba i Brumbál či Sírius. Překvapil ovšem sám sebe, když mu došlo, že Hermionu podvědomě zařadil na druhou stranu této hráze

 „Ehm… Harry?“ vyrušila ho ze zadumání Hermiona.

„Jo?“ zvedl k ní oči a myšlenky na své pomatené city vystrnadil z hlavy.

„Sice jsem teprve začala, ale něco už vím jistě,“ řekla Hermiona. „Tohle není žádná řeč.“

„Tak co to je?“ ptal se Harry.

„Je to šifra,“ prohlásila Hermiona.

„Šifra?“ nazvedl Harry obočí.

„Ano,“ přikývla Hermiona. „A ještě k tomu napsána kombinací několika run. Nevím z jakého je ta kniha roku, ale myslím si, že byla napsána mnohem později. V době kdy už se starodávné runy nepoužívaly. V době kdy už byly mrtvým jazykem,“ vysvětlovala Hermiona.

„Proč by někdo psal knihu mrtvým jazykem a poté ji ještě zašifroval?“ nechápal Harry.

„Aby si to nemohl přečíst každý, kdo knihu otevře a překoná ochranná kouzla. Každý by narazil na problém s překladem, tak jako Brumbál. Pokud by se mu podařilo knihu přeložit, ještě by tu byla ta šifra. Rozluštit šifru znamená hodně dlouhou a náročnou práci. Už samotné její přeložení chce dost času a vědomostí, rozšifrování je úplně jiná věc.“

„Nechápu to, jak někdo může něco jen tak zašifrovat?“

„To nemůže být jen tak někdo,“ odporovala Hermiona. „Musel to být nesmírně inteligentní člověk. Skombinoval spoustu run z různých oblastí světa a ještě zpřeházel jejich význam. Například to málo co jsem přeložila, zní asi takhle,“ řekla a vzala si do ruky pergamen, na který před chvílí psala. „I přišel z mostů velká borovice jménem páchnoucí všech faraonů.“

Harry vyprskl smíchy.

„To není směšné,“ pokárala ho zamračeně Hermiona. „Může to trvat léta, než tu šifru rozluštíme, pokud se nám to vůbec někdy podaří,“ řekla sklesle.

„Tobě že by se nepovedlo vyluštit nějakou hádanku?“ nevěřil Harry.

„Tohle je hádanka o tisíci stranách,“ namítla Hermiona a naštvaně pohodila rukou směrem ke knize. Oba na ni chvilku tiše hleděli.

Pak Harry uznale pokýval hlavou. „To je dost.“

Hermiona sklonila svůj pohled zpět ke knížce. „První krok bude celou ji přeložit. To samo o sobě bude trvat léta,“ řekla bezmocně právě ve chvíli, kdy se dveře pracovny otevřeli a dovnitř vešel Brumbál. Hermiona rychle vyskočila a trochu zavrávorala, jak se jí nepodařilo úplně udržet rovnováhu. Harry také vstal.

Brumbálovi hrál na tváři veselí úsměv. „Vidím, že jste začali pracovat na překladu,“ řekl při pohledu na rozevřenou knihu a ohníčky v očích mu vesele pláli. „Vzali jste si trochu čokoládových mandlí?“ zeptal se a ukázal na misku na stole. „Jsou skvělé, jakmile si jednu vezmete, nebudete chtít přestat.“

„Ne, děkujeme, pane profesore,“ odpověděla za ně za oba Hermiona.

„Když myslíte,“ řekl Brumbál a sám si hrst vzal. „Já si teď odskočím do svých komnat a pak se společně podíváme na ten překlad,“ zamrkal na ně a zamířil do dveří vedle svého stolu. Zvláštní, Harry by přísahal, že tam ještě před chvíli nebyly.

Hermiona si opět sedla a vrátila se ke knize, ale Harry nechtěl, aby mu myšlenky zase sklouzly někam, kam neměly.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se, obešel stůl a sklonil se nad knihou.

Hermiona k němu překvapeně zvedla hlavu a nejspíš hodnotila, jestli to myslel vážně. „Hm… možná bys mi mohl pomoct s hledáním ve slovnících,“ řekla, když se ujistila, že ano.

Hledání ve slovních bylo mnohem těžší, než si Harry myslel, že bude. Museli totiž vyhledávat runy, které byly napsány v knize a ty byly ve slovnících řazeny podle jejich anglického ekvivalentu. Hermiona proto vždy musela říct, co si myslí, že daná runa znamená a Harry to pak složitě hledal. Mnohdy tam bylo k jednomu anglickému slovu několik run a občas Hermiona neměla vůbec ponětí, co daná runa znamená nebo z kterého jazyka pochází. Harryho ovšem i tak překvapila svou rozsáhlou znalostí run. Pokud se tohle museli naučit všichni studenti, byl hrozně rád, že si starodávné runy ve druhém ročníku nevybral jako předmět. Asi by se z toho zbláznil. Něco mu ale říkalo, že Hermiona toho zná mnohem víc, než je obvyklé a že Brumbál nepřeháněl, když tvrdil, že je v nich Hermiona dobrá. Ostatně v čem Hermiona dobrá nebyla? Jedinou výjimku tvořilo jasnovidectví a Harry se tomu nedivil. Jasnovidectví se snad ani nedalo považovat za plnohodnotný předmět, vždyť to bylo jen hádání budoucnosti.

