Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola-Pro lektvar (1)

4. 7. 2010

A/N Za beta-read děkuju elesse

 

Druhý den sice byla neděle, ovšem neděle plná práce. Harryho, Rona, Hermionu a Ashley ten den čekala spousta domácích úkolů, které museli do pondělí stihnout. Harry a Hermiona to měli ještě o to horší, že je k večeru čekala prefektská schůze. Nakonec měli všechny úkoly hotové ještě před schůzí, takže po ní už budou moct jen odpočívat.

Schůze konala v jedné nepoužívané učebně naproti sborovně. V učebně byl velký kulatý stůl se spoustou židlí se jmenovkami. Harry a Hermiona přišli až na poslední chvíli, protože po cestě potkali Protivu, který se tvářil velice samolibě a vybízel je k průchodu chodbou, která vedla ke sborovně, takže se raději vydali dlouhou oklikou. To, že udělali dobře, pochopili, když z chodby všichni zaslechli Protivův smích a do učebny vešli od hlavy k patě zlití prefekti Havraspáru.

Prefekt Havraspáru, v němž Harry bezpečně poznal Jamese Morrisona, naštvaně práskl dveřmi a společně s Cho Changovou se začali kouzly sušit. Harry se snažil nemyslet na Morrisonovo poslední setkání s ním a doufal, že si vezme příklad ze svého dvojčete, které ho už od jeho příchodu zcela ignorovalo. Naštěstí se zdálo, že ano. Co se mu ale líbilo méně, bylo ignorování Cho Changové, která se na něj stejně jako oba bratři Morrisonovi ani nepodívala. Harry si domyslel, že James Morrison bude nejspíš její kamarád, takže si teď o Harrym myslí, že s Brumbálem vyvraždili jeho rodinu a navíc ještě on sám zabil jejího přítele Cedrika Diggoryho. Nemohl jí proto mít za zlé, že se na něj ani nepodívá.

Když se všichni usadili, zahájili primusky schůzi. Alice většinu řečí nechala na své zmijozelské kolegyni Elizabeth Leytonové, která evidentně všechna ta nařízení a pravidla znala z paměti, protože, když jim vysvětlovala jejich pravomoci, vhodné tresty pro jednotlivé přestupky, postihy jakých se jim může dostat, pokud nebudou své povinnosti řádně plnit, nebo pokud budou svých pravomocí zneužívat, nikdy nepoužila žádnou knihu, nebo výpis ze školního řádu. Harry si uvědomil, že tohle mělo být pravděpodobně probíráno už v Bradavickém expresu, ale kvůli jeho absenci to zřejmě odložili. Když už poslouchali Leytonovou asi půl hodiny, začal litovat toho, že na něho brali ohled a v duchu přirovnával schůzi k hodině dějin. I výrazy ostatních prefektů se začali blížit těm z hodin dějin. Alice zřejmě chtěla dostát své povinnosti primusky a stále hleděla upřeně na Leytonovou, která Harrymu začala připomínat Percyho v dívčí podobě.

Nenápadně se podíval na Hermionu, aby zjistil, jestli se jí stále daří držet pozornost. Nezklamala, stále Leytonovou sledovala a vypadala, že visí na každém jejím slovu. Otočil hlavu na druhou stranu, kde čekal zmijozelskou prefektku, Angelinu LeClairovou. Ta se ovšem ve výši, kde ji čekal, nepohybovala. Hlavu mělo totiž položenou na stole, zřejmě schválně otočenou od Leytonové, aby jí dala najevo svůj nezájem. Nyní zkoumavě hleděla přímo do Harryho očí, jakoby z nich chtěla něco vyčíst a zřejmě jí vůbec nevadilo, že o tom Harry ví. Dokonce, i když jí začal pohled oplácet, stále z něj nespustila oči. Harryho pomalu začala dopalovat. Co je na mě k čertu tak zajímavého? Raději se rozhodl ji ignorovat a zaměřit se na Leytonovou a její proslov. To ovšem po třiceti sekundách vzdal a chtěl si vzít příklad ze své otravné sousedky, ovšem uvědomil si, že by mu pak Hermiona pěkně vyčinila, tak si alespoň hlavu podepřel rukou a dělal, že bedlivě poslouchá. Místo toho se mu ovšem myšlenky rozběhli všemi směry a zastavovaly se u takových věcí jako famfrpál a výstřih Leytonové, který byl zřejmě jedinou zajímavou věcí na ní.

Leytonová je svým proslovem nudila celou hodinu a půl a Harry se raději za celou tu zbylou dobu na svou zmijozelskou sousedku ani nepodíval. Když náhle Leytonová ztichla a začala se rozhlížet po ostatních, nikdo nechápal, co se děje. Trvalo to jen chvilku a pak řekla:

„Výborně, žádné dotazy nejsou, takže končím dnešní schůzi. O další vás budeme informovat.“

S tím se zvedla a než se někdo další stačil vzpamatovat, vyšla ze třídy. Teprve pak začalo prefektům docházet, že už můžou odejít. Jenom McArthyovou z Mrzimoru musel probudit její kolega. Harry a Hermiona se také v tichosti začali odebírat na kolej. Šli společně s Alicí po chodbě, na které byla předtím nastražena Protivova past.

„Tak jak se vám líbila první schůze?“ ptala Alice Harryho a Hermiony.

„To byla schůze? Já myslel, že máme hodinu dějin,“ odpověděl ironicky Harry.

„Ale no tak,“ odporovala mu Hermiona. „Tak hrozné to zase nebylo.“

„Tobě se to mluví, když tě dějiny baví,“ obvinil ji Harry.

„Neřekla bych přímo baví, ale občas něco zajímavého probíráme,“ řekla Hermiona.

„Já vždycky jdu později spát, abych druhý den mohla dějiny prospat,“ svěřila se Alice.

„To Ron taky jednou udělal,“ vzpomínal Harry.

„Jenže moc chrápal“ šklebila se Hermiona. „Profesor Binns ho zaslechl a vzbudil ho.“

„Jak? Vždyť je duch,“ nechápala Alice.

„Nechal svou ruku proletět jeho hlavou a Ron spadl ze židle,“ vzpomínala Hermiona a škodolibě se usmívala.

„Tedy, to…“ nedořekla Alice, protože ji přerušil dívčí hlas přicházející zezadu.

„Hej Pottere!“ volala LeClairová, vedle které na schůzi seděl.

„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla, když přišla blíž.

„Tak mluv,“ vyzval ji Harry překvapeně. Co mu může někdo ze Zmijozelu chtít říct?

