Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola-Pro lektvar (2)

4. 7. 2010

Harry ten den ještě prošel bylinkářstvím a Jasnovidectvím. Profesorka Trelawneyová už žádné podobné extempore jako při první hodině nepředvedla, jen jako obvykle Harryho připravovala na jeho poslední dny.

Těsně před šestou se pak vydal i s koštětem a neviditelným pláštěm ven ze společenské místnosti. Měl štěstí, nikdo si nevšiml, co nese. Hermioně a Ashley už před tím řekl, že jde na schůzku s Brumbálem. S trochou štěstí si budou myslet, že je stále u Brumbála, i když už bude dávno s Moodym mimo Bradavice. Jakmile byl před portrétem Buclaté dámy, rozhlédl se, jestli ho někdo nepozoruje, a když si byl jistý, že i Buclatá dáma se dívá jinam, oblékl si neviditelný plášť a zamířil do Moodyho kabinetu. Plášť si na sebe vzal, aby se nikdo, s kým se potká na chodbě, nemohl podivovat, proč jde za Moodym s koštětem. Když stanul před dveřmi Moodyho kabinetu, znovu si pečlivě zkontroloval, že v okolí není nikdo, kdo by ho mohl zahlédnout a pak si teprve sundal plášť. Zaklepal na Moodyho dveře.

„Dále,“ vyzval ho Moodyho hlas. Harry vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Pottere, tak brzy jsem tě nečekal,“ řekl překvapeně.

„Ještě jsem nebyl za Brumbálem, teprve tam půjdu. Chci si u vás jen tohle nechat,“ reagoval Harry a opřel Kulový blesk o zeď a neviditelný plášť přehodil přes židli. Pak Moodymu vysvětlil jeho plán oklamání přátel.

„Chytré,“ pokýval uznale hlavou Moody. „Ale teď už jděte, ať nepřijdete za ředitelem pozdě.“

Harry přikývl a vyšel z kabinetu. Před chrličem, který chránil vstup do Brumbálovi pracovny na něj už čekala Angelina.

„Jdeš pozdě,“ konstatovala, když k ní došel.     

Harry pohlédl na hodinky, byly dvě minuty po šesté. „Brumbálovi to nebude vadit, není Snape,“ prohlásil. Až pak si uvědomil, že Snape je její ředitel a bude k němu tedy mít zřejmě vroucnější vztah, než měli Nebelvírští.

 Angelina však jeho poznámku přešla.

Harry se otočil na chrlič a chtěl ho oslovit, aby se šel zeptat Brumbála, jestli ho může pustit, ale pak si vzpomněl na Brumbálův dopis a informaci, kterou zcela nechápal. ‘Dáme si čokoládové mandle,’ stálo tam. Proč by mu to psal? Leda že by…

„Čokoládové mandle,“ řekl chrliči a ten okamžitě uskočil, aby Harrymu umožnil projít. Vida, mě to občas i myslí, ušklíbl se pro sebe.

„Brumbál ti řekl heslo do své pracovny?“ divila se Angelina.

„Věří mi,“ pokrčil Harry rameny a prošel kolem chrliče. Angelina šla hned za ním.

Stoupli si na schody a nechali se vyvést až ke dveřím do Brumbáloy pracovny. Angelinu pohyblivé schody mírně zaskočili, stejně jako Harryho, když je viděl poprvé. Harry zaklepal.

„Dále,“ ozval se zevnitř Brumbálův hlas a tak Harry otevřel dveře a on i Angelina vešli.

Profesor Brumbál seděl za svým stolem a když zahlédl Angelinu, Harry ho vůbec poprvé viděl velice překvapeného.

„Harry, jsem rád, že jsi přišel. A vy jste slečna LeClairová, nemýlím-li se“ řekl Brumbál.

„Nemýlíte, pane řediteli,“ přikývla Angelina.

„Vím, že to o čem semnou chcete mluvit je určitě velice důležité, ale možná bychom si mohli nejprve promluvit o Angelinině problému,“ řekl Harry, zatímco se Angelina zvědavě rozhlížela po učebně. Na bidýlku ji zřejmě zaujal fénix Fawkes, protože ho chvíli pozorovala. Fawkes jí to svým pronikavým pohledem oplácel. Angelina si zvědavě prohlížela i portréty ředitelů a ředitelek, kterým zřejmě vrtalo hlavou, proč ji Harry vzal sebou. 

„Zajisté,“ přikývl Brumbál a jiskřičky v očích mu jen hrály. „Posaďte prosím.“

„Děkujeme,“ řekla Angelina, posadila se a řekla Brumbálovi, to samé co před tím Harrymu. Brumbál ji nijak nepřerušoval, a když skončila, tvářil se velice vážně.

„Můžeme vám sice pomoci, slečno, ale bude to nezvratné, jestli se teď postavíte na naši stranu, už nikdy nebudete moct zpět ke svým rodičům. Varuji vás, že ta cesta, kterou se hodláte vydat, není lehká ani bezpečná,“ řekl Brumbál. „Určitě to tak chcete?“

Angelina bez zaváhání přikývla. „Už dlouho jsem si to rozmýšlela,“ dodala.

„Dobrá, na vánoce zůstanete v Bradavicích a léto strávíte v jednom z našich domů,“ řekl Brumbál a Harry přemýšlel, jestli jím bude Grimmauldovo náměstí dvanáct. „Jakmile dokončíte školu, můžete se buď přidat k boji proti Voldemortovi, nebo vám jen pomůžeme zajistit váš dům dostatečnou ochranou.“

„Já nemám dům,“ zakroutila Angelina smutně hlavou. „Vlastně nemám vůbec nic, jen trochu oblečení co mám Bradavicích a náhrdelník,“ šáhla si bezděčně na krk.

„Nebojte se, máme jisté možnosti, které by vám měli v takovéhle situaci pomoci, ale ten most překročíme, až k němu dojdeme,“ pravil moudře.

Angelina přikývla.

„Takže – naposledy se vás ptám. Opravdu se chcete tomuhle nebezpečí vystavit?“

„Už dávno jsem se rozhodla,“ odpověděla Angelina.

Brumbál pokýval hlavou. „Až po vás budou rodiče něco chtít, byť třeba jen odpověď na dopis, přijďte za mnou, musíme být velice opatrní. Budeme se snažit udržet to v tajnosti tak dlouho jak to jen půjde. A určitě se nechte zapsat na vánoce v Bradavicích, pak si promluvíme o tom, jak jim to sdělit,“ řekl Brumbál a usmál se na ní. „Já a Harry teď musíme probrat jistou důvěrnou záležitost, mohla byste nás prosím nechat o samotě?“ zeptal se zdvořile Brumbál.