Když se k nim připojil Brumbál, práce se přece jen trochu zrychlila. Brumbál doplnil občasné Hermioniny mezery, ale stejně měl Harry se slovníky docela dost práce. Celou dobu mluvili jen o překladu a Harrymu často unikalo, o čem se ti dva baví. Jejich výrazy byly často velmi odborné a jemu cizí.

V poledne svou činnost přerušili a vydali se na oběd.

„Tak jak to probíhá?“ vyzvídala Ashley, když si přisedli k nebelvírskému stolu.

„Pomalu,“ odpověděl Harry.

„Podle mě to jde od chvíle, kdy nám začal pomáhat Brumbál až překvapivě rychle,“ odporovala Hermiona.

„To ano,“ souhlasil Harry. „Ale stejně nám to takhle bude trvat deset let. Vždyť ještě nemáme ani stránku a ani to, že knihu dokážeme přeložit, neznamená, že jí dokážeme porozumět,“ připomněl Harry.

Hermiona přikývla. „Jen jsem tím myslela, že to jde rychleji, než jsem předpokládala,“ vysvětlila.

„To budete ještě pokračovat odpoledne?“ ptal se Ron.

Hermiona znovu pokývala hlavou. „Musíme to trochu urychlit, možná, že až přeložíme několik stránek, přestanou se objevovat nové typy run. To by nám dost pomohlo. Mohli bychom určit slovníky, které budeme a které nebudeme potřebovat. “

„To ti nezávidím, kamaráde,“ řekl Harrymu Ron.

Harry se mu ani nedivil. Celé odpoledne znovu pracovali na překladu, ale nezdálo se mu, že by se rychlost, s jakou postupují, nějak výrazně zlepšila. Oba se nakonec nechali Brumbálem zlákat na nějaké sladkosti a tak chvílemi cucali citronové bonbóny nebo čokoládové mandle. Večer toho měli všichni už dost a Brumbál vyhlásil na zítřek povinný odpočinek. Když budou chtít a budou mít dokončené domácí úkoly, můžou přijít zase v pondělí po vyučování. Harry měl sice na jazyku větu, že na domácích úkolech nezáleží, ale měl pocit, že u Brumbála ani u Hermiony by s takovým tvrzením neuspěl. A navíc – pokud si zítra dají jeden den odpočinku, nemůže jim to vůbec uškodit. Stejně zase stráví většinu dne psaním domácích úkolů a Hermiona ho určitě bude nutit, aby si dodělal i úkoly na zbytek týdne, stejně jako Rona. A Harry ji asi tentokrát poslechne, aby měli co nejvíc času na překlad knihy. Ještěže nebyla tenhle týden prefektská schůze. Kdyby byla, nejspíš by vrátil prefektský odznak, protože by to za ten ztracený čas na schůzích nestálo.

 

Během následujících dnů dospěl k poznání, že se z něj stal knihomol. Pokud zrovna po vyučování nebyli s Hermionou u Brumbála a nepřekládali knížku, nebo se Harry neučil magii mysli, byly v knihovně a snažili se naučit se veškerou látku, kterou probírali. U Brumbála trávili zhruba polovinu svého volného času, Harry kvůli magii mysli ještě trochu více. Většinou v ředitelně byli oba každý druhý den. Jediný případ kdy se Harry odtrhl od knih, byly famfrpálové tréninky.

Jednou, právě před famfrpálovým tréninkem, se k němu těsně před hradem při cestě do šatny připojila Hermiona.

„Ahoj Harry, bude vadit, když vás budu sledovat při tréninku?“ zeptala se. „Potřebovala bych se trochu nadýchat čerstvého vzduchu a nechci někam jít sama,“ dodala.

„Jasně,“ přikývl Harry a pak mu pohled sjel na její brašnu. „Svačina?“ nadzvedl obočí, i když mu bylo jasné, že to tak není.

„Ehm… ne,“ nepřekvapilo ho svou odpovědí Hermiona. „Vzala jsem si nějaké učebnice. Nezlob se Harry, ale víš, že famfrpál pro mě není moc velká zábava,“ řekla.

„Vím, ale proč nás pak chceš sledovat?“¨nadzvedl obočí Harry.

„Já vás vlastně nechci sledovat. Jen chci být venku a nechci být sama,“ upřesnila Hermiona.

Přešli přes drobnou vyvýšeninu a kousek před nimi se objevily šatny. Stál před nimi Ron a opíral se o zeď.

„Ron s vámi trénuje?“ divila se Hermiona.

“Ne,“ reagoval Harry taktéž trochu překvapeně.

Ron na ně zamával, vykročil jim naproti.

„Ahoj Harry, Hermiono,“ pozdravil je, když se střetli. „Bude ti vadit, když vás budu sledovat při tréninku?“ obrátil se teď přímo na Harryho. „Přece jen je ten tréninkový program částečně i moje práce, takže bych chtěl vidět, jak funguje.“

„Spíš hlavně tvá práce,“ opravil ho Harry a Ron se zasmál. „Samozřejmě, že mi to nebude vadit,“ dodal.

„Ty se jdeš taky podívat na trénink?“ obrátil se Ron na Hermionu s výrazem naprostého šoku.

„Jasně, proč bych neměla,“ odvětila mírně rozladěně Hermiona.