Dívka se podívala nejprve na Hermionu, pak na Alici a dodala: „V soukromí.“

Harry se snažil z její tváře cokoliv vyčíst, ale byla zcela nečitelná. Uvažoval, jestli by neměl odmítnout, protože zmijozelským nemůže věřit, ale zvědavost nakonec překonala strach.

„Sejdeme se za chvíli ve společenské místnosti,“ řekl svým dvěma společnicím, když to platilo hlavně Hermioně a kývl na LeClairovou. I kdyby se mu pokusila něco udělat, nepovedlo by se jí to. Když utekl Voldemortovi, snad uteče i šestnáctileté dívce.

LeClairová ho vedla zpět chodbou až do učebny, kde před chvílí poslouchali Leytonovou. Přemýšlel, co soukromého mu mohla chtít, ale nic ho nenapadalo. Problém by mohl nastat, pokud ho vedla do pasti. Kdyby v učebně čekali její zmijozelští přátelé, kteří by ho napadli, nemuselo by se mu povést ubránit se. Teď trochu litoval, že netrval na tom, aby byli Hermiona s Alicí při jejich rozhovoru, přece jen Hermiona patřila k nejlepším studentům na škole a Alice jako studentka sedmého ročníku, by se také určitě nenechala zahanbit, pokud by je napadli.

Žádné přepadení se ovšem nekonalo, jakmile vešli do učebny, LeClairová si sedla na stůl a hleděla na něj. Harry za sebou zavřel dveře, aby je nemohl nikdo zaslechnout a zůstal stát. Kdyby ho nyní přepadli, zřejmě by dokázal první kouzla odvrátit. Tedy pokud by na něj nezaútočili přes dveře. Raději od nich popošel mírně na stranu. Teď by kouzla poslaná skrz dveře trefila LeClairovou.

„Hlídej si záda, spousta lidí tě chce dostat,“ poučila ho.

„A něco nového bys pro mě neměla?“ nadzvedl Harry obočí. „Třeba nějaké jméno abych věděl, na koho si dát pozor.“

„Pozor si dávej na všechny, ale nejvíc na Morrisonovi a Changovou,“ překvapila Harryho udáním svých kolejních spolužáků. A překvapila ho i třetí osoba, kterou jmenovala.

„Cho?“ divil se.

„Jo.“

„Nikdy mi nepřipadala jako někdo, kdo by mi chtěl ublížit,“ odporoval Harry.

„Ale teď je přesvědčená, že jsi zabil Diggoryho, abys vyhrál v turnaji tří kouzelníků,“ vysvětlila LeClairová.

„A Morrisonovi jsou přesvědčeni, že jsme z Brumbálem vyvraždili Stepforterovi a jelikož byli jejich příbuzní, budou se mi snažit pomstít.“

„No vida, ty jsi chytřejší, než jsem si myslela,“ řekla sarkasticky.

„A co Malfoy a ten jeho nový kamarád?“ ignoroval Harry její narážku.

„Na ty si taky dávej pozor, nejsem si jistá, na čí straně jsou,“ odpověděla.

„A ty?“ podíval se na ni zkoumavě Harry.

„Co já?“ nechápala.

„Na čí straně jsi? Proč mi tohle vlastně říkáš? Copak nevěříš Dennímu věštci stejně jako ostatní studenti Zmijozelu?“ vyzvídal Harry.

„Nevěřím,“ odpověděla.

„Proč?“

„Protože vím, že Pán zla se vrátil a ministr tomu nechce uvěřit,“ odpověděla.

„Jak to můžeš vědět?“ vyptával se dál Harry. Něco se mu tu nezdálo.

Chvilku nic neříkala, bylo na ní vidět, jak přemýšlí, jestli mu má popravdě odpovědět. „Setkala jsem se s ním,“ řekla potichu.

Harry jí věnoval překvapený pohled. „Proč?“ ptal se znovu.

„Já…“ zadrhla se. „Moji rodiče jsou smrtijedi a on chce, abych se stala také smrtijedkou, jakmile dostuduji. Rodiče jsou tím nadšeni, ale… “ nedořekla.

„Ale ty nechceš,“ konstatoval Harry.


„Nechci,“ potvrdila.

„Většina lidí se neodváží mu odporovat, tím spíš, když už se s ním setkali,“ řekl Harry.

„Já… Já mu nemůžu sloužit. On by po mě žádal mučení a zabíjení nevinných a… a já bych to neudělala… nedokázala bych to… a on by mě znovu mučil tou… tou hroznou k-kletbou,“ dostala ze sebe a Harry viděl, jak se celá rozklepala. Přišlo mu jí hrozně líto, sám tu bolest znal.

„Ty už jsi odmítla někoho mučit?“

Němě přikývla. „Stejně bych to nedokázala,“ dodala ještě.

Harry se na ní chápavě podíval. Sám loni zažil tu příšernou bolest kletby Cruciatus. Doufal, že to bylo poprvé a naposled a že nikdo z jeho přátel podobnou zkušenost nikdy nezíská.

„Když mě přestal mučit, řekl, že to považuje jen za začátečnický nedostatek a o vánocích si pro mě pošle znova a tentokrát očekává, že jeho přání splním lépe,“ vysvětlila a bylo znát, že nemá daleko od pláče. Harry se jí nedivil, kdyby byl v její kůži, nebyl by na tom o nic lépe.

„Tak se na něj vykašli, prostě za ním nechoď,“ snažil se pro ni najít nějaké východisko.

Její výraz v obličeji se měnil ze smutného na zoufalý. „Já za ním nechodím, rodiče mě za ním vodí.“

„Tak nejezdi o vánocích domů.“

„Ale co v létě?“ ptala se zoufale. Ta vyrovnaná dívka, která nedá najevo ani trochu citu byla dávno pryč.

Harry rychle přemýšlel. Po řešení nemusel pátrat nijak dlouho. „Požádáme o pomoc Brumbála, ten něco určitě vymyslí.“

LeClairová na něj pohlédla. Bylo vidět, jak o tom uvažuje.

„Jsi si jistý, že po mě nebude něco na oplátku chtít? Třeba abych pro něj u Pána zla špehovala? Bude mi vůbec věřit, když jsem ze Zmijozelu?“ s obavami na něj hleděla.

Harry si až teď uvědomil, že mezi zmijozelskými studenty pravděpodobně příliš důvěry k Brumbálovi nekvete, zatímco naopak nebelvírští studenti mu většinou plně důvěřovali. Poprvé odstoupil od zdi, o kterou se opíral téměř od začátku jejich rozhovoru, došel až k ní a chytl ji za ruku, kterou pevně stiskl, aby jí dodal odvahy.