„Jistě,“ přikývla a opustila kancelář.    

„Vypadal jste překvapeně, když jste ji tu viděl,“ konstatoval Harry.

 „To ano,“ odpověděl Brumbál. „Čekal jsem, že se přikloní spíše k Voldemortovi.“

„Ano,“ přikývl Harry. „Je to hodně nečitelná osoba. Ron si myslí, že bychom jí neměli věřit.“

„Nepochybuji o tom, že říkala pravdu, Harry,“ ujistil ho. „Nechci se působit arogantně, ale já většinou poznám, když někdo lže. Je to jedna z mích magických schopností, náhodou je to jedna z věcí, které budeme dnes probírat, ale teď nejprve k jiné, také velice důležité.“ Brumbál otevřel největší šuplík svého stolu a vytáhl z něj obrovskou a tlustou knihu. Vypadala velice staře. Její název nešel pořádně přičíst, desky totiž byly hodně špinavé. Když jí Brumbál otevřel, Harry si všiml, že její listy byly zvlněně a na některých místech zahnědlé, jakoby se dlouhou dobu povalovala někde v blátě. Spousta slov šla velice špatně přečíst a některé vůbec. Pak si Harry všiml, že nepřečte vůbec žádné slovo, protože byla napsána v nějakých podivných znacích.

„V téhle knize, mohou někde být informace, které hledáme,“ povzdechl si Brumbál, opatrně ji prolistoval a znovu zavřel.

„Vy jí nerozumíte?“ divil se Harry.

„Kniha není napsána žádnou řečí, která by mi byla známa. Použité symboly, se zdají být kombinací různých run, používaných před mnoha staletími, některé z nich, možná dokonce tisíciletími, ale stáří této knížky nejsem schopen zjistit. Bude třeba hodně času k jejímu rozluštění. Je chráněno spoustou kouzel proti poškození, staletí se povalovala ve špíně a stále je v čitelném stavu.“

„Víte, kdo tu knihu napsal?“ vyzvídal Harry.

„Neodvažuji se ani tipovat, ale zřejmě to byl nějaký velice mocný kouzelník. Soudím podle množství kouzel, které jí chránilo,“ vysvětlil Brumbál.

„Jak jste přišel na to, kde ji hledat?“

„Podle tvého popisu místa, kde Voldemort hledal ten údajný Kámen smrti,“ vysvětlil Brumbál.

„Údajný?“ nechápal Harry.

„Ano, podle mě je to jen jméno, které mu dal sám Voldemort. Ve skutečnosti neví, jak se kámen jmenuje, je dokonce možné, že žádné jméno nikdy neměl“ řekl Brumbál.

„Myslím, že ho získal. Ten Kámen smrti, nebo jak tomu teď budeme říkat,“ řekl Harry, protože si vzpomněl na sen, který se mu dnes v noci zdál. Vysvětlil Brumbálovi svou domněnku.

„Jsi si jistý, že se radoval ze zisku kamene?“ ptal se Brumbál.

„Úplně jistý ne, ale něco mi říká, že šlo právě o ten kámen,“ vysvětlil Harry.

Brumbál pokýval hlavou. Harryho v tu chvíli něco napadlo

„Pane profesore, nemyslíte si, že by mohli Kámen smrti a Svatý grál být jedna tatáž věc?“ nadhodil Harry.

„To by ovšem bylo špatné,“ konstatoval Brumbál.

„Proč?“ nechápal Harry.

„Protože jestli máš pravdu i s tím tvým snem, tak Voldemort už má vše co potřeboval.“

„To ano,“ přitakal po chvilce zamýšlení Harry.

„Odpovědi jsou zde, jen jim musíte porozumět,“ řekl Brumbál a položil ruce na knihu.

Harry se na knihu zadíval. „Rozumíte alespoň názvu?“ vyzvídal.

Brumbál smutně zavrtěl hlavou. „Připadám si stejně jako na své první hodině starodávných run. Spousta informací přede mnou, ale vůbec jim nerozumím,“ povzdechl si.

„Myslíte, že se vám někdy povede knihu přeložit?“ ptal se Harry.

„To opravdu nevím, ale v nejbližší době to nebude. Nemám na to čas.“

„Cože? Ale pane profesore, co může být důležitější?“ protestoval Harry.

Brumbál si znovu povzdechl. „Školská rada na mě tlačí, abych se znovu začal plně věnovat ředitelství. Je pravda, že jsem to v poslední době hodně zanedbával,“ přiznal Brumbál.

„Takže si nenajdete ani chvilku na překlad?“ nevěřil Harry.

„Ale ano najdu, jenže tím tempem mi to bude trvat dalších deset let a tolik času nejspíš nemáme, zvlášť pokud kámen smrti už Voldemort získal,“ vysvětlil Brumbál.

„Máte nějaký nápad?“ ptal se Harry.

Brumbál se na chvíli odmlčel. „Slyšel jsem, že slečna Grangerová má ze starodávných run skvělé známky,“ řekl.

„Ano,“ potvrdil Harry pomalu.

„Možná by se na to chtěla podívat,“ řekl Brumbál, jakoby ho to teď napadlo. Harry už podruhé nevěřil svým uším.

„Ale pane, pokud jste to nedokázal rozluštit vy, jak se to může podařit Hermioně?“ nechápal Harry.

„Já jsem se na to ještě tolik nezaměřil a slečna Grangerová má výtečné známky ze starodávných run,“ řekl Brumbál.

„Proč tedy nepožádáte o pomoc profesorku Vectorovou?“ ptal se Harry.

„Bohužel nemohu všem profesorům na tomto hradě plně důvěřovat, zdá se, že by někdo mohl vynášet na ministerstvo informace o mých činech. A profesorka Vectorová patří mezi mé hlavní podezřelé,“ pokýval Brumbál smutně hlavou.

„Proč jste sem tedy nepozval i Hermionu?“

„Protože jsme se tu dnes sešli za jiným účelem, než je překlad této knížky. Hned se k tomu dostaneme, ale nejdřív ti předám tenhle klíč,“ řekl Brumbál a vytáhl z kapsy svého hábitu velký zlatý klíč.

„Je od těchto dveří,“ ukázal Brumbál na dveře do pracovny. „Dokážeš je jím odemknout ovšem pouze ty. Dovoluji ti tedy volný přístup do mé kanceláře, očekávám, že toho nebudeš zneužívat. Když budete mít s Hermionou čas, můžete sem zaskočit“ řekl Brumbál. Harry si všiml, že ředitelé a ředitelky teď na Brumbála němě zírali.