„Ale tebe přece famfrpál nezajímá,“ konstatoval Ron. Harrymu podle jeho tónu přišlo, že mu její společnost není úplně nejpříjemnější, ale nechápal proč. Samozřejmě, pokud jste byli s Hermionou, mělo to spoustu nevýhod. Jednou z nich bylo, že jste se příliš nenasmáli, ovšem to Harrymu nepřipadalo jako moc velké mínus. I když u něj to možná bylo tím, že si na to zvykl.  

„To ale neznamená, že se nemůžu jít podívat na Harryho trénink,“ odpověděla. Harry se na ni překvapeně díval. Harryho trénink? Mělo to znamenat, že se jde podívat na trénink jen kvůli němu? Asi ano. Jejich přátelství se poslední dobou hodně prohloubilo. Většinu času trávili spolu, doteď kromě famfrpálových tréninků. Nejspíš by na trénink nešla, kdyby na něm nebyl Harry. Trochu překvapující, když i bez těch tréninků spolu trávili prakticky veškerý čas.

„Tak já se půjdu posadit. Zatím ahoj, Harry,“ řekla Hermiona, Ronovi věnovala kyselý pohled a zamířila na tribunu.

„Nevíš, co jsem zase řekl?“ zeptal se Ron Harryho.

„Možná jsi nemusel tak okatě dávat najevo, že ti její společnost není příjemná,“ odpověděl Harry mírně zamračeně.

„Cože?“ nechápal Ron.

„Bylo to na tobě vidět,“ řekl Harry. „Jen nechápu, co ti na ní vadí.“

Ron zprvu neodpovídal, jen sklopil pohled, zatímco na něj Harry nechápavě hleděl. Po chvilce z něj vypadlo: „To, co každému. Neustále všechno přesně podle školního řádu. Pořád je zalezlá v knihovně a baví se jenom o učení. Hádá se kvůli každé hlouposti. Je panovačná, nudná a protivná. Nechci, abys to pochopil nějak špatně. Mám ji rád. Je to dobrá kamarádka, ale jakmile s ní někde jsem sám. Začíná mi šplouchat na maják.“

Harry spolkl poznámku, že maják byl zatopen a chtěl reagovat, ale Ron znovu promluvil. „Nechápu, jak s ní můžeš trávit tolik času a nezbláznit se,“ kroutil hlavou Ron.

„Hermiona je skvělá kamarádka. Nevadí mi, že bere všechno podle školního řádu. Ani, že je neustále zalezlá v knihovně. Pokud chce dosáhnout úspěchu, nemá jinou možnost. Vždycky se učíme spolu a vím tedy, že to nijak nepřehání. Jsme spolu prakticky veškerý čas, ať už při vyučovaní, nebo ve volnu a nikdy jsem nepocítil nudu. Chováme se k sobě naprosto přirozeně a nikdy jsme se nepohádali ani ke mně nebyla protivná. Jestli ty říkáš, že je panovačná, nudná a protivná, tak já říkám, že je milá, zábavná a laskavá,“ řekl Harry a věnoval mu Snapeovský pohled.

Ron na něj po tomhle prohlášení nevěřícně zíral. „To myslíš vážně?“

„Naprosto,“ ujistil ho Harry.

„Tak v tom případě se k tobě chová jinak,“ prohlásil Ron.

„Možná se já chovám jinak než ty,“ kontroval Harry.

Ron na něj zamyšleně hleděl. „Jo, mezi námi je velký rozdíl,“ konstatoval pak.

„Ale dřív nebyl. Vždyť ti sis s ní dřív taky rozuměl,“ namítl Harry.

Ron zavrtěl hlavou. „Nikdy jsme si nerozuměli, když jsme byli sami dva. Vždycky jsme se pohádali.“

„Ale to přece není pravda,“ odmítal tomu uvěřit Harry. „Byli jsme nerozluční přátelé. Ty, já a Hermiona.“

„Ale to bylo jen, pokud jsi u toho byl i ty. Když se můžeš bavit s někým jiným, nemůže vyniknout nudnost toho druhého. Když Hermiona měla nějakou přednášku o učení, školním řádě a podobných věcech, mohli jsme si alespoň vyměnit pohledy. Nebo jsme si mohli povídat o famfrpále a Hermiona kvůli tomu nezačala mluvit o učení. Ale jakmile jsme byli někde sami, vždycky jsme si nakonec vjeli do vlasů.“

„Já jsem s ní sám hodně často a žádné konflikty spolu nemáme,“ zopakoval Harry.

„Možná to bude opravdu tím, že jsi jiná povaha. Mnohem víc se učíš a jsi pilnější. Ale dřív si takový nebyl. Dřív by sis s Hermionou tolik nerozuměl. Neustále na něčem pracuješ a s ní se o tom bavíš. Veškerá zábava šla stranou. Kdy jsi naposledy hrál šachy? Nebo tchoříčky? Všiml sis, že i přátelství mezi námi je úplně jiné než dřív? Jak jsem řekl, nepochop to špatně, oba jste stale moji přátelé, ale s Ashley si rozumím víc. Jsi totiž pilný a toužíš po úspěchu. Já jsem pohodář. Vlastně je to logické, že jste se tak moc spřátelili a ani bych se nedivil, kdyby to nakonec přerostlo v něco víc,“vysvětlil Ron.

Harry na jeho důkladnou analýzu nereagoval. Ron ho překvapil tím, jak důkladně vystihl skutečnost. Dřív mu nikdy jako filozof moc nepřipadal. Ashley i Rona měl rád, ale ani s jedním z nich by zřejmě nedokázal trávit tolik času bez jediného konfliktu.