„Jsem si naprosto jistý, že po tobě nebude nic chtít, Angelino,“ řekl a pevnost svých slov podtrhl vyslovením jejího jména.

Angelina po chvilce zaváhání stisk opětovala a poprvé ji Harry spatřil usmát se. „Díky, Harry,“ řekla, mírně zaváhala a poté ho objala a svůj obličej zabořila do jeho hábitu. Harryho tím dost překvapila, když tu ještě před dvaceti minutami seděla a sledovala ho nečitelným pohledem, nikdy by ho nenapadlo, že ho za chvíli bude objímat.

„Za co? Vždyť jsem ještě nic neudělal,“ bránil se Harry.

„No… Víš… Ty jsi první, kdo se zajímá o moje problémy. Nikomu z koleje nemohu věřit a moji rodiče mě po návratu od Pána zla akorát potrestali, nenávidím je“ vysvětlila a položila si hlavu na Harryho rameno, své ruce stále obepínala kolem jeho trupu. Harry ji držel kolem pasu, ale nechtěl, aby to vypadalo, že si to nějak moc užívá. Přesto překvapeně zjistil, že mu její dotyk je příjemný. Raději se snažil na to nemyslet.

„Asi to máš těžké,“ konstatoval a snažil se přemýšlením, co Brumbál asi vymyslí, odvést svou pozornost od jejího až překvapivě útlého pasu. Uvědomil si, že vlastně takhle dívku ještě nikdy nedržel, vždy když se objímal s Hermionou nebo s Ginny, držel je kolem ramen.

„Lehké to není,“ přikývla a konečně ho pustila. Teď když už na sebe hleděli z normální vzdálenosti bez jakéhokoli dotyku, pocítil touhu znovu ji obejmout. Ovládej se, přikázal si.

„Brumbál říkal, že si mě tenhle týden zavolá do své kanceláře, protože se mnou musí něco probrat. Vezmu tě tam sebou a všechno mu vysvětlíme,“ řekl jí.

„Dobře,“ odpověděla a vydala se ke dveřím. Přišlo mu líto, že už odchází, ale neviděl důvod, proč by tu měla být déle. „Tak ahoj,“ rozloučila se.

„Ahoj,“ odpověděl.

 

„Neříkal jsi, že tu budeš za chvíli?“ ptala se s nadzvednutým obočím Hermiona, když konečně dorazil do společenské místnosti.

„Trochu se to protáhlo,“ vysvětlil Harry, když si přisedl k ní, k Ronovi a k Ashley.

„Co ti ta zmijozelda chtěla?“ vyptával se Ron.

„Jen potřebovala s něčím pomoct,“ řekl Harry, ale pak si uvědomil, že by se to snadno dalo považovat za dvojsmysl. Ron, Hermiona i Ashley na něj už hleděli značně podezřívavě.

„Ne tak jak myslíte,“ řekl rychle a snažil se nemyslet na Angelinino objetí. Nechápal, proč to bylo tak jiné, než s Ginny, nebo s Hermionou. Možná proto, že s nimi se vždy jednalo o silné objetí, kdy se na sebe skutečně přitiskli, co to šlo. S Angelinou to bylo jiné. Oni se neobjímali, jako by to bylo naposledy, co se vidí. Oni se objímali jemně, procítěně, něžně. Rozdíl byl asi také v tom, že s Ginny a s Hermionou se objímali jen v citově vypjatých situacích, buď protože jim hrozilo bezprostřední nebezpečí. Jako třeba v prvním ročníku, když se Hermiona s Ronem v bezvědomí vracela zpět do bezpečí, zatímco on musel získat kámen mudrců a porazil Voldemorta. Nebo se objímali, když se Harry necítil dobře, jako třeba minule s Ginny. Ale ne, na chvilku se mi podaří na ten pitomej lektvar zapomenout, tak samozřejmě musím vzpomínat na důvody mého objímání s Ginny, pomyslel si vztekle. Opravdu neustále musel myslet na to, co musí udělat. Teď už ho to nedostávalo do stavu naprosté beznaděje, tak jako dřív, asi se už s tím tak trochu smířil. Přes to se mu o tom nechtělo přemýšlet a byl vděčný za každou chvilku, po kterou na to nemyslel.

„Posloucháš mě?“ vytrhl ho ze zamyšlení Hermionin hlas.

„Co?“ nechápal Harry.

„Harry je příliš zaneprázdněn krásnými vzpomínkami,“ prohlásila Ashley s potutelným úsměvem. I Hermiona na něj podezřívavě hleděla.

„Ha ha ha,“ reagoval Harry, i když v duchu si říkal, že zas tak daleko nebyla.

„Tak když nepotřebovala pomoc s tímhle, tak s čím tedy potřebovala?“ vyzvídal Ron zvědavě.

Harry se rozhlédl po téměř prázdné společenské místnosti, většina lidí byla venku, ale několik lidí tu stále zůstávalo sedět nad knihami, nebo domácími úkoly. To se Harrymu právě nelíbilo, kterýkoli z nich mohl studium pouze předstírat a ve skutečnosti viset na každém jejich slově. Teď když důvěřoval někomu ze Zmijozelu, musel nutně předpokládat, že i v Nebelvíru může být černá ovce, která by naopak s Voldemortem sympatizovala. Peter Pettigrew toho byl živím důkazem.

„Pojďme se projít,“ navrhl Harry a zamířil otvorem ven. Ron, Hermiona i Ashley ho zvědavě následovali. Sešli až na školní pozemky, bylo stále ještě teplo, tak proč toho nevyužít.

Vydali se kolem jezera, z počátku potkávali dost lidí, často i líbajících se dvojic, ale jak se vzdalovali od hradu, stále jich ubývalo. Až když si byl Harry naprosto jistý, že je nemůže nikdo slyšet, začal jim potichu vysvětlovat, co se vlastně v učebně dělo. Obezřetně se při tom vyhnul objímání. Když domluvil, nedokázal identifikovat podle výrazů v jejich tvářích myšlenky Hermiony a Ashley. Naproti tomu u Rona mu bylo jasné hned, na co myslí a dokonce to od něj už předem čekal. Jeho nenávist ke Zmijozelským byl příliš velká na to, aby mohl reagovat nějak jinak.

„Přece jí nevěříš?“ díval se na něj Ron jako na blázna. „Je ze Zmijozelu sakra! Té se nedá věřit!“

„Jen proto, že je ze Zmijozelu nemusí nutně lhát,“ konstatovala Hermiona, ale také se netvářila zrovna jistě.