„Ale profesore Brumbále, vždyť přece víte, jak to dopadlo s posledním studentem, který dostal do kanceláře ředitele volný přístup,“ namítla jedna z ředitelek.

Brumbál se na ni vyrovnaně podíval. „Jsem si toho vědom,“ odvětil. Harry se na něj nechápavě podíval.

„Jmenoval se Tom Raddle,“ vysvětlil mu Brumbál.

„Aha,“ pochopil Harry. „Máte strach, aby ze mě nebyl další Voldemort,“ pochopil.

„Myslím, že u tebe to nebezpečí není příliš velké,“ řekl Brumbál a klíč mu předal. Harry si ho schoval do kapsy.

„A abych nezapomněl, ta kniha neopustí ředitelnu, nebudeme riskovat, že se k ní dostane nějaká špatná osoba,“ řekl Brumbál a počkal si na Harryho přikývnutí. „Tak a teď už konečně k věci, o které jsem s tebou chtěl mluvit původně.“ Schoval knihu do zásuvky od stolu.

Harry na něj tázavě pohlédl.

„Myslím, že bychom měli plně využít možností, které nám tvé spojení s Voldemortem dává. Slyšel jsi někdy pojem magie mysli?“ zeptal se ho Brumbál.

„Ano, pane,“ přikývl Harry. „Pokud vím, jedná se schopnosti jako vniknutí lidem do hlavy, čtení jejich myšlenek, vzpomínek. Dokonce jejich ovládnutí.“

„Správně, Harry,“ přitakal Brumbál. „A právě to tě budu dnes učit.“ Takže problém, který se vyskytl v jejich plánu, mu pomůže odstranit sám Brumbál, aniž by to věděl. Harry si jen nebyl jistý, jestli z toho má být šťastný, nebo smutný.

„Začneme okamžitě,“ řekl Brumbál, mávl hůlkou a stůl i s křesly odletěly do kouta. Naneštěstí Harry v tom jednom stále ještě seděl a dost ho to vylekalo. Ale když si uvědomil, že Brumbálovo kouzlo bylo tak jemné, že křeslo i s ním prostě jen doplachtilo do kouta, zvedl se a postavil se tváří v tvář Brumbálovi.

„Vyčisti si hlavu, Harry. Na nic nemysli,“ radil mu Brumbál. Harry se snažil do puntíku splnit jeho příkazy.

„Můžeš zavřít oči, jestli chceš, mě to v mých začátcích pomáhalo,“ radil mu dál. Harry je zavřel a vše ignoroval. Nic pro něj teď neexistovalo.

„Teď na tebe použiji nitrozpyt, v podstatě se ti pokusím přečíst vzpomínky. Ty se musíš snažit mi v tom zabránit,“ oznámil Brumbál a zvedl hůlku.

„Počkat,“ zarazil ho Harry. „Vůbec jste mi neřekl jak.“

„Prostě na nic nemysli, Harry. Nic víc v tom není. Připraven?“ zeptal se.

Harry trochu nervózně přikývl, neměl vůbec představu, co má čekat.

„Legilimens,“ vyřkl Brumbál zaklínadlo a Harrymu zmizela pracovna z očí. Místo ní měl před očima střechu svého přístěnku.

„A tam zůstaneš, dokud se nenaučíš chovat se jako normální člověk!“ křičel strýc Vernon přes dveře.

Harry jen zíral do stropu. Náhle se ozval hlas, který do vzpomínky nepatřil a vedle své postele spatřil koutkem oka Brumbále.

„Bojuj s tím Harry,“ říkal mu.

Harry se na něj chtěl podívat, ale nemohl ovládat své tělo, stále mohl koukat jen hlavou do stropu, protože tehdy to tak dělal. Kdy se mu tohle stalo? Nejspíš to bylo po té, co se objevil na střeše školy, proto tam strýcova zmínka o normálních lidech. Pak se obraz před očima náhle změnil.

Seděl v učebně přeměňování, vedle něj seděl Ron. Harry momentálně hleděl na profesorku McGonagallovou, která mluvila o přeměňování malých věcí ve zvířata. Podle toho a podle velikosti jeho spolužáků usoudil, že se jedná o jeho první ročník. Ale teď se musel soustředit, proč tu byl? Náhle si nemohl vzpomenout, co tu vlastně dělá. Pak si vzpomněl. Je přece na hodině přeměňování, takže musí poslouchat výklad profesorky McGonagallové. Přestal myslet na jiné věci a plně se soustředil na hodinu. Snažil se, si vše zapamatovat. Pak zazvonilo a Harry s Ronem se vydali na oběd do Velké síně.

„Řeknu ti, že s tímhle ještě budu mít problémy, nedokázal jsem ještě zcela přeměnit sirku na jehlu a už mam proměňovat věci ve zvířata,“ stěžoval si Ron.

„Já na tom nejsem o moc líp,“ připomněl mu Harry.

Náhle se vedle nich objevil profesor Brumbál. „Soustřeď se Harry,“ řekl mu. Harry nechápal co tím myslí a chtěl mu odpovědět, ale nemohl na něj ani zamířit svůj pohled, natož promluvit. Nechápal to. Pak se z ničeho nic on i Ron rozešli k Nebelvírskému stolu. Harry se chtěl zastavit a zeptat se Brumbála o čem mluvil, ale nedokázal ovládnout své nohy, ty si dělaly, co chtěly.

Náhle se obraz před očima znovu změnil a on spatřil strop Brumbálovi kanceláře. Ležel na zádech na zemi. Nad ním stál Brumbál a podával mu ruku. Harry ji přijal. S nečekanou energií ho vytáhl zpět na nohy.

„Na poprvé se většinou stane tohle,“ konstatoval Brumbál, mávl hůlkou a stůl s křesly doplachtili zpět na své místo. Harrymu teprve teď začalo docházet, co se vlastně stalo. On zapomněl, proč tam byl a začal žít svůj život ve stopách, které si vyšlapal před čtyřmi lety.

„Bolí tě hlava?“ vyzvídal Brumbál, zatímco si sedal zpět do křesla za stůl.

„Trochu,“ přiznal Harry a také si sedl.

„To je normální,“ řekl Brumbál.

„Myslíte, že mám nějakou šanci se to naučit?“ ptal se Harry.