„Ale jen doufám, že se vám nepostaví do cesty kariéra. Hodíte se k sobě, snad vám to dopadne dobře,“ přerušil Harryho zadumání Ron.

Harrymu chvilku trvalo, než mu došlo, o čem to mluví. „Rone. My jsme… ehm…“ najednou nevěděl co říct. Ron mu to usnadnil.

„Přátele?“

„Jo, to je ono,“ potvrdil Harry.

„Přátelství je úžasná věc. My dva jsme přátelé, já a Ashley jsme přátelé. Máme se rádi a trávíme spolu určitý čas, ale ne veškerý. Vy dva jste spolu neustále a necítíte touhu být sami. Děláte spolu všechno. To vaše přátelství pomalu přerůstá v něco víc.“

„Neděláme spolu ‘všechno’,“ odporoval Harry.

„Dobře, zatím téměř všechno,“ odvětil Ron s úsměvem.

„Správně definoval přátelství, ale na jednu věc jsi zapomněl,“ řekl mu Harry.

Ron neodpověděl, jen nadzvedl obočí.

„Sourozenecká láska. Přesněji řečeno láska a shoda, která často panuje mezi dvojčaty, jako třeba mezi Fredem a Georgem. Já jsem vyrůstal sám, nikdy jsem neměl žádné přátele, nebo sourozence, se kterým bych si mohl povídat a trávit čas. Hermiona je jedináček a vsadím se, že se svými vrstevníky také neměla příliš dobré vtahy. Důvody jsi před chvílí řekl sám. Paradoxně ač jsem letos nalezl své fyzické dvojče, našel jsem i to psychické. Jak jsi řekl s Hermionou jsme si velmi podobní. Ona touží po vědění a dovednostech, já po porážce Voldemorta. K oběma cílům vede podobná cesta. Oba po ní půjdeme a společně si budeme pomáhat, ale až přijde chvíle, kdy se naše cesty k cílům rozdělí a ta určitě přijde, rozloučíme se,“ vysvětlil Harry, ale sám pochyboval o pravdivosti svého tvrzení.

Ron uznale pokýval hlavou. „Hezká teorie, ale má několik vad. Pokud má vážně Hermiona za cíl pouze získávání vědomostí a dovedností, proč pak ztrácí tolik času při překladu té knížky. A Vážně si myslíš, že by tě jen tak nechala odejít na sebevražednou misi? To asi máš o lidech prach bídné mínění. Ani já bych tě jen tak nenechal odejít.“

Harry na něj chvilku zamyšleně hleděl a pak přikývl. „Asi by mě nenechala odejít,“ připustil. „Ale mezi námi opravdu nikdy nic nebylo a nejspíš ani nikdy nic nebude,“ dodal Harry.

„Nechápu proč,“ zamračil se Ron. „Co pak se ti nelíbí?“

Harry se myslel, že období, kdy při probírání podobných témat rudl je už pryč, ale stejně cítil, jak zčervenal. Hermiona opravdu ošklivá nebyla, ale stejně mu něco bránilo na Hermionu myslet tímhle způsobem. „Nejde o to, jestli se mi líbí. Prostě je to Hermiona. Chápeš? Ta malá holka, se kterou jsme se kdysi spřátelili,“ řekl Harry bezmocně. „Nemyslím si, že na ni někdy budu moci myslet jinak než jako na nejlepší kamarádku.“

„Už dávno není malá holka, Harry,“ prohlásil Ron. „Pamatuješ si, jak mě tehdy před vánočním plesem sjela? Byla naštvaná, že si jí nevšímáme. Tedy mám tím na mysli, že si jí nevšímáme jako dívky.  Tobě to tehdy prominula, protože ty jsi letěl po Changový. Ale já jsem si marně hledal partnerku a vůbec mi nedošlo, že bych mohl jít s ní.“

„Máš pravdu, Rone. Tvůj vztah k ní se změnil, ale pro mě je to stále nejlepší kamarádka. Mám ji rád jako vlastní sestru. Už čtyři roky,“ prohlásil Harry.

„To je tvoje věc, já ti do toho mluvit nebudu,“ pokrčil rameny Ron.

„Fajn, takže já se konečně půjdu převléct,“ řekl Harry a bez dalšího slova zamířil do šaten. Při převlékání však stále musel myslet na Rona a vztah, který mezi sebou trio mělo a který se změnil k nepoznání. Na začátku roku si myslel, že se z jejich tria stalo kvarteto, ale teď mu došlo, že ve skutečnosti se rozpadlo. S trochou nad sázky by se dalo říct, že z tria odešel Ron a zůstali Harry a Hermiona. 

Rozpad tria bolel, ale Harry věděl, že to ani jinak skončit nemohlo. Od návratu Voldemorta bere učení velmi vážně, protože ho chce porazit a Ron s jeho přístupem k učení opravdu neměl vedle Harryho a Hermiony místo. Byl rád, že to Ron chápe a stále zůstávají přáteli. Vlastně ho tím hodně překvapil. Ron se taky hodně změnil, takovou analýzu vztahů by od něj nikdy dřív nečekal. Přestáváme být děti, uvědomil si. Popadl koště a vyšel z šatny na hřiště.