„Zmijozelští jsou lháři, nejspíš tě chce někam vylákat a pak tě předat ty-víš-komu,“ prohlásil Ron.

„Ona mě původně chtěla jen varovat. Já jsem z ní pak začal vytahovat, informace, vůbec mě o pomoc žádat nechtěla,“ odporoval mu Harry. „Mimo to, by musela být opravdu dobrá herečka, protože vypadala opravdu přesvědčivě,“ dodal Harry.

„Harry, to jsou Zmijozelští,“ vysvětloval mu Ron, jako by mluvil s malým dítětem a říkal mu: „Nesahej na troubu. Je horká, spálíš se.“ „Lhaní, intriky, vychytralost a bezohlednost je jejich druhé jméno.“

Teď už se Harry trochu naštval. „Víš, že já měl správně být ve Zmijozelu?“ vyjel na něj a kochal se jeho šokovanou tváří. „Je to tak,“ potvrdil a i Hermioně a Ashley už se ve tváři pomalu usazoval alespoň překvapený pohled. „Moudrý klobouk mi při zařazování řekl, že pro Zmijozel mám všechny potřebné vlohy, že ve Zmijozelu získám velkou moc,“ řekl Harry a hleděl do Ronových šokovaných očí. „Nebelvír byl až jeho druhá volba,“ dokončil Harry. Ron ještě asi deset sekund hleděl na Harryho, který si chvilku myslel, že se na něj vrhne. Pak se ale otočil na podpatku a rychlým krokem mířil zpět do hradu, nechávajíc Harryho, Hermionu i Ashley za sebou.

 

Harry si moc dobře vzpomínal na začátek čtvrtého ročníku, kdy si Ron myslel, že se přihlásil do turnaje tří kouzelníků a kvůli tomu s ním nemluvil. Doufal, že se mezi nimi už nikdy nic podobného neodehraje. Bohužel, teď po Harryho prohlášení o svých zmijozelských vlastnostech to vypadalo jako naprosto totožná situace.

„Já to prostě nechápu,“ kroutila hlavou Ashley, když ve středu v podvečer seděli ve společenské místnosti. Ron byl někde mimo věž, ale stejně to bylo jedno, od onoho rozhovoru se nechtěl s nikým z nich bavit. V případě Hermiony a Ashley to bylo jenom proto, že se ony bavili s Harrym. „I kdybys byl ve Zmijozelu, přece by se nezbořil svět.“

„Svět ne, ale Ron jo,“ odpověděla za Harryho Hermiona.

„Tohle je zakořeněný v dávný nenávisti. Ron mi jednou říkal, že kdyby ho klobouk poslal do Zmijozelu, raději by nasedl na vlak domů,“ vysvětlil Harry.

„Je to stejné jako to bylo mezi Godricem Nebelvírem a Salazarem Zmijozelem. Jeden druhého nemůže vystát. Weasleyovi byli vždy na straně Nebelvíra, zatímco třeba takoví Malfoyovi vždy na straně Zmijozela. Kdyby byl nějaký Malfoy poslán do Nebelvíru, asi by taky jel domů,“ doplnila Hermiona.

„Vždyť je to směšné, co pak není schopen připustit, že může existovat i dobrý Zmijozel?“ kroutila hlavou Ashley.

„Právě, že není. Ron byl vždy vychováván ve stylu Nebelvír-Dobro, Zmijozel-zlo. Dobrý Zmijozel je něco, co považuje za zcela nemožné. Pro něj to je stejné, jako kdyby se tu objevil vy-víte-kdo a chtěl by učit obranu proti černé magii. Prostě nesmysl a každý, kdo tomu nesmyslu uvěří je blázen,“ vysvětlila Hermiona.

„Takže-“ začala Ashley, ale Harry ji přerušil. „Takže dokud já budu Angelině věřit, Ron se na mě ani nepodívá a to samé platí o vás a to jen protože se se mnou přátelíte.“

„Tak nějak,“přikývla Hermiona.

„Doufejme, že na tebe nebude naštvaný jen prostě kvůli tvé Zmijozelské části. Jak to že tě vlastně nakonec klobouk poslal do Nebelvíru?“ divila se Ashley.

„Protože jsem mu řekl, že do Zmijozelu nechci. Už tehdy jsem věděl, že tam studovalo příliš zlých kouzelníků, než aby se mi tam mohlo líbit,“ vysvětlil Harry a uvědomil si, že je to vlastně poprvé, co někomu ze svých přátel sdělil něco z toho, co mu klobouk řekl.

„To se může?“ divila se Hermiona.

„No já s ním tedy mluvit mohla,“ odpověděla Ashley.

„Ne, myslím tím, jestli se dá ovlivnit jeho rozhodnutí,“ vysvětlila Hermiona.

„Já ho ovlivnil,“ odpověděl popravdě Harry.

„Já taky,“ přidala se Ashley

„Jak?“ vyzvídal Harry. Možná jeho sestra měla také jít do Zmijozelu, než klobouk přesvědčila.

„Chtěl mě poslat do Havraspáru, ale já chtěla být v koleji s vámi, tak jsem na to jen pomyslela a on už mě poslal do Nebelvíru,“ objasnila Ashley.

„Já jsem chtěla do Havraspáru,“ vzpomínala Hermiona. „Ale klobouk řekl, že Nebelvír pro mě bude lepší a poslal mě sem.“

„Proč Havraspár? Já si myslím, že sem se hodíš víc,“ prohlásil Harry.

„Nevím, četla jsem, že tam většinou chodí ti nejchytřejší studenti, tak jsem tam chtěla taky.“

„Kdyby ti teď klobouk nabídl, že tě přeřadí do Havraspáru, vzala bys to?“ vyzvídal Harry. Docela ho překvapilo, že Hermiona nechtěla do Nebelvíru a zajímalo ho, jestli to tak je ještě teď.

„Samozřejmě, že ne,“ zamítla to okamžitě Hermiona. „Už jsem tu zvyklá a mám tu nejlepší přátele.“

„Už jsem se lekla, že se na nás vykašleš,“ zašklebila se Ashley, zatímco Harry uvažoval, jaké by to asi bylo, kdyby Hermiona byla v Havraspáru. Spřátelili by se i přes to? Nebo by se nikdy tak dobře nepoznali, Hermiona by nikdy nepřišla na to, co je v tajemné komnatě a Ginny by tam zemřela? Kolik věcí by dopadlo mnohem hůř jen proto, že se s nimi nespřátelila? Nechtěl na to vůbec myslet. Osud je tak nevyzpytatelný. Stačilo by, aby jedna jediná věc dopadla jinak a spousta lidí na to mohla doplatit. Ale ono to je stejně úplně jedno, nikdy se to nestalo. Hermiona byla v Nebelvíru a byla jeho nejlepší kamarádkou, nyní společně s Ashley.