„Nevidím důvod, proč bys neměl,“ odpověděl Brumbál. „Jak jsem řekl, tohle je obvyklý výsledek prvního pokusu o nitroobranu.“

„Jak často mě budete učit?“ zeptal se Harry.

„Nedoporučuje se dělat tato cvičení příliš často, většinou se za vhodné považuje jednou za týden, ale v našem případě to bude vždy jednou za čtyři dny, přece jen chceme tvou schopnost využít co nejdříve a ty bys to měl zvládnout,“ řekl Brumbál. Harry přikývl a podíval se na hodinky, vyděsil se, když zjistil, že je již za pět minut osm.

„To jsme tu byli tak dlouho?“ divil se Harry.

„Když trávíš čas ve svých vzpomínkách, utíká to rychle,“ přitakal Brumbál.

„Tak pokud je to pro dnešek všechno, raději už půjdu,“ řekl Harry, rozloučil se a vyrazil rychle k Moodymu. V polovině cesty si vzpomněl na klíč, který mu Brumbál dal a překontroloval si, jestli je stále v kapse. Naštěstí byl.

Moody na něj už netrpělivě nečekal a když mu Harry vysvětlil, že ho Brumbál bude učit magii mysli, zdál se být nadšen.

„To nám vyřeší ten největší problém, i přes to, že jsi zatím žádného výsledku nedosáhl. Lepšího učitele, než je Brumbál bych ti určitě nesehnal,“ pochvaloval si Moody.

„Měli bychom vyrazit, už je skoro čtvrt na devět,“ upozornil ho Harry.

„Máš pravdu,“ potvrdil Moody. „Čím dřív se vrátíme tím líp.“

Moody podal Harrymu tmavý plášť, který Harry v první chvíli považoval za smrtijedský.

„Aspoň budeš pouštět strach,“ reagoval Moody na Harryho pohled a sám si vyndal podobný. Pak vyndal ještě jeden plášť a Harry překvapeně zjistil, že je to neviditelný plášť.

„Vy ho máte taky?“ divil se Harry.

„Bystrozoři takovéhle pláště fasují,“ vysvětlil Moody. „Sejdeme se před prvním domkem v Prasinkách. Až tam budeš čekat, sundej si neviditelný plášť, jinak bychom se nenašli. A nasaď si přes hlavu kápi, aby tě nikdo nepoznal,“ radil mu.

Harry přikývl, navlékl na sebe neviditelný plášť a do ruky si vzal Kulový blesk. Moody jej za okamžik napodobil a přikázal: „Jdeme.“

Harry pomalu otevřel dveře, aby člověk, který by mohl být na chodbě, nezpozoroval dveře, jak se sami otevírají. Naštěstí na chodbě nikdo nebyl a tak mohli oba v klidu vyrazit. Harry našlapoval tak, aby ho nikdo nezaslechl. Kousek za sebou zaznamenal dveře Moodyho kabinetu, jak se sami zavírají.

Štěstí se zdálo být jim nakloněno až do chvíle, kdy Harry stanul ve vstupní síni před zamčenou bránou. Co teď budou dělat? Brumbál jim udělal pěknou čáru přes rozpočet, když Harryho držel ve své pracovně až do osmy. Stále tu byly cesty, kterými se dalo dostat z hradu. Jedna vhodná chodba vedla přímo do sklepa Medového ráje, ale jak dá Moodymu vědět, kudy má jít?

Pečlivě se rozhlédl, jestli někdo není v okolí. Nebyl. Sundal si kápi neviditelného pláště a zviditelnil si tak hlavu. Pak začlenil mezi viditelné části těla ještě pravou ruku a začal s ní naznačovat, aby k němu Moody přišel, při tom se s obavami rozhlížel, jestli se ve vstupní síni někdo neobjeví. Připadal si jako blbec, když tam takhle stál a mával na neviditelného člověka.

Pak uslyšel dívčí smích a leknutím nadskočil. Rychle schoval ruku i hlavu zpět pod neviditelný plášť, právě ve chvíli, kdy do vstupní síně vešli dva studenti. Jeden byl nejspíš nějaký sedmák z mrzimoru a druhá byla Cho Changová. Cho se něčemu smála a nechala se vést s rukou kolem pasu. Na chvíli se zastavili a vtiskli si velice mlaskavý polibek, pak zase pokračovali dál. Harry za nimi s bolestí v srdci hleděl. Cho byla jeho první láska, ale sám už cítil, že se jeho cit k ní změnil. I přes to ho však bolelo to vidět. Pak ho napadlo, že jsou hodně neopatrní, v osm je večerka a oni se tu teď takhle hlučně producírují. Na chvilku zadoufal, že je chytí Filch, ale pak to přehodnotil. Jestli jsou spolu šťastní, přece jim nebude přát smůlu.

„Pottere,“ ozvalo se před ním z ničeho nic tiše a Harry znovu nadskočil.

„Chodba ve třetím patře, jednooká čarodějnice,“ zamumlal, když se vzpamatoval a sám potichu vykročil. Teprve teď ho napadlo, že si sebou měl vzít Pobertův plánek. Původně nepředpokládal, že se bude po hradě pohybovat po večerce. Když došel až k jednooké čarodějnici, spatřil Moodyho hlavu poletovat ve vzduchu. Harry si také odkryl hlavu, aby ho Moody mohl vidět.

„Co máš v plánu?“ zeptala se ho, ale Harry neodpověděl, místo toho vytáhl hůlku, poklepal na sochu jednooké čarodějnice a vyslovil: „Dissendium.“

Hrb čarodějnice se rozevřel a odhalil tajnou chodbu. Moody na to vyvalil oči

„Jak jsi na to přišel,“ zeptal se ho Moody, když oba prolezli hrbem.

„Lumos,“ rozsvítil Harry svou hůlku, sundal si neviditelný plášť a otočil se na Moodyho. „Taky mám dobré kontakty,“ vysvětlil a měl tím samozřejmě na mysli Freda a George.

Moody jen přikývl a také si sundal plášť a rozsvítil hůlku. Pak už se oba vydali chodbou vpřed. Naneštěstí, Harry byl nyní příliš vysoký a musel jít skrčený, zatímco Moodymu stačilo občas sklonit hlavu. Chodba byla úplně stejná jako tehdy, jen překonání schodů pod sklepem Medového ráje nadělalo Moodymu kvůli jeho dřevěné noze spoustu problémů, takže celkově jim překonání vzdálenosti trvalo déle, než dřív samotnému Harrymu.

„Kde vlastně vylezeme?“ vyzvídal Moody, když funěl do schodů.