Zatímco kráčel ke středu hřiště, kde už na něj čekal tým i s Ronem, rozhlížel se po tribunách, aby zjistil, kde je Hermiona. Seděla nad šatnami. Harry při pohledu na ni zapřemýšlel, jestli nemá Ron pravdu a jestli se jejich vztah opravdu nezačíná postupně měnit na jiný než čistě přátelský. Možná ano, ale je to stejně jedno. Nakonec vypije Lektvar nulového citu a na Hermionu zapomene. Už pro něj nebude nic znamenat. Nesmí si s ní nic víc začít. Bylo by to pak ještě horší.       

Když došel až ke skupince uprostřed hřiště a pozdravil se s nimi, začal jim vysvětlovat plán dnešního tréninku.

Po krátkém úvodu trénink začal a Ron měl už od začátku připomínky k jednotlivým hráčům.

„Angelino, tohle je nácvik střelby. Laxní koncovka ti je k ničemu!“ „Frede, neposílej potlouk tak pozdě!“ „Ashley, máš odkrytou levou obruč!“ Křičel na ně zespoda.

Harry předpokládal, že se to jeho spoluhráčům nebude líbit, ale kupodivu nic nenamítali. Ronovi připomínky byly totiž většinou oprávněné. V polovině tréninku poslal Rona pro koště do skladu náhradních pomůcek, aby mohl vše koordinovat ze vzduchu a nakonec mu předal i vedení nad tréninkem. Zpočátku se ozývali protesty zejména od Freda a George, ale pak museli uznat, že Ron vedení tréninku zvládá lépe než Harry.

Nakonec Ron vedl veškeré famfrpálové tréninky, včetně ranního běhu. A Harry si pochvaloval, že se zbavil této povinnosti. Ne že by mu byla funkce kapitána nepříjemná, to ne. Naopak byl hrdý na ten odznak a na kapitánskou pásku, kterou bude nosit při zápasech, ale vedení tréninků patřilo mezi méně vítané povinnosti kapitána. Navíc se mohl plně soustředit na trénink svých chytačských schopností. Trénoval většinou individuálně, zatímco ostatní prováděli nějaká famfrpálové cvičení, on kroužil kolem hřiště a hledal neposedný zlatý míček. V knížkách o famfrpál četl, že pokud byli chytači zároveň kapitáni, museli vždy trénovat ještě sami po tréninku. Harry by něco takového už nebyl schopen časově zvládnout, musel by omezit překlad knihy a nechtělo se mu ještě více zpomalovat už tak pomalý postup, který vykazovali. S Ronem jako trenérem vše zvládal naprosto v klidu.

Hermiona začala chodit na všechny tréninky. Asi nechtěla neustále trčet v hradu a takhle nemusela být někde venku sama. Vždy seděla s učebnicí nad šatnami a tam pilně na čerstvém vzduchu studovala. Harry si zvykl po každém chycení zlatonky, dát na chvíli přestávku a zaletět se podívat za ní na tribunu Prohodil s ní pár slov, většinou o dané látce, kterou se právě učila. Pak opět vypustil zlatonku a vydal se na její lov

 

I přesto, že měl vzhledem k překládání knížky a famfrpálovým tréninkům, méně času, než většina studentů, začal v učení vynikat podobně jako Hermiona. Dokonce mu začali jít i dějiny a lektvary. Když Harry poprvé odevzdal Snapeovi lektvar, který byl přesně, jak měl být, zahlédl u něj velmi netradiční vyjevený pohled. Učitelé mu přidělovali body stejně často jako Hermioně a Harry z toho měl dobrý pocit.

Mělo to ovšem i své stinné stránky. Tak jak se všem spolužákům (až na Hermionu) vzdaloval v učení, vzdaloval se i v ostatních věcech. Absolutně žádný volný čas mu bránil stýkat se častěji s někým jiným než s Hermionou. Konečně mu připadalo, že ji plně chápe. Jejich přátelství se utužovalo. Zato vztah s Ashley a Ronem jim oběma stagnoval. Ashley na něj zezačátku působila podobným dojmem jako Hermiona, ale čas ukázal, že jí je bližší Ronův vztah k učení. Tím se jen potvrdil Ronův výklad věcí.

Začal zjišťovat, že i při rozhovorech, které občas vedl se svými spoluhráči při trénincích, přemýšlí nad učením, které ještě zcela nechápal. Rozhovory na jiné téma než učení a překlad nebral jako důležité a nevěnoval jim přílišnou pozornost. Hermiona na tom byla podobně. Oba na to jednoho dne doplatili.

 

Začalo to jako obyčejná všední středa. Ráno byl celý tým i s Ronem, který bral svou funkci trenéra velmi vážně a s Hermionou běhat. Všichni se pak rozutekli do sprch a následně na snídani. Harry se chvilku zdržel, protože nemohl najít čistý hábit. Nakonec si musel vzít jeden už trochu zašpiněný, ale jeden den to snad vydrží. Když pak jako poslední scházel na snídani, zamířil jako vždy k nebelvírskému stolu ke skupince, kde byl Ron, Ashley a Ginny. Pak se zarazil a rozhlédl se. Hermiona seděla sama na druhém konci stolu. Okamžitě k ní zamířil vyzvědět, co se děje.

„Hermiono, proč nesedíš s ostatními?“ nechápal, když stál naproti ní. Zatím si nesedal, čekal, že s ním Hermiona půjde zpět ke zbytku.