 

Od onoho rozhovoru Harry opakovaně prožíval okamžiku vzteku, na Ronovi hloupé předsudky ke Zmijozelským, smutku z toho, že jeho první kamarád, jakého kdy měl, je na něj naštvaný a lhostejnosti, protože se stejně bude muset se všemi nakonec rozhádat, takže na tom vlastně nezáleží. Harry každým dnem očekával, kdy si ho Moody pozve k sobě do kabinetu, že jdou pro Lektvar nulového citu. Do středy se tak ovšem nestalo. Harry tudíž odcházel spát značně napjatý, protože tušil, že to už musí přijít. Stejně tak čekal i na předvolání k Brumbálovi, kam sebou vezme i Angelinu LeClairovou. V noci ze středy na čtvrtek se Harrymu opět zdálo o Voldemortovi, ale věděl jen, že má z něčeho obrovskou radost. Jeho jizva po té ještě dlouhé minuty pulzovala a Harry si překvapeně uvědomil, že když se mu zdálo o Voldemortově výstupu k té zmrzlé pevnosti, jizva ho vůbec nebolela. Možná ho bolí jen pokud Voldemort právě prožívá nějakou silnou emoci. Třeba vztek, nebo radost. Sen Harryho probudil až brzy k ránu a on si vzpomněl, že chtěl donutit famfrpálový tým, aby s ním po ránu běhali. S úšklebkem tedy vstal, a protože venku už bylo světlo, vyšel z ložnice na točité schodiště a zamířil po nich směrem dolů, protože sedmé ročníky byly úplně první.

Potichu otevřel a spatřil devět postelí. Překvapeně zjistil, že v jejich ročníku je dvakrát tolik lidí, než v pátém, takže najít jeho spoluhráče může chvíli trvat. Navíc si vůbec neuvědomil, že se nedostane do dívčích ložnic, jak tedy vzbudí dívčí část týmu? Snad Fred a George budou o něčem vědět, ti dva určitě vymýšlením jak se dostat za holkama do ložnice strávili spoustu času a Harry pochyboval, že by uličníci jejich kalibru na takovou věc nepřišli.

Přešel k první posteli, sedmák který tam spal mu byl neznámí. Pak vyzkoušel dalších šest postelí, v té poslední byl Lee Jordan. „Mělo mě napadnout, že budou až v těch posledních,“ mumlal si pro sebe.

Harry zatřásl s jedním z dvojčat, které leželo na bližší posteli, když u ní odhrnul závěsy.

„Co-Co je?“ lekl se a vyletěl do sedu.

„Vstávej, za deset minut se sejdeme ve společenské místnosti, jde se trénovat,“ řekl mu Harry a zamířil ke druhé posteli.

„Ale Harry, vždyť ještě není ani šest,“ namítal, když se podíval na budík na nočním stolku.

„Čím dřív začneme tím líp,“ odpověděl, zatímco odhrnoval závěsy druhé postele. Když to udělal, překvapeně zjistil, že tam kde má být hlava, jsou nohy.

„Proč spí obráceně?“ zeptal se překvapeně dvojčete, které právě studovalo, kam patří kalhoty.

„Je snad někde napsáno, jak se má spát?“ nadzvedl obočí.

„Není, ale všichni spí hlavou ke zdi a on jediný obráceně,“ podotkl Harry.

„Možná šel spát normálně a otočil se až ve spánku,“ nabídl vysvětlení. Harry se tím ovšem už nehodlal zabývat. Přešel k jeho hlavě, zatřásl s ním a řekl: „Vstávej Georgi.“

„Hej, George jsem já,“ ozvalo se vyčítavě od dvojčete, které si právě pokoušelo nasadit kalhoty na hlavu.

„Promiň Georgi, ale ty už vstávej, Frede,“ sklonil se k němu níž, aby ho Fred lépe slyšel. Ten si ale zřejmě neuvědomil, kdo ho budí, protože zamumlal ze spaní „Angie,“ a vlepil mu pořádnou pusu, rovnou na ústa. Harry leknutím odskočil tak daleko, že skončil v posteli vedle George, který už ale nic přes kalhoty neviděl. Díky bohu, pomyslel si Harry. Fred se mezitím udiveně posadil a rozhlížel se kolem, jakoby něco nebo někoho hledal.

„Kam šla Angelina?“ ptal se překvapeně. Harry předpokládal, že si ho spletl s Angelinou Johnsonovou a ne LeClairovou.

„To myslíš tu Angie?“ ptal se Harry naštvaně.

„No jasně,“ odvětil Fred.

„Tak to jsem byl já,“ prohlásil.

Fred na něj nechápavě zíral. „Ty nejsi Angelina,“ konstatoval.

„Ne, ale některá individua si mě s ní mohou splést,“ reagoval.

„Bože můj,“ vyjekl náhle. „Já jsem tě políbil!“

Harry mu věnoval pohled ve snaze věrně napodobit Severuse Snapea. „To už nikdy neříkej.“

„Nebudu, ale ty se nade mnou příště tak neskláněj, to totiž dělá vždycky Angelina a já si vás pak snad spletu,“ řekl Fred.

„To jsem jí tolik podobný?“ divil se Harry s úšklebkem.

„Ne, ale já po ránu nic nevidím,“ vysvětlil Fred a pak si o jejich pozornost řekl George, který začal při pokusech přetáhnout si kalhoty přes hlavu vydávat divné zvuky. Ruce už měl kompletně v nohavicích a nyní se snažil protáhnout hlavu v místě rozkroku, což samozřejmě nešlo, protože tam prostě nebyla díra. S Fredem na něj chvíli vyjeveně zírali, pak si vyměnili pobavené pohledy.

„Ehm… Georgi?“ ozval se Fred.

„Jo?“ odpověděl George, přičemž od své snahy prorvat hlavu tam, kde prostě místo nebylo, stále neupustil.

„Co to děláš?“

„Oblékám se.“

„Víš, že máš zvláštní styl oblékání?“ ptal se Fred a nechal Harryho potichu svíjet smíchy.

„Můj styl oblékání není nic v porovnání s tvojí hlavou,“ odseknul George a nadále pokračoval ve své marné snaze.

„Co je s mojí hlavou?“ nechápal Fred.

„Je celá oranžová a vypadá úplně jako ta moje,“ vysvětlil.