„Ve sklepě Medového ráje,“ odpověděl Harry. Jejich hlasy se rozléhaly po dlouhé chodbě.

„To je dobré,“ pokýval Moody hlavou. „Zalezeme do jedné z vedlejších uliček a poletíme.“

Když konečně zdolali těch několik set schodů, málem vrazili hlavou do podlahy sklepa. Oba si dali kápě od normálních plášťů přes hlavu, protože kdyby použili pláště neviditelné, špatně by se jim spolupracovalo při průchodu přes Medový ráj. Harry vyhledal okraj padacích dvířek a tak potichu jak jen to bylo možné, je nadzvedl a prolezl jimi s Moodym v závěsu. Za nimi je zase potichu zavřel a vydal se po schodech ze sklepa plného beden.

„Určitě ten poklop dokážeš znovu najít?“ ptal se ho šeptem Moody, když se ohlížel zpět.

„Určitě,“ odvětil Harry též šeptem.

Ve vší tichosti došli až k zamčeným dveřím. Když na ně Harry namířil hůlkou, Moody ho zastavil. „Počkej, když je odemkneš obyčejným Alahomora, určitě se spustí kouzelný alarm,“ řekl mu.

Harry bezmocně rozhodil rukama. „Co jiného můžeme udělat?“

„Sleduj a uč se,“ řekl, pozvedl hůlku a udělal s ní nějakou složitou sestavu mávnutí a švihnutí. Zámek cvakl a dveře se najednou sami od sebe pootevřely.

Teď byla zase řada na Harrym, aby vykulil oči. „Vy jste byl i zloděj?“

„Ne, ale něco jsem se od nich naučil,“ ušklíbl se na něj Moody a vyšel dveřmi ven. „A nevykej mi. Ve škole jo, ale na akci to zní divně.“

„Dobře,“ přikývl Harry a vyšel za ním ven. Moody chtěl dveře zase zavřít, ale ty se pak znovu otevřeli.

„A sakra,“ zanadával Moody.

„Vy to neumíte zavřít?“ nevěřil vlastním očím Harry.

„Nikdy jsem ještě nemusel dveře vypáčit a pak znovu zamykat,“ vysvětlil Moody a zkoušel to znovu a znovu.

„Co je zamknout obyčejným zamykacím kouzlem?“ navrhl Harry.

„To by pravděpodobně mělo stejný efekt jako obyčejné odemykací kouzlo,“ odpověděl Moody.

„Tak to nechme být, snad na to nikdo nepřijde, než se vrátíme a pak už nám to bude jedno,“ řekl Harry.

„Hm… čím déle tu stojíme, tím vyšší je riziko, že budeme odhaleni a mě by Brumbál rozcupoval na kousíčky, kdyby zjistil, že jsem tě bez jeho dovolení dostal ven z hradu“přikývl Moody, nechal dveře pootevřené a s Harrym v patách se vydali do jedné z vedlejších uliček, kde byly pouze rodinné domky. Neviditelné pláště teď už nepoužili, protože bylo jedno, že je někdo zahlédl, kromě toho byla velká tma a šance, že by si jich někdo všiml, byla nepatrná. Důležitě bylo, že jim nikdo neviděl do tváře. Kápě pláště, který mu Moody půjčil, ho kryla dokonale.

Když byli dostatečně daleko od Medového ráje, aby ho s jejich vypáčenými dveřmi nikdo nemohl spojovat (tu vzdálenost určil Moody, Harry neměl vůbec ponětí, jak daleko by měli jít), konečně nasedli na košťata a vzlétli. Moody určoval směr a Harry doufal, že se nemýlí, nerad by skončil někde u Atlantiku. Noc byla naštěstí teplá, dole mu dokonce v Moodyho plášti bylo horko, teď když ho proudící vzduch ovíval, mu bylo akorát. Harry byl docela rád, že jako dopravní prostředek pro cestu do Londýna se rozhodli použít právě košťata. Alespoň si toho krásného a opojného pocitu z letu užije do sytosti.

Nicméně když už let trval několik hodin, musel Harry uznat, že se trochu nudí a navíc se tahle poloha příliš nezamlouvala ani jeho tělu. Sice byl z famfrpálu zvyklí létat dlouhou dobu na koštěti, ale to měl člověk v těle tolik adrenalinu, že nějaké to nepohodlí vůbec nevnímal. Když se před nimi konečně začali vynořovat světla Londýna, Harry si dost oddechl. Jen nechtěl myslet na to, že stejnou cestu budou muset absolvovat ještě jednou.

Moody evidentně věděl kam letět, protože sestupoval přímo k nějakému bodu v Londýně. Když už byli těsně nad domy, uvědomil se Harry, že míří do jedné zapadlé uličky.

Bezzvučně dosedli na asfalt a rozhlédli se. V okolí nikdo nebyl.

„Nasaď si kápi a jdeme. Děravý kotel je tady za rohem,“ řekl Moody a vyrazil svým belhavým krokem.

„Nemám si nasadit neviditelný plášť?“ ptal se Harry.

„To by bylo k ničemu, kvůli bezpečnosti zaříkali skřeti celou Příčnou i Obrtlou, teď tam neviditelnost jakéhokoli druhu nebude fungovat,“ vysvětlil Moody.

„Proč by skřeti něco takového dělali?“ nechápal Harry.

„Brumbál přesvědčil ředitele Gringottské banky, že se Pán zla vrátil,“ odpověděl Moody.

„Takže jdou v tom tvrzení s námi, proti ministerstvu?“ vyzvídal Harry.

„Správně, řekl bych, že se situace lepší a spousta lidí začíná o ministerstvu vážně pochybovat. Musíme ještě přesvědčit Denního věštce, protože ten odebírá většina kouzelnických domácností,“ řekl Moody.

„A pak uděláme co? Revoluci?“ nadzvedl Harry obočí, i když pochyboval, že si toho Moody v chabém osvětlení pouličních lamp vůbec všimne.

„Doufejme, že pokud Popletal uvidí, že proti němu jde většina anglických kouzelníků, odstoupí sám,“ reagoval Moody. Harry před nimi spatřil Děravý kotel.

„A pokud ne?

„Pak nejspíš na násilný převrat bude muset dojít,“ řekl zachmuřeně Moody. Harrymu se myšlenka rebelie vůči ministerstvu vůbec nelíbila, ale chápal, že pro vítězství ve válce je třeba, aby bojovali všichni kouzelníci, nejen hrstka odvážlivců okolo Brumbála a to pod vládou Popletala zřejmě nebylo možné.