„Ehm… no…“ nešťastně se usmála. „Lepší by bylo říct, že oni nesedí semnou.“

„Cože?“ divil se Harry a Hermiona pokrčila rameny. Harry se zadíval k místu, kde seděli Ron, Ashley a Ginny. Nikdo z nich mu nevěnoval žádnou pozornost. Harry se posadil naproti Hermioně.

„Pohádali jste se?“ ptal se Harry.

„Ne,“ odporovala Hermiona. „Já jsem tu byla první a oni si hned když přišli, sedli támhle.“ Kývla hlavou k místu, kde seděli.

„Možná tě neviděli,“ snažil se Harry, nají nějaké vysvětlení.

Hermiona jen nešťastně zavrtěla hlavou. „Vůbec se nerozhlédli. Museli vědět, že tu někde jsem, ale schválně se nerozhlédli.“

Harry se cítil hrozně, takže jeho přátelé a jeho vlastní sestra se na ně vykašlali. Tohle bylo jiné, než předchozí neshody, které v triu vznikli. Teď se nikdo s nikým nepohádal, prostě si najednou přestali rozumět. Vyselo to ve vzduchu už delší dobu a teď se to stalo. Ron říkal, že se jejich přátelství změnilo. Konec tria. Harry a Ron už nebyli větší přátelé než Harry a Neville.

 

Od té doby zmizely všechny rozhovory, které nebyly nezbytné. Když se Harry bavil s Ronem nebo s nějakým členem týmu, bylo to jen kvůli nadcházejícímu zápasu se Zmijozelem. S nikým jiným nemluvil. Hermiona na tom dokonce byla ještě hůř, jediný kdo se s ní bavil, byl Harry.

Byl začátek října, za pár dnů se měl hrát úvodní zápas sezóny. Harry a Hermiona seděli s Brumbálem pozdě večer v jeho kanceláři za pracovním stolem. Už si zvykli, že to Brumbálovi nevadí a portréty ředitelů a ředitelek se také už netvářili nijak zvlášť pohoršeně.

„Pokud budeme pracovat tímhle tempem dál, bude kniha přeložena do konce školního roku,“ pochvaloval si Brumbál. Jejich postup se opravdu značně zrychlil, protože zjistili, že v knize se používá vždy jen určitá část některých jazyků.

„Ale stále nám bude zbývat vyluštit šifru,“ podotkla Hermiona,

„To ano,“ přitakal Brumbál. „Ale v takhle rychlý postup jsem ani nedoufal.“

Pergameny, na které překlad psali, byly naštosované v jedné ze zásuvek a pečlivě očíslované, aby se jim nemohly zpřeházet. Harry a Hermiona se právě chystali k odchodu, když na dveře někdo zabušil a dovnitř vrazil Snape.

„Pane řediteli, potřebuji s vámi velice naléhavě mluvit. O samotě,“ dodal a přejel Harryho a Hermionu chladným pohledem. Nebylo neobvyklé, že některý z profesorů přišel za Brumbálem do ředitelny, ale většina vyčkala na Brumbálův pokyn ke vstoupení a nevletěla dovnitř jako vlna tsunami.

„Nashledanou, pane profesore,“ řekli Harry a Hermiona unisono a opustili ředitelnu.

„Co asi má Snape tak naléhavého?“ přemýšlel Harry nahlas.

„Nevím, možná něco o Voldemortovi,“ řekla Hermiona. Nebylo to poprvé, co vyslovila Voldemortovo jméno. Vliv Harryho prakticky neustálé přítomnosti se na ní jasně podepsal. Ostatně stejně jako Hermionin vliv na něm.

„To asi jo. Snape je u Voldemorta jako špeh, takže je to celkem pravděpodobný. Otázka je: Co o Voldemortovi?“

„To se mi nemůžeme dozvědět,“ podotkla Hermiona.

Harry se otočil a díval se na dveře, které se jim vzdalovali, jak ujížděli po schodech. Ze svých zkušeností věděl, že se skrz ně dá slyšet.

„Harry to ne,“ identifikovala správně tok jeho myšlenek, jakoby mu viděla do hlavy. Poslední dobou mohli praktikovat podobné věci jak Fred a George, protože se znali tak dobře, že jim bylo jasné, co ten druhý chce říct, nebo na co myslí.

„Máš pravdu, bylo by to nebezpečné,“ přitakal Harry neochotně a oba vyšli kolem chrliče ven.

„Jak vůbec postupuješ s magií mysli?“ ptala se Hermiona.

„Moc mi to nejde,“ odpověděl Harry zachmuřeně. „Už dokážu vnímat, že to co se kolem mě děje, není skutečnost, ale to je všechno.“

„Nesmíš to vzdávat, Harry,“ povzbuzovala ho Hermiona.

„Já to nevzdávám,“ reagoval Harry. „Budu to zkoušet dál. Jen nevím, jestli se to jsem schopen naučit. Brumbál mě sice také neustále povzbuzuje, ale myslím, že tomu taky už moc nevěří,“ řekl nešťastně Harry. Oni nebudou moct použít obrovskou zbraň proti Voldemortovi, protože Harry není schopen se jí naučit ovládat.

„Neber si to tak, Harry,“ řekla a dala mu ruku kolem ramen.

Harry se na ni vděčně podíval. Právě teď mu byla oporou. Její ruka kolem jeho ramen mu dodávala energii a odvahu. Nedovedl si představit, jaké to bude bez ní, až vypije lektvar.