„Ale to přece…“ chtěl něco namítnout Fred, ale už to nestihl, protože zrovna v tu chvíli vzduch proťal zvuk trhající se látky a Georgova hlava vylezla rozkrokem kalhot. Harry a Fred se v tu chvíli naplno rozchechtali, sotva se drželi na nohou. Jakmile však zahlédli Georgův nechápavý výraz, už se na nohou neudržel ani jeden. Oba se svíjeli na podloze a jejich smích teď probudil všechny ostatní v ložnici, nejprve nikdo nechápal co se děje a pár lidí prohodilo něco o otrapech, kteří je nenechají ani vyspat, jakmile si však všimli George s hlavou trčící z kalhot, rozchechtali se úplně všichni, nakonec smíchu podlehl i George.

 

Jestli bude muset pokaždé chodit dvojčata vzbudit, do konce roku si legrace užije ještě dost. Tým i s dívčí částí se Harrymu podařilo shromáždit za pomoci jedné třeťačky, která zrovna procházela společenskou místností, takže od Freda ani George nemusel nic vyzvídat. Když jim sdělil, co je čeká, dostalo se mu očekávané odezvy. Všichni brblali, nejvíce Fred a George, kteří říkali, že jim to nic moc nepřinese. Harry jim odpověděl, že i kdyby díky tomu měli dát jeden jediný gól navíc, tak to za to stojí. Všichni už byli na Harryho popud vhodně oblečeni. Harry, Fred a George už si všechny čtyři dívky stihli přejet pohledem a Harry mírně nakvašeně zjistil, že Fred i George zůstali trochu delší dobu, než se Harrymu zdálo vhodné viset očima na Ashley. Ne, že by jim to mohl mít za zlé, Ashley si jako jediná vzala šortky a její nohy nevypadali nijak špatně, ale nenechá je jen tak pokukovat po vlastní sestře.

„Tak jdeme na to,“ přikázal Harry, když se ujistil, že už bylo šest hodin a tedy zákaz vycházení už neplatí. S Harrym v čele dokráčel tým až před bránu, tam Harry zastavil a začal ostatním ukazovat, jak se mají rozcvičovat. Použil při tom své zkušenosti, které nabral, když v létě běhal s Ashley. Když se cítil dostatečně rozcvičen, přikázal ostatním následovat ho a rozeběhl se tempem, které uznal za vhodné. Ani příliš rychlé, aby v polovině odpadli, ani příliš pomalé, aby se nezapotili. Vedl je kolem dokola pozemků, stejnou trasou, jakou minule běžela Angelina LeClairová. Harry se snažil po celou dobu tempo nezmírňovat, aby nedal najevo, že sám je na pokraji sil. Když pak konečně doběhli zpět ke vstupní bráně, všichni hluboce oddechovali. Dokonce i Ashley vypadala celkem udýchaně. Nakonec když jim sdělil, že tohle je bude čekat každý den včetně víkendů, začali se týmem ozývat řeči typu: ‘Zlatý Wood,’ ‘Myslela jsem, že Wood byl maniak na trénování, ale to jsem neznala Harryho,’ nebo‘Harry nám zwoodovatěl.’

Harry se těmto řečem jen smál. Věděl, že jim to pomůže a že nepřestanou trénovat. Až vyhrajeme famfrpálový pohár, budou mi ještě děkovat, šklebil se Harry.        

 

„Měli jste mě taky vzbudit, šla bych běhat s vámi,“ vyčítali jim Hermiona při snídani.

„Zítra jdeme zas, sraz v půl sedmé ve společenské místnosti,“ řekl Harry a zakousl se do topinky. Připadalo mu, že křupnutí opečeného chleba mezi jeho zuby muselo být nějakým tajným signálem pro sovy, které se přesně v tu chvíli začali snášet ke studentům a doručovat jim dopisy. Harry byl dost překvapený, když před ním přistáli dvě školní. Sundal jim jejich dopisy, což byly v podstatě jen krátké zprávy. Na obou stálo prakticky totéž. První byl napsaný značně neúhledně.

 

Zdravím Pottere

Dnes v šest hodin přijď ke mně do kabinetu a vem si sebou tu užitečnou věcičku po tvém otci a dárek od Čmuchala. Zboží je připravené

Moody

 

Harry polkl. Moc dobře věděl, co je ta užitečná věcička, i co je dárek od Čmuchala. Také věděl, co myslí tím zbožím. Naštěstí ten lektvar nemůže hned vypít, protože by měl Voldemort cestu do jeho hlavy volnou, takže ještě nějaký čas bude své přátele mít rád. Teď na to nebude myslet, raději si přečte druhý vzkaz. Ten byl pro změnu napsán velice úhledným písmem.

 

Zdravím, Harry

Přijď prosím dnes kolem šesté hodiny do mé kanceláře. Musíme spolu probrat určitou věc ohledně tvé výuky. Dáme si čokoládové mandle.

Albus Brumbál

 

„Je o tebe nějaký zájem, ne?“ podotkla Ashley, která mu celou dobu četla přes rameno. Harry se zděsil. Ona viděla i ten první dopis. Jak jí to teď vysvětlí.

„Proč ti Moody píše něco takového, vypadá to jako by to byl nějaký kód,“ nechápala Ashley.

„Nemám ponětí,“ rozhodl se Harry hrát hloupého.

„Co tam bylo napsáno?“ vyzvídala Hermiona natáhla se pro dopis. Harry ovšem věděl, že jí ho dát nemůže, protože Hermiona věděla co je dárek od Čmuchala a určitě by si domyslela i tu věcičku po jeho otci. Jen by nepřišla na to, co znamená zboží. Ještě by si mohla myslet, že se dal na drogy a Moody je překupník. Harrymu totiž slovo zboží použité v tomhle kontextu připomnělo některé mudlovské filmy, kde tímhle způsobem mluvili překupníci a narkomani právě o drogách.

„To není nic důležitého,“ odvětil Harry a tiskl oba vzkazy na svou hruď.

Hermiona si s Ashley vyměnila pohled. „Harry ty nám nevěříš?“ ptala se Hermiona pomalu.

„Ale jo, věřím,“ odpověděl Harry. „Ale tohle vám nemůžu dát přečíst, promiňte mi to,“ řekl trochu rozesmutněle. Tohle se prostě nesmějí dozvědět, určitě by mu pak chtěli zabránit to udělat, a i kdyby se mu to nakonec podařilo, jejich reakce by nebyly adekvátní.

„Proč ne, Harry?“ nechápala Hermiona.