„A kdo by byl dobrý ministr místo Popletala?“

„Dobrým kandidátem by byl určitě Brumbál,ׂ“ řekl zamyšleně Moody.

„Brumbál nejspíš nebude chtít být ministrem,“ zakroutil Harry hlavou. „Přece ho chtěli udělat ministrem už před tím, ale on to odmítl.“

„Ano, a myslím, že toho teď lituje. Kdyby byl ministrem, měli bychom mnohem větší šanci na vítězství, protože teď nás bojuje dvacet a ministerstvo má stovky lidí, kteří by mohli ve válce bojovat, ale protože je přesvědčeno, že Pán zla je mrtvý. Všichni sedí na zadku, zatímco on tu vyvražďuje kouzelníky,“ řekl Moody rozhořčeně.

Harry a Moody prošli potemnělým Děravým kotlem až na Příčnou ulici. Harry tu ještě nikdy za tmy nebyl a o nic nepřicházel. Ulice byla špatně osvětlená, byli rádi, že nenarazili do zdí obchodů. Míjeli jen nějaká podivná individua, která se před nimi bázlivě krčila. Asi musejí vypadat opravdu hrůzostrašně, když ve svém okolí vzbuzují takovou hrůzu. Míjeli postupně jeden krámek za druhým, až došli před velkou budovu známé kouzelnické banky. Když vešli dovnitř, zastavili je dva velcí tvorové, kteří se Harrymu na první pohled nelíbili. Zřejmě šlo o hlídací troly, kteří byli najímáni na ochranu banky. Bezpečnost tu byla zřejmě zvýšena opravdu enormně. Nedokázal si představit, že by těmhle trolům někdo proklouzl bez jejich dovolení.

„Sundejte si kápě,“ přikázal jeden z nich hlubokým hlasem.

Harry se podíval na Moodyho a ten mu jeho pohled oplatil.

„Nepřejeme si ukázat své tváře,“ řekl pomalu Moody.

„V tom případě vás musím vyzvat k odchodu,“ zareagoval trol. Harry doufal, že to Moody vyřeší nějak rozumně, opravdu se s takovými stvořeními nechtěl dostat do konfliktu. Podíval se na Moodyho. Ten se stále díval na trola, se kterým před chvílí mluvil a Harry nepochyboval, že kdyby mu mohl vidět do tváře, spatřil by tam velice nevraživý pohled. Pak přesunul svůj pohled na Harryho a nepatrně přikývl.

Harry doufal, že tím nechce říct, omráčíme je. Naštěstí si svou kápi sundal a Harry tak tedy učinil také.

Trol se na ně podezřívavě díval. „Jaký je účel vaší návštěvy?“ zeptal se.

„Jdeme vyzvednout peníze,“ odpověděl naštvaně Moody, který zřejmě začal pomalu ztrácet trpělivost. Harry jen doufal, že ji neztratí úplně.

Trolové se po sobě podívali. „Jděte,“ promluvil poprvé druhý trol. Moody se už na žádného z nich ani nepodíval a zamířil rovnou ke skřetům za pultem. Vyzvednutí sto padesáti galeonů z Harryho trezoru proběhlo zcela bez problémů. Jen si oba museli nechat hlavy nekryté, což se ani jednomu z nich příliš nelíbilo. Kdyby se tu objevil někdo z Brumbálových  spojenců, okamžitě by mu řekl, co viděl. Ani spatření nějakým smrtijedem, by nebylo příliš dobré. Naštěstí ani Harry ani Moody nespatřili nikoho, kdo by jim připadal nějak povědomí a tak nejspíš měli štěstí.

„Neříkal jste, že po nás budou chtít ukázat obličeje,“ vyčetl Harry Moodymu, před bankou, když si oba své kápě nasadili opět na hlavy.

„Nevěděl jsem to, zřejmě Pána zla berou ještě vážněji, než jsem myslel,“ odpověděl Moody a zamířil na konec Příčné. Harry tušil, kam mají namířeno a vůbec se mu to nelíbilo.

„My jdeme do Obrtlé?“

„Ano, máme tam s mým kontaktem sraz v jednom nočním lokále.“

Harry raději mlčel. Moc dobře si vzpomínal, jaká individua se tam pohybovala přes den. Přes noc to musel být ještě horší. A navíc noční lokál, tam to nejspíš bude vypadat.

Tentokrát šli dál, než kam se Harry dostal posledně. Krámek Borgina a Burkese nechali za sebou, když Moody konečně zamířil do nějakého oprýskaného domu.

Hned jakmile vešli, ohlušila je hlasitá hudba a oslnila blikající světla. Harry se také téměř rozkašlal, jak zakouřený vzduch tam byl. Lokál nebyl velký, ale byl narvaný lidmi. Bylo tu několik stolů a okolo nich rozsazeni lidé všech věkových kategorií. Ovšem pouze muži, ale u spousty z nich to nešlo posoudit, protože měli obličeje přikryté, stejně jako on a Moody. V jednom rohu bylo pódium a na něm tančila nějaká ženská ‘taneční’ skupina na hudbu, kterou hráli nástroje sami na okraji pódia. Takovou hudbu Harry v kouzelnickém světě ještě neslyšel, spíše by ji označil za mudlovskou. Ani jedna dívka toho na sobě příliš neměla, některé tančily jen ve spodním prádle, jiné na sobě ještě stále měli tričko. Okolo pódia se povalovaly kusy jejich oblečení, takže se dalo předpokládat, že se při tanci postupně svlékají. Dalo se čekat, že i spodní prádlo půjde nakonec dolů.

Harry doufal, že se tu tak dlouho nezdrží. Ne že by nestál o to, podívat se na nějakou tu ženskou krásu, ale způsob jakým si tyhle ženy vydělávaly, mu byl proti srsti. Jeho morální vědomí mu bránilo, aby se mu tu líbilo. Navíc mu nevyhovoval ani zakouřený vzduch a o divácích mezi kterými se mohli schovávat i smrtijedi ani nemluvě.

Moody se po lokále rozhlédl a zdálo se, že tančící ženy zcela ignoruje. Harry ho v tom napodobil. Pak Moody zřejmě spatřil, koho hledal, protože zamířil k jednomu stolu, kde seděla osamocená postava zabalená v plášti tak jako oni. Harry šel za ním a oba si přisedli. Nikdo nic neříkal, oba Harryho spolusedící jen sledovaly pódium a Harryho napadlo, že Moodyho opravdu tančící ženy zajímají. Pak mu ale došlo, že to Moody zřejmě jen předstírá, aby vyvolal dojem, že sem opravdu přišel jen kvůli nim. Harry se tedy na pódium zadíval také, ale jen na dřevěná prkna, ze kterých bylo smontováno. Takhle nikdo nepozná, že se nedívá přímo na ženy a on při tom nebude muset dělat něco, za co by se později sám před sebou styděl.