I zbývající čas do zápasu byl náhle pryč. Ráno vzal tým na kratší protažení ven, tak aby se příliš neunavili. Následovala snídaně. K Harryho překvapení nebyla na Ashley vidět žádná nervozita.

„Já jsem hrála za naši školu při několika turnajích amerických kouzelnických škol. Jsem zvyklá hrát před spoustou lidí,“ odpověděla mu, když se na to zeptal.

Harry pokýval hlavou. Ještě chvíli nechal své spoluhráče snídat a pak zavelel k odchodu na hřiště. Všech šest Harryho spoluhráčů se zvedlo a zamířilo ven z Velké síně. Harrymu sklouzl pohled na Rona, který zůstal usazen u stolu.

„Na co čekáš, Rone?“ zeptal se ho.

„Já přece nejsem hráč,“ namítl Ron.

„Ale jsi trenér. Trenéři přece nesedí s ostatními diváky na tribuně,“ kontroval Harry, chytil ho za rameno a vytáhl na nohy. „Jdeme,“ zavelel a táhl ho za sebou.

Ostatní studenti se už také pomalu začali trousit na hřiště. Hermiona je dohnala ve vstupní síni a společně pak šli na stadion jako za starých časů. Povídali si o obyčejných věcech, až to skoro vypadalo, že se trio nikdy nerozpadlo. Harry však věděl, že jakmile se vše vrátí do starých kolejí, nebudou mít na podobně diskuse příliš mnoho času a tak si tento okamžik užíval. Až moc rychle dorazili před šatny. Tam už stáli sroceni členové týmu a ještě probírali možný průběh zápasu s některými svými spolužáky.

Ron se od nich okamžitě vzdálil a zamířil ke vchodu do šaten.

„Tak hodně štěstí, Harry,“ popřála mu Hermiona, políbila ho na tvář a odběhla. Harry se vzápětí stal terčem mnoha pohledů a uznalého hvízdání. Ashley se usmívala, zřejmě z nich měla radost, podobně jako Ron, který se zastavil kousek před vchodem. Všichni ostatní se už znovu věnovali svým záležitostem a někteří už vycházeli do šatny.

Harry si povzdechl. Už teď se o nich povídali celkem peprné věci. Teď se to ještě zhorší.

Došel Rona, který měl na tváři stále úsměv. „Vidíš? Ani to nebolelo,“ ušklíbl se na něj.

„To byla jenom přátelská pusa,“ odvětil Harry, ale cítil, že je opět rudý od hlavy až k patě.

„Uvidíme, jak dlouho vám vydrží přátelské pusy,“ šklebil se Ron.

Harry už na Ronovu poslední větu nereagoval, vešel do šatny a zahnul do části pro kapitána. Převlékl se do rudozlatého hábitu a na levou ruku si navlékl kapitánskou pásku. Páska byla zlatá s velkým červeným C, takže na pozadí základní rudé barvy habitu krásně vynikala. Táta by byl hrdý, pomyslel si Harry.

Na následný okamžik se musel chvíli připravovat. Čekalo se od něj, že pronese nějakou řeč, tak jako to dělával Wood. Když si v hlavě urovnal, co řekne, popadl koště a vstoupil do chodbičky, kde už byl připravený jeho tým. I když byli všichni zkušení hráči, atmosféra tady byla vždy napjatá. Dveře na stadion byly ještě zavřené, ale i tak sem z tribun doléhal pokřik fanoušků. Teď už pravděpodobně nastupuje Zmijozel.

Nadechl se a chtěl začít, ale v tu chvíli zapomněl, co chtěl říct. Takže musel improvizovat.

„Pilně jsme trénovali. Dřeli jsme každé ráno a třikrát týdně na hřišti kvůli téhle chvíli. Držme se toho, co jsme se naučili. Co nám Ron poradil,“ sklouzl pohledem k jedinému člověku v černém hábitu a bez koštěte. „Dejme do toho všechno,“ dokončil pak pevně.

Chvilku bylo ticho, všichni se na něj dívali. Pak si vyměnili Fred a George pohledy a řekli:

„Jasně, Olivere.“ Všichni se zasmáli, i Harry se zašklebil.

„Tak jdeme na to,“ řekl Harry, otevřel dveře a poprvé v čele týmu vkročil na hřiště. Okamžitě se ozval jásot studentů ze všech stran. Zmijozelští bučeli a pískali, ovšem v jásotu zbytku školy to zcela zaniklo.

„A tady už nastupují Nebelvírští,“ ozval se hlas Leeho Jordana. „V čele chytač a kapitán Harry Potter! V bráně Nebelvíru se poprvé představí jeho sestra Ashley Potterová! Další sourozeneckou dvojicí v týmu jsou odrážeči Fred a George Weasleyovi! Co by si nebelvírský tým počal bez dívek, které za něj budou střílet góly! Nastupují Angelina Johnsonová, Katie Bellová a Alice Spinnetová! A nakonec - ne nelekejte se. Nebelvír nebude hrát v osmi! Nebelvírský tým je totiž jediný, který má svého trenéra! Je jím Ronald Weasley!“

Ron postávající u postraní čáry na oznámení jeho jména nijak nereagoval. Harry se při cestě do středu hřiště, kde už na něj čekala madam Hoochová s camrálem, rozhlížel po tribunách, chtěl vědět, kde je Hermiona. Tolik si zvykl na její přítomnost, že ho teď znervózňovalo, že není s ním, nebo alespoň, že neví, kde je.