„Prostě… to nejde,“ dostal ze sebe Harry.

„Jednou vám to určitě řeknu, ale teď to nejde. Musíte mi věřit,“ apeloval na ně.

„Dobře, věříme ti Harry,“ přikývla Ashley a Harry se na ni vděčně podíval.

„Není to nic špatného, že ne Harry?“ ujišťovala se Hermiona.

Harry si nebyl jistý, jestli jí má dát upřímnou odpověď. Nakonec se rozhodl, že ano, ale jen neúplnou. „Ve výsledku mi to pomůže porazit Voldemorta,“ vysvětlil a oba dopisy schoval do kapsy.

Hermiona i Ashley na něj ještě chvilku podezřívavě hleděly, ale pak se Ashley znovu pustila do snídaně a Hermiona konečně rozevřela noviny, které jí přišly.

„Je tu něco, co vás asi bude zajímat. A tebe také Rone,“ řekla osobě procházející za zády Harryho a Ashley. Když to zaslechla, zastavila se.

„Co?“ ozvalo se trojhlasně. Všichni tři se po sobě podívali.

„Mezinárodní famfrpálový svaz diskutuje o změně pravidel o chytačích,“ objasnila Hermiona.

„Cože?“ ozvalo se znovu trojhlasně. Teď už si navzájem věnovali nakvašený pohled.

„Přečtěte si to sami,“ řekla Hermiona bezmocně a podala jim noviny přes stůl. Harry a Ashley se sklonili nad úvodní stranou a Ron jim četl přes ramena. Úvodní straně dominovala velká fotka chytače, který právě lapil zlatonku.

 

Konec chytačů ve famfrpálu?

Mezinárodní famfrpálová svaz (MFS) diskutuje o možné úpravě pravidel o chytačích. Jen pro shrnutí: Dnes v okamžiku kdy chytač jednoho týmu chytí zlatonku je okamžitě ukončen zápas a jeho týmu připsáno 150 bodů. Právě to by se mělo změnit. „Na stole byl i návrh o absolutním zrušení zlatonky a chytačů, ale ten jsme rychle smetli,“ prozradil předseda MFS Hasan Mustafa. O pravidlech se jedná kvůli zvýšenému počtu krátce trvajících zápasů, kde opravdu záleží jen na chytačích. „Famfrpál je kolektivní sport, ale dnes je díky rychlým košťatům a skvělým chytačům sportem pouze jednoho hráče. Žádáme, aby s tím MFS, či alespoň Britský famfrpálový svaz začal něco dělat,“ vydala komise britských fanoušků své stanovisko. „My jsme na toto stanovisko zareagovali a souhlasíme, že situace není dobrá,“ říká Mustafa. Podle něj jedná komise MFS o následujících možnostech: 

1. Vypuštění zlatonky až po uplynutí určité doby (nejvíce se mluví o 90 minutách).

2. Zrychlení pohybu zlatonky.

3. Omezení rychlosti košťat.

4. Zrušení ukončení utkání po chycení zlatonky a nastavení časového limitu pro utkání.

5. Snížení počtu získaných bodů.

6. Vyšší počet zlatonek v kombinaci s možnostmi 4 a 5.

MFS není v této věci jednotná a navíc na ni tlačí Mezinárodní Sdružení Profesionálních Chytačů v čele s předsedou Viktorem Krumem. Jak nakonec MFS tuto situaci vyřeší, si odborníci netroufají odhadovat. Mluví se však o případném vyzkoušení vybraného systému při nadcházející skupině o udržení v elitě hráčů do sedmnácti let. V této skupině jsou ze třídy A (elitní) reprezentace Anglie a Iráku. Ze třídy B pak týmy České republiky a Malajsie. Irák sestupuje automaticky kvůli očarování Camrálu na posledním mistrovství světa. Postup České republiky mezi elitu by se rovnal spíše zázraku, takhle daleko se dostali jen díky dobré týmové hře a skvělému chytači. Očekává se, že Anglie i Malajsie Českou republiku zcela rozdrtí. Anglie by bohužel měla doma hrát pouze zápas s Irákem, který ovšem automaticky sestupuje a tak si Anglie už teď může připsat kontumační vítězství 150:0. V České republice se naši mladíčci představí devatenáctého listopadu a v Malajsii pak o týden později.

Podle ohlasů z těchto zápasů se pak rozhodne o případném zařazení nových pravidel o chytačích, nebo jejich ponechání v původním stavu a dalším projednávání.

 

„Co pak se zbláznili?“ lamentoval Ron a zřejmě zapomněl, že s nimi nemluví.

„To je snad dobře, aspoň to bude týmovější,“ podotkla Ashley.

„Tady jde o princip, famfrpálová pravidla se neměnila za posledních sto let ani jednou a teď chtějí udělat tak klíčovou změnu,“ stěžoval si Ron.

„Možná právě proto, že se už dlouho nic nezměnilo, chtějí udělat takovou věc,“ podotkla rozumně Hermiona i přes to, že se o famfrpál nezajímala a článek ani nečetla.

„Vypuštění zlatonky po devadesáti minutách,“ přečetl Ron a kroutil u toho hlavou. „Zrychlení pohybu zlatonky, no budiž, to by možná bylo i docela dobré. Ale omezení rychlosti košťat! To je snad vtip!“ kroutil dál nevěřícně hlavou. „Časový limit! To nemůžou myslet vážně!“ Harry Rona takhle rozčileného snad ještě neviděl. Naštvaného a uraženého ano, ale takhle rozčileného. Je neuvěřitelné, jak důležitý pro něj famfrpál byl. Náhle si vzpomněl, že by se vlastně chtěl Ron živit jako famfrpálový trenér. Asi proto ho to tak nadzvedlo, famfrpál se mu líbí tak jak byl. „Snížení počtu bodů!“ řičel dál. Harry si všiml, že mu teď věnuje pozornost už téměř celá Velká síň. „Vyšší počet zlatonek! ÁÁÁÁ!!!“ zařval nakonec, zvedl noviny do výšky, roztrhl je na dva kusy a hodil je Hermioně mezi míchaná vajíčka, následně rozčileně opustil Velkou síň. Všichni se po sobě pobaveně dívali, i oni zřejmě již věděli o možné změně pravidel, ale zdaleka je nezasáhla tolik jako Rona.

I Harry, Hermiona a Ashley si vyměnili pobavené úšklebky.

„Tedy já bych řekla, že mu z toho famfrpálu jednou definitivně hrábne,“ prohlásila Ashley.

„Už se stalo,“ reagovala Hermiona a vzala si zbytek novin.