Když už se mu zdálo, že tu sedí až příliš dlouho, ozvalo se pískání a potlesk. Harry v domnění, že číslo skončilo a ženy nebudou pokračovat ve svlékání, zvedl hlavu. Ovšem hudba hrála dál a ženy pokračovaly v tanci. Nyní ale podprsenky i trička odlétli z jeviště a Harry mohl spatřit zcela odhalená poprsí s bradavkami. Pohoršující nepohoršující, stále byl jen kluk a ještě k tomu kluk, který něco takového spatřil vůbec poprvé. Zalapal po dechu a cítil, jak do něho stoupá horkost. Chtěl se znovu zadívat jen na pódium, na kterém ženy tančily, ale zjistil, že nedokáže přinutit odtrhnout oči od té nádhery.

„Máš to?“ ozval se náhle Moodyho hlas. Harry byl tak vykolejený, že vůbec nechápal, o čem to mluví.

„Mám,“ odpověděl chraplavě jejich zahalený společník a Harry si konečně vzpomněl, proč tu byli.

„Kolik?“ ptal se znovu Moody. Harry začal chápat, proč si vybral na předání právě tohle místo, přes hlasitou hudbu měl i Harry problém zaslechnout jejich hlasy a to seděl vedle nich. Navíc ani nehrozilo, že by je někdo pozoroval, protože tu byla tma až na blikající světla na pódiu a všichni sledovali tančící ženy, jestli si sundají i tu poslední část oblečení.

„Sto dvacet,“ dostalo se mu strohé odpovědi.

Moody se začal nenápadně přehrabovat v kapse a počítal peníze z trezoru, které mu Harry svěřil. Pak náhle pohyb ustal a Harry čekal, kdy proběhne obchod. Když už se ale delší dobu nic nedělo, Harrymu došlo, že k obchodu došlo nejspíš pod stolem, jen prostou výměnou z ruky do ruky. Nyní oba už jen sledovali zbytek představení a Harry - ač by to nikdy nepřiznal - se k nim rád připojil. Ženy tančili ještě asi pět minut a Harry stejně jako zbytek sálu čekali, jestli se odhodlají i k poslední fázi odhalení. Nakonec ovšem hudba dohrála a kalhotky zůstaly na svém místě. Nikomu to ovšem příliš nevadilo, stejně viděli hodně a kalhotky, které na sobě měla většina žen, nedávaly fantazii příliš velké možnosti, neboť nebylo nic moc, co víc si představovat. Harry a Moody se připojili k potlesku a pak vstali a ještě s několika dalšími lidmi, odcházeli z nočního klubu.

„Tomuhle říkáš lokál?“ vyjel Harry na Moodyho.

„Přes den to je obyčejný lokál, to až v noci se to mění na noční klub. A neříkej mi, že se ti to nelíbilo,“ řekl Moody a Harry, i když do jeho tváře neviděl, měl přímo před očima jeho úšklebek.

„Vůbec nechápu, proč tohle dělají,“ konstatoval Harry. „Vždyť tam byly i některé hodně mladé ženy, možná dokonce ještě dívky.“

„To byly,“ přikývl Moody. „Některé to dělají pro obživu, jiné nemají jinou možnost.“

„Jak to, že nemají jinou možnost,“ nechápal Harry.

„Určitě byly některé z těch žen motáci,“ odpověděl Moody.

„Motáci? Ale proč by to dělaly? Proč by raději nežili v mudlovském světě?“ stále nechápal Harry.

„Protože je ministerstvo nenechá,“ vysvětlil Moody. „Podle zákona nesmějí kouzelníci pracovat v žádném mudlovském povolání a neexistuje žádný dodatek, který by motáky odděloval od kouzelníků. Moták je technicky stále kouzelník, jen má tak slabé magické jádro, že téměř nedokáže kouzlit. Hodně dlouhou dobu se na ministerstvu ohledně tohohle témata debatovalo, ale Popletal nakonec řekl, že moták je stále kouzelník, i když nedokáže příliš kouzlit. V tom má technicky pravdu. A že by mohli získávat nespravedlivou výhodu vůči mudlům. V tom má technicky také pravdu, jen to že většina nedokáže ani wingardium leviosa je mu úplně jedno. A že můžou i jako nekouzlící kouzelníci získat práci v kouzelnickém světě, v tom má taky pravdu, jednu z těch prací jsi právě viděl. Filch je taky moták, vždycky byl považován za méněcenného, proto tak nenávidí studenty. Tohle pro mě bylo poslední kapkou, nechtěl jsem dál být něčeho takového součástí, tak jsem odešel do výslužby,“ řekl Moody znechuceně.

„Ale já jsem slyšel, že motáci pracují mezi mudly,“ namítal Harry popravdě, i když si nevzpomínal, od koho to slyšel.

„Někteří mezi mudly skutečně pracují,“ připustil Moody. „Ale nelegálně, riskují velkou pokutu a při opakovaném prohřešku i vězení. Ne každý má na tohle žaludek.“

„To je neuvěřitelné,“ řekl Harry naštvaně.

„Je,“ přikývl Moody.

Harrymu je znechucení nad tím, co se v kouzelnickém světě děje vydrželo celou cestu do Bradavic. Od poloviny cesty se k tomu přidala bolest z otlačenin od koštěte. Když sečetl cestu do Londýna a zpátky, dávalo mu to dohromady největší vzdálenost, jakou kdy na koštěti urazil a jeho zadek mu to dával pořádně najevo. Vážně nezáviděl Ashley tu cestu přes Atlantik. Měl pocit, že kdyby tu cestu musel absolvovat on, rozpůlil by se na dvě stejně velké části.

Když pak konečně přistáli na jedné z vedlejších ulic Prasinek, vydali se oba pomalu k Medovému ráji. Rychlejší chůzi momentálně ani jeden z nich nesnesl. Harryho teprve teď napadlo podívat se na hodinky. Bylo už téměř půl páté a zatím stále neprostupná tma.

Moody šel několik metrů před Harrym, a když se dostal do bodu, ze kterého by podle Harryho měl být vidět Medový ráj, zůstal stát. Harry zprvu nechápal, co se děje, ale jakmile spatřil Medový ráj, pochopil. V obchodě se totiž svítilo a okolo dveří se pohybovali nějací lidé.