„Rozhodčím dnešního zápasu bude jako vždy madam Hoochová,“ ohlásil Lee.

Když došli do středu hřiště, Harry si podal ruku se zmijozelským kapitánem. Vůbec nevěděl, o koho jde. Každopádně se mu pokoušel rozdrtit ruku. My rozdrtíme vás všechny, pomyslel si Harry škodolibě.

„Zkuste dnes hrát fair play, ano?“ vyzvala je madam Hoochová. „Na místa!“

Počkala než si Harry i kapitán Zmijozelu, který jak teď Harry viděl, byl brankář, dojdou na svá vymezená místa a pak vyhodila camrál do vzduchu a zapískala na píšťalku.

Harry okamžitě vystřelil k nebi. Hlavu natočenou přímo k obloze, když uviděl zlatý záblesk. Harry ještě nikdy takhle rychle zlatonku nespatřil, teď se však třepotala přímo nad ním. Harry přikázal Kulovému blesku ještě víc zrychlit. Těch pár metrů, co je dělilo, překonal během zlomku vteřinu. Máchl rukou a chytil ji.

„Zápas nám… KONČÍ!!! HARRY POTTER CHYTIL ZLATONKU V NEUVĚŘITELNÉM ČASE!!! ZÁPAS KONČÍ!!!“ halekal Lee.

Harry jenom tak stál ve vzduchu s pravou rukou mírně pozvedlou a usmíval se na své spoluhráče, kteří na něj nevěřícně koukali. Nakonec se jejich výrazy změnily na úsměvy a začali ho poplácávat po zádech.

„Právě jsme všichni viděli, jak užitečný by měl být pro mužstvo kapitán!“ prohlásil Lee.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

smjert fašistom

(Doctorex, 28. 7. 2010 19:34)

Hmmm...není to špatné, ten začátek byl dost rozpačitý, ale ted se mi to vážně líbí. Asi nejvíc se mi na tom teda líbí délka kapitol, co si budeme povídat. A pokud nekecáš a 31. bude další, tak se budu moct těšit. Nelíbilo se mi to s těmi kentaury, ale nevadí, stane se, čekal bych že to provedou obři a bylo by.

Re: smjert fašistom

(pavlas2, 29. 7. 2010 10:25)

Zatím to vypadá dobře, měli bychom to do 31. stihnout. Co se ti nelíbí na kentaurech?

Re: Re: smjert fašistom

(Doctorex, 29. 7. 2010 16:52)

Podle mě jsi kentaruy trochu podcenil, jsou to mocná magická stvoření a ty jsi z nich udělal loutky. Ale je to tvá povídka, já jsem jen rejavý čtenář. Třeba to tam má nějaký hluboký smysl, který zatím prostě nevidím.

Re: Re: Re: smjert fašistom

(elesse, 30. 7. 2010 23:25)

Neřekla bych přímo, že z kentaurů jsou loutky. V podstatě nikdo nemá jasno v tom jestli jsou "dobří" nebo "zlí", takže se klidně mohlo stát že někdo jen šikovně podnítil jejich nevraživost vůči kouzelníkům a oni prostě zaútočili. To, že měli "přehnané" schopnosti je vysvětleno použitím silné černé magie, o které se domnívám, že by ji Voldemort mohl být schopen pro své účely použít. Takže tedy chápu, že se ti třeba tento záměr autora nelíbil. Dokonce si nejsem jitá jeho dalším rozebíráním a jinou jeho podstatou než jen ukázat Voldemortovu sílu.
Neber to jako útok, jen jsem se nad tvým komentářem a textem trochu zamyslela:)
a samozřejmě pavlassovi do hlavy nevidím, takže třeba je to celé úplně jinak;-)

:-)

(Katren, 25. 7. 2010 22:13)

naprosto souhlasím, zápas byl každopádně překvapující :D a souhlasím s Ronem, schválně jak dlouho jim vydrží "přátelské pusy", doufám, že už moc dlouho ne
těším se na 31. ;) do té doby zatím ahoj

Skvělé

(Vruon, 24. 7. 2010 0:40)

Úplně dokonalá kapitolka :D
Ten zápas byl sice hodně....překvapující :D čekal jsem jak si s tím vyhraješ na druhou stranu brilantní :D
Hmm Prasinkovský masakr jsem fakt nečekal, tím si mě taky dost překvapil... nemá s očarováním kentaurů něco společného ten šutr co hledal Voldy?
Harryho postup v nitrobraně... tímhle tempem si nejsem jstej jestli vůbec do konce roku ovládne tuhle schopnost :D
Harryho a Hermi sbližování paráda i když jejich odloučení od ostatních... začínám být opravdu zvědav na to jak to bude vypadat po tom co si Harry vezme ten lektvar... jestli si ho tedy vezme jelikož pro Herm to bude rána když je vlastně jediným s kým se baví
Každopádně super kapitolka...(i když by nevadilo kdyby byla dřív) a hrozně se už těším na pokráčko ;)

Re: Skvělé

(pavlas2, 24. 7. 2010 1:28)

Myslím, že další kapitola tu bude rychleji, protože už ji mám z velké části hotovou. Původně to totiž měla být jedna dlouhá kapitola, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Předpokládané datum uveřejnění 12. kapitoly: 31. červenec (Harry jí dostane k narozeninám :-D).

Re: Re: Skvělé

(Vruon, 24. 7. 2010 1:54)

Super zpráva i když týden čekání bude peklo :D