Ron byl celý den nezvykle zamlklí. On vlastně od doby co se od kvarteta oddělil, nikdy příliš nemluvil, ale dnes se zdál enormně zamlklí a navíc duchem úplně mimo. O lektvarech jen nepřítomně zíral před sebe, i když jim Snape už práci zadal. I přes to, že si Snape zvykl oblasti, kde sedí Ashley z nějakého neznámého důvodu příliš nevšímat, nemohl jen tak ignorovat Ronovu nepozornost. Když mu Snape vynadal, překvapeně se rozhlédl okolo sebe, jakoby ho překvapilo, že je na hodině lektvarů. Třída ho pobaveně sledovala. Ron svému počínání nasadil korunu, když zamumlal: „Promiňte, paní profesorko.“ Snape mu pak uložil zvláštní domácí úkol a připravil Nebelvír o deset bodů.

Harry se sice o famfrpál také zajímal a nějaké velké změny pravidel se mu příliš nezamlouvaly, ale teď měl mnohem důležitější věci na práci. Brumbál i Moody si ho oba pozvali na šestou hodinu k sobě, ale návštěva u Moodyho a následná výprava byly neoficiální, takže Brumbál má přednost. Harry to Moodymu sdělil po dvouhodinovce obrany před obědem. Moody nadšený nebyl, ale uznal, že neexistuje žádná omluva pro Harryho nedostavení se na schůzku s ředitelem. Jejich výpravu zahájí, až se Harry vrátí od Brumbála. Moody bude počínaje šestou hodinou připraven vyrazit kdykoli.

Harry také musel upozornit Angelinu LeClairovou. Při obědě Harry neustále prohledával pohledem zmijozelský stůl, ale Angelinu nezahlédl. Za to se několikrát střetl pohledem s Dracem Malfoyem a vždycky si s ním vyměnil chladný pohled.

Nakonec Angelina přece jen přišla, ale sedla si ke zmijozelskému stolu, aniž by se na Harryho podívala. Harry jí neustále pozoroval, ale ona se dívala vždy jinam. Harrymu se vážně nechtělo chodit pro ni ke zmijozelskému stolu, vyvolalo by to spoustu otázek pro ostatní studenty. Zmijozelští by ji mohli začít považovat za zrádce, už teď to tam neměla lehké.

„Na co pořád koukáš?“ divila se Ashley, která seděla naproti němu.

„Musím říct Angelině o té schůzce,“ vysvětlil Harry, aniž by se na ni podíval. Dokonce se ani nedíval, co vlastně jí.

„Tys jí pozval na schůzku?“ vyletělo Ashley obočí až ke stropu.

„Jo, jen ona, já a Brumbál,“ Harry protočil oči v sloup, ale hned svůj pohled stočil zpět k Angelině.

„Jo takhle,“ pochopila Ashley a zasmála se své nadutosti.

„Nemyslíš, že bys jí měl odchytit na chodbě?“ zeptala se Hermiona, která dosud jen přihlížela.

„Ty snad znáš rozvrh šestých ročníků?“ reagoval Harry, zatímco začal poprvé vnímat chuť jídla, aby zjistil, co že to jí. Vypadalo to na nějaké kuřecí maso.

„Ani ne.“

„Tak vidíš, musím jí dát nějak vědět, ale zat…“ nedokončil Harry, protože zrovna v tu chvíli na něj Angelinina sousedka pohlédla a něco Angelině zašeptala. Ta na něj konečně také pohlédla. Harry nenápadně ukázal rukou do vstupní síně. Angelina přikývla, ale vrátil se k rozhovoru se sousedkou. Harry doufal, že jen nechce, aby odcházeli z Velké síně ve stejnou dobu, protože by si toho mohl někdo všimnout a vydal se tedy ke vstupní síni jako první. Doufal, že se Hermiona a Ashley nenaštvou, že uťal jejich rozhovor v půli, ale určitě si byly vědomi, že musel.

Ve vstupní síni čekal asi pět minut, než se Angelina objevila. Když si byl vědom, že ho vidí, zamířil po schodišti vzhůru k nepoužívaným učebnám v prvním patře. Vešel a dveře nechal otevřené, za okamžik vešla Angelina a zavřela je za sebou.

„Co se děje?“ chtěla vědět.

„Dnes v šest večer mám schůzku s Brumbálem. Vezmu tě tam sebou a probereme tvůj případ,“ oznámil jí Harry.

„Dobře, ale příště radši pošli sovu,“ navrhla mu.

„To mě nějak nenapadlo,“ připustil Harry.

„No, tak kvůli tomu, že tě to nenapadlo, si teď Emma myslí, že spolu chodíme,“ prohlásila Angelina.

 „Cože?“ vylekal se Harry.

„Musela jsem jí dát nějaký důvod, nemohla jsem jí jen tak říct pravdu, tolik jí nevěřím,“ vysvětlila Angelina.

„Takže jsi jí řekla, že spolu chodíme,“ kroutil hlavou Harry.

„Neboj, není to žádná drbna, nerozkecá to,“ ujistila ho Angelina.

„Tak to si jí moha rovnou říct pravdu,“ podotkl Harry.

„A co když sympatizuje s Pánem zla? Kromě toho byla okolo spousta lidí, kteří by to mohli zaslechnout.“

„Ale to že spolu chodíme, klidně zaslechnout mohli, co?“ řekl naštvaně Harry. Opravdu nechtěl, aby se o něm začalo mluvit ještě kvůli něčemu dalšímu. A o vztahu mezi Nebelvírem a Zmijozelem by se určitě mluvilo hodně, tím spíš když ten Nebelvír byl Harry.

„Není to tak hrozné, jako kdyby zaslechli, že jsem vlastně zrádce Zmijozelu, protože tam je všeobecný trend podporovat Pána zla. I když ho taky nepodporují úplně všichni, ale ti jsou zticha, protože mají ze zbytku strach. Tak jako já,“ reagovala Angelina a pak se s úšklebkem zeptala: „A co ti vlastně tak vadí na tom, že spolu údajně chodíme?“

„Jenom nechci, aby se o mně ještě víc mluvilo. Však víš – Nebelvír a Zmijozel, to by bylo zase šuškandy. Kromě toho by, jsi stejně mohla na ostatní Zmijozelské působit jako zrádce, když by si ostatní mysleli, že se mnou chodíš,“ podotkl.

„Vždycky bych mohla říct, že z tebe jenom tahám informace,“ odpověděla a stále se šklebila.

„A vždycky by tam byl někdo, kdo by ti nevěřil.“

„Na tom něco je,“ připustila.