„To budou určitě vyšetřovatelé,“ řekl Moody. „K čertu, museli si těch dveří všimnout a zavolat na ministerstvo. A my budeme muset kolem nich projít v neviditelných pláštích. Omráčit je asi není vhodné, jen by to vyvolalo větší podezření a důkladnější vyšetřování.“

„Mám ještě jednu alternativu,“ ozval se Harry, když si vzpomněl na Pobertův plánek.

„Další tajná cesta?“ ptal se Moody.

„Ano,“ přikývl Harry.

„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, Pottere,“ zavrčel Moody. „Kde?“

„Chroptící chýše, sejdeme se před ní,“ odpověděl Harry.

„Použijeme pláště,“ rozhodl Moody, ale to už měl Harry neviditelný plášť na sobě. Během několika minut stanuli před nejstrašidelnějším domem v Anglii.

Harry si sundal plášť a Moody se za chvíli také objevil vedle něj. Přešel ke dveřím a pokusil se je otevřít. Visací zámek je držel pevně.

„Ticho!“ vyhrkl náhle Moody, který jeho marné snaze přihlížel.

Harry se na něj tázavě zadíval.

„Neslyšíš nic?“ ptal se ho Moody.

Harry se pečlivě zaposlouchal a opravdu něco zaslechl. Znělo to jako dusot kopit. Ale co by tady dělaly koně? Nechápal Harry.

„Přibližuje se to,“ řekl Moody.

Harry s ním v duchu souhlasil. „Koně?“ ptal se ho.

„Možná,“ odvětil Moody. Mezi tím nabral dusot hodně vysoké intenzity. Moody vytáhl hůlku a Harry ho napodobil.

„Jde to z lesa!“ vykřikl Harry, aby ho Moody přes ten zvuk slyšel. Oba se zadívali tím směrem. Náhle to Harrymu došlo.

„Kentauři!“ zakřičel na Moodyho. Ten se na něj nejprve pochybovačně podíval, ale pak se otočil zpět k lesu.

„Je tma, neuvidíme je!“ zakřičel na Moodyho a namířil hůlkou na visací zámek. „Alahomora!“

„Padáme!“ zařval Moody a v těsném závěsu za Harrym vletěl dovnitř zrovna ve chvíli, kdy dusot dosáhl vrcholu a nyní slyšely kopyta dopadat na zem vedle Chroptící chýše. Kentauři právě probíhali v plné rychlosti. Strop chýše se otřásal, až Harry dostal strach, aby jim nespadl na hlavu. A co když jdou kentauři po nich? Možná by raději měli utéct do hradu, minimálně kvůli té střeše. Ale prach, který se tam léta usazoval, jim začal padat na hlavu a Harry se rozkašlal. Nakonec začal dusot postupně utichat, ale jeho zvuk jim ještě hodně dlouho duněl v uších. Oba vyšli před chýš a Harry si konečně pořádně pročistil plíce.

„Běží do Prasinek,“ prohlásil Moody.

„Proč by to dělali?“ nechápal Harry.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Moody.

„Možná chtějí zaútočit,“ napadlo Harryho.

Moody se na něj otočil. „To nedává smysl, celé roky žijí mírumilovně v lese a najednou zaútočí?“

„To nedává smysl,“ uznal Harry. „Možná bychom se měli jít podívat, co dělají v Prasinkách.“

„To není dobrý nápad, pokud vážně útočí, byli bychom jediní obránci Prasinek. Pokud tam jedou z nějakého jiného důvodu, nic nám do toho není. Vždyť máme být na hradě, kdyby na to Brumbál přišel, tak mi dá padáka a tebe taky pěkně sprdne,“ řekl Moody.

„Takže co uděláme?“ chtěl vědět Harry.

„Vrátíme se na hrad, budeme dělat, že jsme celou noc spali a vůbec o ničem nevíme,“ odpověděl Moody.

Harrymu se nelíbilo, že nechávají obyvatele Prasinek na pospas možnému útoku, ale musel uznat, že sami nic nesvedou. Snad nic nepokazí tím, že budou dělat, jakoby o téhle záležitosti nic nevěděli. Možná se opravdu jedné o něco neškodného a oni jedou jen navštívit Prasinky, ale proč potom tak uháněli?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

koment

(Narf, 20. 7. 2010 12:16)

Super poviedka. Len mi nejak blbne pridavanie komentov. Som zvedavy s kym sa nakoniec da Harry do kopy. Je jasne ze vipije ten letkvar, ale ten strasti casom podla mna ucinnost a zrusi ho silna laska :D No tesim sa na pokracko ;)

Další kapitola

(pavlas2, 18. 7. 2010 18:47)

11. kapitola bude uveřejněna během následujího týdne.

Vruon:

(pavlas2, 15. 7. 2010 23:59)

Já myslím, že myslíš špatně :D nech se překvapit.

Re: Vruon:

(Vruon, 16. 7. 2010 1:08)

Taky doufám :D

Skvělé

(Vruon, 15. 7. 2010 23:25)

Perfektní kapitolka i když myslím, že po tom co Harry příjde o cit to bude značně nudnější :D
Rozhodně se mi to líbí hlavně Harryho reakce na studentky :D ty jsou přímo perfektní a často se to v povídkách nevidí. Moc dobrý a už se těším na pokráčko ;)

Deamonic:

(pavlas2, 14. 7. 2010 19:30)

Myslím, že do konce týdne bych měl 11. kapitolu dokončit. Není to na 100%

...

(Deamonic, 14. 7. 2010 19:03)

Báječná povídka, jen, kdy bude asi tak další díl? :D

:-)

(Katren, 10. 7. 2010 21:00)

ahoj, je to úžasný, že když se vrátím z dovolené, tak tu na mě čeká nová a dlouhá kapitolka :) s tou zmijozelskou Angelinou je to zajímavé, a abych pravdu řekla, tak jí chci věřit, ale něco mi stejně pořád říká, že bych neměla, vždyť je přece ze Zmijozelu :D ale když jí věří Brumbál... jinak se to vypití lektvaru už hezky blíží že :)

zdarvím

(roman, 7. 7. 2010 0:09)

super poviedka. dlhšie som tu nebol tak som čítal viac kapitol naraz, sú perfektne prepracované a teším sa na pokračovanie.
Držim palce pri písaní dalšej kapitoly a som zvedavy či Harry vypije lektvar alebo sa bude držať Brumbalových slov že laska je najsilnejšie kúzlo